MUDr. Jan Zuna, Ph.D., je vědeckým pracovníkem Laboratoře molekulární genetiky Kliniky dětské hematologie a onkologie UK 2. LF a FN v Motole. V červnu letošního roku obhájil před vědeckou radou 2. LF habilitační práci s názvem: „Původ dětské leukémie a její rekurence.“
Narodil se v roce 1971 v Praze, vystudoval 2. lékařskou fakultu UK a dále zde pokračoval v doktorském studiu v biomedicíně. Již během studia sbíral různá ocenění a vavříny, získal např. Hlávkovu cenu pro nejlepšího doktoranda fakulty. Je zakládajícím členem pracovní skupiny CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague) a velmi úspěšně publikuje v řadě zahraničních časopisů, letos získal Cenu České hematologické společnosti ČSLJEP za nejlepší původní vědeckou práci v roce 2007.
Je ženatý a má dvě děti, Elišku (10 let) a Filipa (6 let).
Obhajoba vaší habilitační práce se uskutečnila v červnu. Vzpomínáte si, jaké jste při tom zažíval pocity?
Samozřejmě vzpomínám, před obhajobou jsem zažíval zdravou nervozitu a po ní – kromě uvolnění – jsem měl radost a dobrý pocit, že se habilitační práce povedla a že moje přednáška snad vědeckou radu i docela zajímala.
Vaše habilitační práce má název: „Původ dětské leukémie a její rekurence“. Je to poněkud široké téma, můžete nám ho přiblížit?
Já tady na oddělení pracuji už od r. 1995 a kromě diagnostiky a sledování pacientů se zabýváme otázkou, proč leukémie vznikají, u kterých dětí atd. Přímo v přednášce jsem mluvil o leukémii jako o dvoustupňovém či „dvojzásahovém“ procesu, který může být iniciován již in utero, kde po „prvním zásahu“ vzniká preleukemický klon. Za nějakou dobu po narození – nejčastěji v předškolním věku – se po „druhém zásahu“ z preleukemického klonu stane klon plně maligní a dítě onemocní leukémií. Tento „druhý zásah“ je podle v současné době uznávané tzv. infekční teorie způsoben neadekvátní reakcí na infekci. Zjednodušeně řečeno k němu může dojít, pokud není imunitní systém v útlém dětství dostatečně trénován.
Kromě pohledu na to, kdy a jak leukémie vzniká, se zabýváme také její dynamikou, co se děje po ukončení léčby. Relaps znamená, že nemoc po nějakou dobu dřímala, nikdy nebyla zcela zlikvidována a po nějakém čase se objeví znovu v původní formě. Rekurence je širší pojem a zahrnuje i případy, kdy se sice podaří původní leukémii vyléčit, ale některá z přežívajících buněk preleukemického klonu utrpí další „druhý zásah“ a vyvolá vlastně novou leukémii. Protože vzniká ze stejného preleukemického klonu, má pak některé prvky shodné s původním onemocněním.
Věnoval jste se vědě již jako student? A proč u vás zvítězila laboratoř nad ordinací?
O doktorské studium jsem se začal zajímat v 5. ročníku, do té doby jsem školou víceméně proplouval. Ve vyšších ročnících jsem pak chodil ve volném čase stážovat na dětskou neurologii, rehabilitaci a na pediatrii. Po státnicích z pediatrie mi tehdejší přednosta 2. dětské kliniky nabídl doktorské studium. Důvodů, proč jsem přijal, bylo hned několik – jednak bylo, zejména v Praze, kde jsem chtěl zůstat, obtížné sehnat místo jako lékař a jednak se taková nabídka neodmítá. A také jsem si chtěl vyzkoušet ještě něco jiného, něčemu se naučit.
Nějakou dobu jsem pracoval na klinice, ale pak jsem odešel do laboratoře, přestože mi všichni kamarádi říkali, „že je mě do laboratoře škoda“. V laboratoři jsem měl větší volnost v plánování práce a určitě zapůsobilo i přátelské prostředí a to, že jsme velmi brzy začali mít výsledky, které jsme publikovali v dobrých zahraničních časopisech. Vědomí toho, že ta práce má skutečně smysl, i když to dětem pomáhá jinak, než když jste s nimi u lůžka.
Měl jste možnost zúčastnit se některé zahraniční stáže? V čem se liší podmínky pro lékaře-vědce v ČR a zahraničí?
Strávil jsem rok v Londýně u prof. Greavese, který stál u zrodu prakticky všech článků týkajících se vzniku dětských leukémií, buď je sám vymyslel, nebo na nich spolupracoval. Byla to pro mě ohromná zkušenost a dodnes z tohoto pobytu těžím. Myslím si, že podmínky pro vědu jsou v ČR (zatím!) dobré – alespoň pro toho, kdo se snaží a má výsledky. Rozdíly vidím pouze v maličkostech – např. pružnost některých grantových agentur nebo rychlost některých dodavatelů.
Co v životě, ať už pracovním nebo osobním, považujete za svůj největší úspěch a čeho byste chtěl ještě dosáhnout?
V osobním životě je největším úspěchem určitě rodina a děti. V pracovním každý dobrý článek, měl jsem samozřejmě radost i z úspěšné habilitace. A co do budoucna? Já jsem vždy říkal, že bych chtěl Nobelovu cenu, ale teď nevím. Možná za mír 
. Jinak je důležité, aby byl člověk šťastný a spokojený doma a aby se mu dařilo v práci, což v mém případě znamená úspěšné publikace, které přinesou nějaký pokrok a v důsledku prospěch nemocným dětem. Nedělat to jen kvůli článkům samotným nebo kvůli titulům. I když na druhou stranu profesuře bych se časem určitě nebránil...
Ráda bych se ještě zeptala, jak trávíte volný čas? Máte nějaké koníčky?
Pokud volný čas nějaký mám, snažím se ho trávit s dětmi, dokud o to ještě stojí. Jinak mezi mé koníčky patří určitě sport, dříve jsem dělal závodně atletiku, ale s postupem času upřednostňuji spíše kolektivní hry než samotné běhání. Jako amatéři jsme například hráli 2. celostátní hokejbalovou ligu, v poslední době se asi nejlépe odreaguji při fotbálku s kamarády.
Děkuji za rozhovor!
-kz-
