16. listopadu tohoto roku byl na slavnostním zasedání Nadání Josefa, Zdeňky a Marie Hlávkových na zámku v Lužanech oceněn profesor MUDr. Josef Koutecký, DrSc. Medailí Josefa Hlávky.
Nadání Josefa, Zdeňky a Marie Hlávkových udělilo Medaili Josefa Hlávky profesoru Kouteckému, vynikajícímu představiteli českého dětského lékařství, zakladateli oboru dětské onkologie, moudrému člověku a laskavému lékaři, úspěšnému akademickému funkcionáři, autoru stovek vědeckých publikací, desítky monografií a vysokoškolských učebnic, náročnému pedagogovi, kultivovanému propagátorovi české lékařské vědy i českého umění.
Laudaci profesoru Kouteckému přednesl prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc., přednosta Neurologické kliniky UK 3. LF a FNKV Praha.
Když jsem byl pověřen úkolem pronést laudatio na našeho laureáta, zmocnila se mě zlá předtucha. Hodnotit dílo vznešeného člověka? Vybavily se mi doslovy k některým zdařilým knihám, kde se často opakuje poměrně podobná konstelace: Autor napíše veledílo, plné originálních nápadů, dílo vřele vztažené k životu a uchvátí čtenáře. Pak přijde diletant, pověřený nějakým literárním fondem nebo nakladatelstvím, literární kritik, a fušuje doslov. Sesbírá různá rádoby dovysvětlení, zváží, jak k některým pasážím autor došel a simplifikuje vtipné a svým způsobem tajuplné úseky původního autorova díla. Takové – jsem pochopil – bude i zadání pro mne. Prof. Koutecký odevzdal nenapodobitelný originál svého nádherného životního projevu, a já mám dodat nyní summary, v rámci svých sil snaživé, ale nesrovnatelné. Pomohu si tedy raději citáty ze samotného Kouteckého, abych vám provoněl vzduch jeho vlastními idejemi.
A začněme jeho láskou k Praze:
„Já Prahu nejen vidím a slyším, já ji také cítím, dotýkám se jí, dokonce ji chutnám. Vnímám ji vším, čím mohu... Pohlížím na ni v její sličné vznešenosti i v jejích křehkých důvěrnostech. Uchvacují mě křivky jejích jednotlivostí i malebná seskupení, okouzlují mě znovu a znovu její nečekané, měnící se podoby, je pro mne stále žádoucí. Naslouchám jí a nechávám se konejšit jejími hlasy a poselstvími, šuměním řeky, šepotem dešťových kapek dopadajících na střechy starých domů a vyšlapané dlažební kostky. Oslovuje mě ticho pražských nocí, hudba varhan jejích kostelů a koncertních sálů. Cítím mámivé vůně jejích zákoutí, tlejících zahrad, kadidlem provoněných chrámů, svěžích květinářství, vzrušujících knihoven a antikvariátů i dráždivou vůni ateliérů, galérií a starožitnictví. Některé z těch vůní dotírají na chuťové buňky a násobí chutě aperitivů a kávy jejích kaváren i dráždivou čpějící chuť staropražských hospůdek. Cítím a chutnám pražská jara, léta, podzimy i zimy, každý ten čas voní a chutná jinak, ale všechny voní a chutnají opojně a nenapodobitelně. Dotýkám se rád zdí starých pražských domů, paláců a kostelů, rád hladím omšelé kameny ohlazené nesčetnými dotyky dlaní a dešťů. I ony v sobě mají duši dávného města“.
Vraťme se však do každodenního života. Bez ohledu na krásné ideje, ba dokonce dříve, než mohly vůbec vzniknout, zvoní telefony, nebo nastávají termíny odborných porad: zlověstná bolestivost v pravém podžebří u pětileté holčičky je nejen provázena již 3týdenním nechutenstvím, ale dostavuje se nezvladatelné zvracení a žloutenka. Dosud sporné pochybnosti o přítomnosti nádoru, nejspíše v játrech, končí. Je jasno; nádor, nejspíše zhoubný. Zoufalství děvčátka, děs rodiny. Ta tam pohoda pražských zákoutí a harmonie klavírních akordů. Vzepětí racionální úvahy, vycházející z balíků knih a celoživotních zkušeností! Plné soustředění: značí již přidružená horečka cholangoitidu? Ukáže denzita zvětšených jater povahu zhoubné tkáně? Bude bolestivé biopsie zapotřebí nutně, nebo je její přínos jen dílčí a diagnóza se zajistí z biochemických výsledků? Soustředění, soustředění, raději znovu nahlédnout do výkladu podobného případu v „Pediatric oncology“? Které cytostatikum? Zda operaci? Symptomatické ošetření – co dříve? Nutno to rozmyslet! Ale kdy? Není prostoru! Čemu dát přednost? 9 telefonů tohoto dopoledne je naprosto neodkladných, čtyři další zodpoví sekretářka. Stres a chvat běžného pracovního dne, který končí jen výčitkami a bolestí nešťastných nemocných. Den přednosty Dětské onkologie, plný soubojů a mnohých zklamání.
Ze soubojů každého dne vychází prof. Koutecký s hrdými vítězstvími:
- Od 7 hrál na housle, od 8 na klavír, ve 14 se pokoušel skládat sonatiny
- Studoval Akademické gymnázium v Praze, Studoval s výbornými výsledky FDLKU – promoce 1955
- Dětské odd. Nový Bydžov, Dětské obrny v Janských Lázních, od května 1957 Klinika dětské chirurgie na Karlově, od 1964 se zaměřením na dětskou onkologii
- 1964 založil oddělení v nyní již zbořené Dětské nemocnici na Karlově,
- 1978 přeneseno do Motola, primář dětské onkologie, od 1983 klinika, přednostou.
- 1987 prvním československým profesorem onkologie
- 1990, 1991 až 1997 a 2000 až 2006 děkanem 2. LF
- 1997–2000 prorektorem UK pro vnější vztahy
- 1998–2002 předsedou Učené společnosti ČR
- Kliniku dětské onkologie vedl do 2004
- 300 publikací, 8 monografií, 2 učebnice, 2 skripta
- Koncerty ve velké aule Karolina pořádá od r. 1991
- 1996 Medaile za zásluhy, II. stupně udělena prezidentem republiky
- Medaile J.E. Purkyně, Zlatá medaile 2. LF UK a Zlatá medaile UK
- Čestná medaile Akademie věd ČR „DE SCIENTIA ET HUMANITATE OPTIME MERITIS“
-
Člen Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie a Nadace Českého svazu výtvarných umělců grafiků Hollar.
Recenzent o něm píše: Mimořádný rozhled po celé kultuře, znám humanistickými idejemi, které v životě uplatňuje svou lidskostí, mravností a neutuchající snahou sloužit všemu dobrému a krásnému.
Zcela originálním úkazem v díle prof. Kouteckého, muže, jenž celoživotně je vázán racionálním hledáním východisek pro těžce nemocné děti, je jeho příspěvek pro děti – pohádkou. Sháněl jsem jeho „Vodníčka Buližníčka“, vydaného před dvěma roky nakladatelstvím Brio, leč marně. Je beznadějně vyprodán, objednat jej můžete, nikoli však do termínu 16. 11. v Lužanech. Alespoň tedy z recenze:
„Jak už bylo naznačeno, a jak lze ostatně očekávat, pokud se do psaní pohádky pustí osobnost vzdělaná, originální a pozitivně nakloněná vnímání okolní krásy, je jasné, že z knihy bude možno vyčíst více, než že si vodnický šikula poradil se záškodnickým rybářem, skřítky i jinými diverzanty.“
Autorův pokorný pohled na přírodu a obdiv k jejímu bohatství, vyplývající z vlastního textu: „Pod vymletým břehem se usadili raci a vodu tůně propojovaly se souší dlouhé chodby vyvrtané buclatými ondatrami... Byly mezi nimi i perlorodky, které kolem zrnka písku, jež se jim dostalo pod ulitu do měkkounkého tělíčka, dovedly vykouzlit duhovou perlu... ve Vltavských mlýnech. Tehdy, když vše bylo jiskřivé, průzračné a zdravé... Strašidelnými obyvateli malostranských zákoutí a uliček byly např. Shánčlivá vetešnice ze Staré uličky, nebo Lakotná koláčnice z Mostecké věže.“
A tak je pestrý a fantazií prodchnutý příběh pana prof. Kouteckého holdem jazyku, jímž lze vyprávět o kráse, je poctou architektuře i řemeslu, šikovnosti i odvaze, a především doznáním obdivu, lásky a souznění. Závěrem snad může být jen přání, kéž by se i skutečnost mohla stávat podobnou pohádkám.
Kombinace tak rozmanitých polí v duši jednoho člověka mi připomíná nabádavá slova anglického filosofa, jehož kniha „The Power of Positive Thinking“ byla poprvé publikována v Londýně v r. 1953. Dr Norman Vincent Peale, myslitel, vyznavač křesťanské víry i pragmatický rádce, který se s touto knihou dočkal více než dvou milionů kopií, v ní říká: „To become a happy person have a clean soul, eyes that see romance in the commonplace, a child's heart and spiritual simplicity“. Tak mysl správně motivovaná dosahuje úspěchů a překonává překážky. Platí i v pojetí, které celoživotně praktikuje náš oslavenec. Není však divu, že kromě triumfálních okamžiků mezi vzdělanci a lidmi, kteří dovedou ocenit hodnoty ušlechtilého života, prožívá i on okamžiky zklamání nad nevydařenými projevy naší společnosti:
„Jednou z nezbytných podmínek slušného života jsou dobré vztahy. Nejen mezilidské, vztahy ke všemu – k přírodě, k rostlinám, ke zvířatům, k věcem. A podívejte se, jak se zhoršují: vládne neslušnost, brutalita a ničení. Rostoucí kriminalita mládeže, rozvrácené rodiny. Rodina už dnes není základem společnosti, lidé se neradi vdávají a žení, spousta dětí nežije s oběma rodiči. Ubývá vztahů k minulosti, k dobrým tradicím a úcty k prastarým a ověřeným mravním hodnotám.
...u počítačů si hrají tak, že zabíjejí virtuální protivníky. Později užívají drogy, ohlušují se na diskotékách a technoparty. Já z toho všeho nevidím nadějné východisko, mám dokonce pocit, že se naše civilizace dostává do krize. Jako kdysi Řím v době Neronově, taky už nemohl dál. ...Pak se začnou vybíjet mezi sebou. A možná vznikne nová civilizace. Jenže jaká?“
Já sám tak vidím prof. Kouteckého v boji za kultivaci celého našeho společenského prostředí. Táhne za lano, jímž se přetahují společenské proudy, táhne mocně na stranu dobra a gentlemanství. Svou silou kulturní, svou silou vědeckou a hlavně svým duchem štědré lidskosti přetáhne hordu rozpustilých grázlů na druhé straně provazu; tam, kde nás jiní táhnou do žumpy. Přetáhne nejméně 20 „Vyvolených“ a jejich ostudných tvůrců, přetáhne 30 redaktorů „Blesků a Šípů“, kteří se na druhé straně odevzdávají vymýšlení, jak koho zostudit, jak koho obnažit a jak naši jalovou scénu zvulgarizovat. Pane profesore, vyvíjejte všechnu sílu, ať to vyrovnáte, ať se nepropadneme, ať se vzájemně podpoříme a můžeme si vzájemně sloužit dobrotou, důvtipem, obětí a příkladem.
Těšíme se a děkujeme vám!
Foto-zdroje:
skp.diakoniecce.cz, www.divokevino.cz, www.radioservis-as.cz, www.glf.cz
