MUDr. Petr Marusič, Ph.D., proděkan pro rozvoj fakulty
Sám o sobě říká:
„Pokud bych se měl charakterizovat jedním slovem, tak asi výrazem „maximalista“. Ale ten výraz se užívá v současné době různě, někdo to používá i jako nadávku. Snažím se dělat co nejvíce různých věcí, ať už je to pracovně nebo ve volném čase, a pokud něco zrovna dělám, tak to dělám naplno... bohužel někdy s příliš velkým smyslem pro detail“
Trocha historie:
1990 – absolvoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze
1990–93 – působil jako interní vědecký aspirant na Fyziologickém ústavu 1. lékařské fakulty (spíše tedy moc nepůsobil, téma – experimentální epileptologie), současně pracoval jako sekundární lékař na Neurologické klinice 1. lékařské fakulty (v podstatě zadarmo, ale nikdy toho nelitoval)
1994 – nastoupil na Neurologickou kliniku 2. lékařské fakulty ve FN Motol a dosud na ní pracuje
2004 – dokončil (konečně) doktorské studium v oboru neurověd
Současnost:
Zabývá se EEG a klinickou epileptologií, „což znamená jednak základní diagnostiku záchvatových onemocnění, jednak superkonziliární péči – diagnostiku a léčbu komplikovaných pacientů s epilepsií včetně předoperačního vyšetření v rámci epileptochirurgického programu“. Vede semináře o záchvatových stavech, epilepsii a epileptochirurgii na 1. a 2. lékařské fakultě. Podílí se na doktorském vzdělávání v EEG a epileptologii.
V kolegiu děkana:
Definovat funkci proděkana pro rozvoj fakulty je podle dr. Marusiče složité: „Do rozvoje logicky může patřit skoro všechno, nebo taky nic. Co se týče činností, které pod tu funkci obvykle spadají, tak to je v podstatě získávání finančních prostředků pro fakultu z různých zdrojů a definování dlouhodobých záměrů fakulty.“ Nejde ale jen o získávání finančních prostředků, ale také jejich následné využití. „...aby se ty investice už získané skutečně realizovaly včas a v rozsahu, v jakém bylo stanoveno.“
Oblastí, kterou se proděkan pro rozvoj také zabývá, je získávání nebo obnovování akreditací fakulty na různých úrovních. Další, podle jeho slov „oblíbenou“, činností je podíl na vytvoření a fungování systému vnitřního hodnocení fakulty, tedy hodnocení jednotlivých ústavů a klinik.
„Zásadní rozhodnutí vždy probíhají v rámci rozhodování celého kolegia a poslední slovo má samozřejmě děkan (ten za to za všechno taky zodpovídá 
).“
Bulvární okénko – Petr Marusič bez funkcí a titulů
Co vás bezpečně dokáže unudit nebo uspat?
Já většinou usnu kdykoliv a kdekoliv, protože spím relativně málo. Takže u mně není kritériem, že když jsem někde usnul, bylo to nutně nezajímavé nebo nudné ... jednou jsem dokonce usnul na kolegiu (to tam snad radši ani nepište). Pak mě dokáže docela dobře uspat i klasická hudba.
Jak si představujete ideální dovolenou?
Nějak sportovně založenou. Zimní na lyžích. A letní ve spojení s kolem, s lodí nebo s horami. Někdy může být i poznávací... Rozhodně ne někde ležet a „grilovat se“.
Představte si, že se umíte proměňovat. V jakého živočicha byste se proměnil?
Chtěl bych si těch živočichů vyzkoušet víc. Třeba delfín by nebyl špatný..., pták by taky nebyl špatný. Teď je otázka, jestli je lepší malý pták, nebo velký pták . Kdyby mi řekli, máš teď na hodinu možnost vyzkoušet si nějaké zvíře, to by byla těžká volba. Jestli voda, nebo vzduch. Asi bych radši chtěl být někde v té výšce, ...tedy asi nějaký pták s přehledem .
Co nám všem chce ještě říct (aneb Poselství na závěr)
„Funkce proděkana je asi často nesprávně chápána tak, že je to jen prestižní funkce, něco, co si člověk napíše na vizitku, a je pak velmi důležitý... Je to relativně hodně práce a z velké části i hodně administrativní činnosti (víc, než jsem si asi dokázal představit). Zatím problémy, které řeším, ať už z hlediska akreditací, připravované stavební činnosti nebo vnitřního hodnocení fakulty, nepředstavují určitě agendu, která by vyžadovala dosažení akademických titulů nebo hodností. Není tedy důvod, aby takovou funkci zastávali jen zasloužilí profesoři ve věku aspoň šedesáti let... ledaže by na to měli podstatně více času .“
