Domácí scénou literárního kardiogramu EKG je Divadlo Archa, kde se EKG pravidelně v měsíčních intervalech odehrává (více informací na www.archatheatre.cz). Jeho hlavními hrdiny jsou spisovatel, dramatik a příležitostný rockový hudebník Jaroslav Rudiš a básník, spisovatel, fotograf a příležitostný složenkář Igor Malijevský.
Jaroslav Rudiš je autorem knih Grandhotel, Nebe pod Berlínem a nejnověji románu Konec punku v Helsinkách, několika divadelních her a spolu s Jaromírem 99 komiksu-trilogie o Aloisu Nebelovi (Bílý potok, Hlavní nádraží, Zlaté Hory). Podle knihy Grandhotel vznikl úspěšný film, v současné době se dokončuje film podle knih o Aloisu Nebelovi.
Igor Malijevský vystudoval teoretickou fysiku, ale našel se jako básník (je autorem sbírky Bělomorka), spisovatel (sbírka povídek Družba) a fotograf (vystavoval v USA, Holandsku, Dánsku, Německu). Nyní se jeho fotografie chystají na výstavu do Soulu.
Na otázky Jana Trky odpovídá Jaroslav Rudiš:
Už ses dostal mezi spisovatele-klasiky, o nichž studenti píšou referáty do čtenářských deníků – nejsi na to mladý?!
Já doufám, že to hlavně studenty neodradí od toho číst mé knížky. Já měl osobně k povinné četbě vždycky trochu odpor, nechtěl jsem, aby mi někdo něco vnucoval. Ale taky to byla trochu jiná doba. Nicméně, je to trochu divný pocit. Ale co s tím?
Konec punku v Helsinkách mi přijde jako skvělá, ale velmi smutná kniha... čemu bych se tam měl zasmát?
Jsem rád, že se ti líbila. Smutek je možná to, co nám nakonec vždycky tak nějak zbyde. Ole, hlavní postava z románu, je čtyřicátník, který toho kromě vzpomínek moc nemá. Zbyl mu jen malý zaplivaný bar Helsinky. Rozhodnul se rezignovat na vztahy, protože to nejde nikdy vyhrát, a vlastně se nějak zaseknul. Ale je v téhle samotě myslím docela spokojený. A jeho barem bloudí štamgasti, kteří jsou i trochu potrhlí. A tak věřím, že se jejich příběhům snad někdy zasmát lze. Ale jinak máš pravdu, je to asi nejmelancholičtější knížka, co jsem napsal.
Jak se Berlíňanům líbí kniha Nebe pod Berlínem?
Doufám, že jo. Ale víc z reakcí jsem měl od Čechů, co s touhle knížkou v ruce bloudili Berlínem a vozili se podzemkou. Dokonce se prý pár lidí kvůli Nebi do Berlína přestěhovalo. Tak snad tam jsou šťastní a nelitují toho.
Kdy se dočkáme premiéry filmu o Aloisi Nebelovi a jak dobrý bude?
Film bude v kinech v říjnu tohoto roku, režisérem je Tomáš Luňák. Už jsem něco viděl a má to hodně komiksovou potemnělou sychravou atmosféru. Je to natočené jako western a Miroslav Krobot jako samotářský nádražák Nebel, který dává před lidmi přednost jízdním řádům, je myslím skvělý a přesný.
Nakonec hnidopišská soukromá otázka: v jakém jazyce si vede Nancy z Konce punku v Helsinkách svůj deník? Česky nebo německy? Pokud česky (jak si myslím, protože v něm používá germanismy), jak ho může číst Ole, který určitě česky neumí?
Ole najde deník a pochopí z něj a z fotek, že ho psala česká punkerka z Jeseníku, s níž prožil v roce 1987 tři dny, které ale úplně změnily jeho život. Ole není vypravěčem románu, my jako čtenáři víme mnohem víc než on. Nancy si deník píše česky, Ole je Němec, ale oba byli pankáči, a ti jak známo si rozumí všude na světě...
Na otázky Jana Trky odpovídá Igor Malijevský:
Jsi víc básník, spisovatel, fotograf...?
Jak kdy, různé zážitky vyžadují různé jazyky. Dost to také závisí na počasí, na technickém stavu fotoaparátu a na množství volného času. Mám totiž ještě řadu dalších rolí, část svého života trávím jako složenkář, rodinný příslušník, novinář, kumpán, lenoch, divný pán a občas úplný kokot.
Jaké fotografie budeš vystavovat na výstavě SEOUL PHOTO 2011 (a chystáš se do Koreje)?
Budu tam vystavovat deset svých černobílých čtvercových fotografií ve formátu metr krát metr. Ten velký formát moc nechápu, přál si to kdo ví proč pořadatel. Možná špatně vidí. Připadá mi legrační popisovat, co na těch fotkách je..., třeba pán s holubama, louže, lampa s rourou a tak..., řekněme že v každé té fotce je nějaké netriviální tajemství a dohromady vytvářejí velmi neurčitý příběh s hodně otevřeným koncem. Kdybych u toho byl osobně, bylo by po tajemství. A po úsporách.
Co přesně dělá „složenkář“ a jak je těžké se jím stát? Pomůže přitom vzdělání v teoretické fysice?
Složenkářství není žádná esoterika, může se mu věnovat každý, kdo k tomu má příslušné vlohy. Složenkář vyrábí složenky, aby za svou práci dostával peníze, kterými tytéž složenky splácí. Je to dokonale uzavřený ekonomický systém. Takže k té druhé otázce: ekonomice prospívají dovednosti, nikoli vzdělání.
Kolik zajímavých autorů jste už s Járou Rudišem objevili díky Literárnímu vyšetření?
Celou řadu. S mladými nadanými autory je problém v tom, že toho ještě moc nevydali a zná je jen omezený okruh lidí. Na druhou stranu často právě prožívají ono období ryzí tvorby a inspirace, které už bývá v pozdějším věku naředěné. Takže kdo chce vidět opravdového umělce v akci, měl by vyhledávat přednostně mladé autory – jenom se k nim nějak dostat. Občas nám někdo někoho doporučí (naposledy nám udělala radost kapela Vobezdud), občas se někdo přihlásí sám (třeba básnířka Tereza Verecká, básník Ondřej Buddeus). Každopádně jsme rádi, že se na EKG objevují také autoři, kteří teprve vstupují do všeobecného povědomí.
Co nějaká nová kniha – nebo mi něco uniklo od vydání Družby?
Já vlastně knihy nepíšu, vznikají mi samy a ve svém vlastním tempu. Zdá se, že u fotografií, prózy i poezie mám jakýsi desetiletý cyklus, který se právě uzavírá. Nová knížka poezie by proto mohla vyjít už letos, povídky snad příštím rokem.
Divadlo Archa vřele podporuje pohostinské vystoupení literární show EKG v rámci Vědecké konference naší fakulty. Dovoluje si připomenout, že studentům a kardiakům poskytuje na EKG v Arše exkluzivní vstupné se slevou. Dodává, že músy často léčí účinněji než medikamenty, a proto všechny srdečně zve na další představení v Arše. Vstupenky jsou nyní k dispozici i prostřednictvím
on-line prodeje, tzn. například i z doktorského gaučíku či počítačové učebny 2. LF.