Margarita a Albert patří k běloruským studentům, kteří po občanských protestech v roce 2020 opustili lékařskou fakultu v Minsku a dokončují studium v Česku na 2. lékařské fakultě. Zeptali jsme se jich, jak prožívali poslední léta v Bělorusku a jak vidí svou budoucnost. Margarita pochází z Minska, Albert z Hrodna, na lékařskou fakultu nastoupili v roce 2016. V Praze žijí od roku 2021.
Řekněte mi, jak jste přidali k protestnímu hnutí.
Margarita: Zpočátku jsem se účastnila ženských pochodů (pravidelné demonstrace žen za demokratizaci země a dodržování lidských práv, pozn. red.). Tam jsem se seznámila s dalšími studentkami z naší fakulty, se kterými jsem sdílela potřebu společné angažované akce, abychom vyjádřily nespokojenost s poměry. Pak vznikl kanál na sociální síti Telegram, který se nazývá Rupar BDMU (hlasatel BSMU). Do té doby jsme neměli žádný svobodný informační zdroj, kde by studenti měli možnost říct svůj názor. Na univerzitním webu se objevovaly jen zprávy o oficiálních návštěvách a podobně a o problémech studentů nikdo nepsal. Rupar BDMU se postupně stal opozičním kanálem studentů; měl asi sedm tisíc sledujících, z nichž i mnoho přispívalo a chodilo na akce.
Jak silné hnutí bylo, jaká část vašich kolegů se k protestům připojila?
M.: Aktivní je vždycky menšina. Vedle ní je mlčící většina, která sleduje, někdy píše na sítě, ale nebude bojovat za svoje názory. Největší demonstrace, která byla 26. října 2020 – to je podobně významné datum jako váš 17. listopad –, se zúčastnilo asi dvě stě studentů naší univerzity.
Jak probíhala?
M.: Shromáždili jsme se před naší univerzitou, pak jsme se spojili se studenty z jiných univerzit a vydali se na jeden z minských prospektů. Zasáhly proti nám speciální jednotky Omon, které nastupují, když režim cítí, že je ohrožen. Desítky studentů byly zadrženy, i když ne všichni na patnáct dnů, někoho propustili už večer. Lukašenko pak přikázal rektorům, aby vyloučili nejaktivnější studenty a vyvolali mezi nimi strach. Nakonec tak bylo postiženo sedm kolegů; náš rektor vylučoval nejvíc. Nepokoje pak utichly do dvou dnů.
Albert: Běloruský režim je autoritářský, rektoři si zřídkakdy dovolí neuposlechnout, co jim nakážou shora. Lukašenko jich ostatně v poslední době asi deset vyměnil, když se mu protivili.
M.: U nás nejsou rektoři a děkani voleni, ale dosazováni Lukašenkem prostřednictvím ministerstva školství.
To je stejné jako v někdejším socialistickém Československu.
M.: Naše minská univerzita představuje minimodel toho, co se děje v celém Bělorusku. Ti, kdo získali nějaký status, chtějí ukázat člověku níže, kde je jeho místo.
Kdy jste se rozhodli odejít?
A.: Lukašenko v televizi řekl, že když se nám v Bělorusku nelíbí, můžeme si sebrat doklady a odjet, kam chceme – do Česka, do Polska. Ale už se nemáme vracet.
M.: Na univerzitě nemůžeme vyjádřit svůj názor. Pokud se o to pokusíme, řeknou nám, že my žádný názor mít nemůžeme, protože jsme ještě děti, které v životě nic nedokázaly. Pokud chceme mít názor, musíme se učit, a pokud si myslíme něco jiného, znamená to, že se učit nechceme. Kromě toho se od nás jako od lékařů čeká, že budeme apolitičtí, že se nebudeme vyjadřovat k tomu, jak naše země funguje.
A.: V Bělorusku působí organizace pro mladé lidi Běloruský republikánský svaz mládeže, BRSM. Oficiálně není prorežimní, nepodporuje žádnou stranu, ale fakticky ano. Není nutné být členem BRSM, ale pokládá se to za výraz povinné angažovanosti a noví studenti tam nastupují od prvního ročníku. Já jsem chtěl na začátku pátého ročníku vystoupit. Pozvali si mě a vedli se mnou asi půlhodinový rozhovor o tom, proč to chci udělat. Varovali mě, zda vím, co pro mě vystoupení může znamenat, že vznikne podezření, že nepodporuji režim. Přesvědčovali mě, že na univerzitě nastala obtížná situace, že potřebují pomoct, a když jim nyní nepomůžu, nemůžu čekat, že oni pomůžou v budoucnosti mně.
M.: Ve škole si vedou nejen seznam členů BRSM, ale i speciální tabulku se studenty, kteří v organizaci nejsou. Ti obvykle mají horší vztahy s děkanátem a rektorátem.
Co to znamená?
M.: Všichni studenti, protože jsme studovali bezplatně, musí po konci studia pracovat dva roky pro běloruský stát. Největší strach máme z toho, kde nám bude přiděleno místo. A o tom rozhoduje ministerstvo zdravotnictví a má na to vliv i děkanát. Pokud jste z jejich hlediska loajální a poslušný člověk, nebudete mít problém a přidělí vám dobré místo. Ale jestli odporujete, budete pracovat na vesnici, kde nevyžijete z výplaty. Mimoto panuje strach ze ztráty koleje a jiných postihů při hledání zaměstnání.
Kolik studentů je prorežimních? Jak vaši kolegové vnímali, že chodíte demonstrovat?
A.: Lidé mají různé názory a samozřejmě se najdou i tací, kteří podporují Lukašenka a běloruský režim. Deset nebo dvacet procent studentů aktivně vystupovalo a asi šedesát procent je podporovalo – ale jenom v soukromí, mezi přáteli. Režim podporovala asi desetina, ke které patřili i učitelé. O to víc si vážím mladších učitelů, kteří se nespokojené studenty nebáli podporovat.
M.: V Česku se mi líbí, že můžu s učitelem mluvit jako s kamarádem.
A.: Učitelé tu nemají potřebu vyvíjet nějaký tlak.
M.: Když v loňském roce v období voleb na ulicích propuklo násilí, jaké bylo do té doby i v Bělorusku nemyslitelné, tři z deseti holek z mého kruhu protesty podporovaly, většina ale mlčela. Aktivovaly se jim ochranné psychické mechanismy, které jim umožnily ze situace uniknout. Každá sice připouštěla, že co se děje v Bělorusku, by v normální zemi nebylo možné, ale zavíraly nad tím oči. Nenechávaly se ovlivnit negativní energií, kterou jsem vnímala já. Politickou situaci ale přese všechno začalo prožívat více studentů, i ti, kteří do té doby byli spíše lhostejní.
Působí na vaší minské fakultě tajná policie? Máte nějakou osobní zkušenost?
A.: Když jsme začínali studovat, nebyla to přímo policie, ale ženy-úřednice, které kontrolovaly, kdo vstoupí do budovy univerzity. Pak to byli asi měsíc policisté.
M.: Krátce po zahájení studia se na univerzitě objevil nově zavedený prorektor pro bezpečnost. To, že ve skutečnosti to je policista z KGB (běloruská tajná policie nese původní sovětský název, pozn. red.), jsme se o něm dozvěděli z Telegramu. Po velké demonstraci si pozval všechny na kobereček.
Navštívil také naše novoroční setkání, kterému říkáme tajný Santa a kde si vyměňujeme dárky. Setkání tentokrát pořádal student spjatý s opozičními aktivitami. Prorektor nás vykázal z budovy, protože jistě plánujeme nějaká protirežimní vystoupení, a prohledávali nám dárky, zda s sebou nemáme bombu.
A.: A přitom to bylo úplně normální přátelské setkání.
Účastnili se nějaký jiných forem odporu, roznášeli jste letáky, točili videa?
M.: Z toho, co je nyní bezpečné zmínit, byla pro mě nejvýznamnější demonstrace, která se konala pravidelně každou neděli. Vstávala jsem s pocitem, že nastává nejlepší den týdne. Do ulic vyšlo čtyři sta až pět set tisíc lidí, z toho tři sta tisíc v Minsku. Na žádné podobné akci jsem necítila takovou energii. Věděla jsem, že nejsem sama. S těmi lidmi chci dál rozvíjet běloruskou společnost a překonat stagnaci. Byla to pro mě i doba nové kulturní identifikace, protože jsem začala víc mluvit bělorusky.
Doma jste mluvili rusky?
M.: Ano. Bělorusky jsme se učili jen ve škole, jinak mluvíme rusky. Před protesty jsem měla jenom dva kamarády, kteří se asi před pěti lety rozhodli, že budou mluvit pouze bělorusky. Později jsem poznala víc takových. Když málo lidí mluví jazykem země, ve které žijí, oslabuje ji to. Na začátku devadesátých let, kdy moje maminka učila na univerzitě, byla vyučovacím jazykem ještě běloruština a všechny doklady byly v běloruštině. V roce 1995 přišlo referendum, které Lukašenkovi umožnilo změnit státní jazyk, znak a vlajku. Mohl to udělat, protože v počátcích své vlády měl ve společnosti vysokou podporu. I k Rusku byl tehdy jiný vztah. Nyní by ovšem bez jeho podpory Lukašenkův režim nemohl existovat.
Tím, že Lukašenko zavedl ruštinu jako úřední jazyk, oslabil běloruskou národní identitu a změnil postoj lidí. Když jsem před dvěma lety začala mluvit bělorusky se známou, ona mi odporovala, že tu řeč nechce poslouchat. Namítla jsem, že to je její mateřský jazyk, který potřebuje znát. Pro ni to byl mrtvý jazyk, který nikdo nepoužíval. Po protestech ale změnila názor, národní a kulturní cítění Bělorusů se změnilo.
Jaký je váš postoj a postoj vašich přátel k Rusku a k Evropské unii? Mluvčí protestujících zároveň zdůrazňují, že změna, o kterou usilují, neznamená zpřetrhání vztahu k Rusku.
M.: Co se týče Ruska, je nám skutečně blízké. V Moskvě mám hodně kamarádů. Má vynikající kulturu. Je ale důležité rozlišit stát a společnost. Protože se Bělorusko nachází na hranici Ruska a Evropské unie, představuje ruský stát bohužel hrozbu pro naši nezávislost. V Evropské unii vidím víc svobody, kterou bych rád viděl v Bělorusku.
A.: Bělorusko jako postsovětský stát je ekonomicky zaostalé, má nízkou politickou kulturu. Na to by Evropská unie mohla mít dobrý vliv.
Existoval i politický plán, že by se Bělorusko s Ruskem sjednotilo.
M.: Myšlenka společného státu stále žije, pro mě by to ale byl naprostý konec nadějí na vývoj dobrým směrem. Vystupoval proti ní aktivista Pavel Severinets, který svolal jednu demonstraci ještě před začátkem protestů. Odsoudili ho na sedm let do vězení. Doufám, že nedojde k obnovení něčeho, jako byl Sovětský svaz, že nezvítězí lidé, kteří by nás chtěli podobným způsobem řídit. Myslím, že čím je země nezávislejší, tím lépe se může rozvíjet a tím spokojeněji se v ní žije lidem.
Jaká je vaše představa?
M.: Přála bych si, aby se Bělorusko stalo neutrálním, nezávislým státem. Bělorusové si potřebují sami sebe uvědomit jako silný a nezávislý národ, proto potřebují být neutrální. A potřebujeme zlepšit vztahy s okolními zeměmi. Musíme ale najít způsob, jak respektovat všechny názory, i těch, kdo věří, že současný režim je pro Bělorusko nejlepší.
Margarito, jak probíhala vaše hladovka za propuštění novináře Ihora Losika? Proč jste se k ní rozhodla a jaký jste k němu měla vztah?
M.: Ihora Losika osobně neznám. Byl správcem jednoho telegram kanálu, na kterém psal o dění v Bělorusku. V létě 2020 ho zavřeli do vězení, za údajně protistátní činnost. V době, kdy jsem se připravovala na zkoušku, jsem se z médií dozvěděla, že zahájil dlouhodobou hladovku. Věděla jsem, že má manželku a malé dítě. Sledovala jsem zprávy o tom, co se s ním děje ve vězení – vím, co může člověka v běloruském vězení potkat. A jako medička vím, co může s člověkem udělat hladovka.
Dozvěděla jsem se, že jeden pravoslavný kněz zahájil hladovku společně s Ihorem, a to proto, aby ji Ihor ukončil. To si přála i jeho žena Daria. On ale prohlásil, že ho nikdo skončit nedonutí. Věděla jsem, že je těžké vzít na sebe odpovědnost za člověka, který nám není blízký. Předpokládala jsem, že pokud zahájím hladovku s cílem, aby ji on ukončil, poslechne mne, protože ucítí odpovědnost za moje zdraví. Bude vědět, že když se on bude cítit špatně, budu se i já cítit špatně. Vyjádřila jsem podporu Daše. Přála jsem si, aby se jejich rodině vrátil tatínek, a nezůstalo jen vědomí, že někdy existoval. Věřím, že po každé tmě nastane světlo a on vyjde z vězení dříve.
Věděl on o vašem jednání?
M.: Řekl mu o tom jeho právník, protože ani jeho žena, ani já jsme ho nemohli navštívit. Celkem jsme byli čtyři takoví. Když jsem po čtyřech dnech složila zkoušku, jela jsem s maminkou v autě a přečetla jsem si zprávu, že Ihor hladovku ukončil. Ptala jsem se Daši, proč ji ukončil. Byla mi vděčná; prý si uvědomil, že nemůže brát na svoje bedra zodpovědnost za cizí zdraví. Tak doufám, že jsem na něj měla nějaký vliv. A věřím, že je mnoho lidí, kteří by udělali totéž.
Alberte, jak probíhala komunikace ve studentském hnutí a jak jste se na ní podílel?
A.: Zpočátku lidé komunikovali jen v uzavřených skupinách přátel. Když se protesty rozběhly, začali jsme používat Telegram, to je sociální síť jako Messenger nebo WhatsApp, nedocenitelný pro organizaci akcí. Umožňuje anonymitu, můžete vystupovat pod přezdívkou. Na naší univerzitě probíhala komunikace mezi studenty ve skupinách a na chatu zpravodajského kanálu naší univerzity. Navíc Bělorusové z jiných zemí chtěli pomoci studentům z Běloruska, pomáhal jsem jim v navazování komunikace.
Jaké jsou vaše plány na nejbližší dobu? Vrátíte se?
M.: V Bělorusku nám neuznají český diplom, nemohli bychom pracovat jako lékaři. Samozřejmě bych ale chtěla pracovat v Bělorusku, je to moje vlast! Říkám si, že pro lékaře není rozdíl, jakou národnost léčí. Proto největší cíl stát dobrou lékařkou.
A.: Jsme si vědomi, kdo jsme a odkud pocházíme. Budeme své zemi pomáhat a podporovat ji i ze zahraničí. V Česku a v Evropě je více možností, jak se stát kvalitním lékařem, a to nám dá i možnosti, jak například pomoci dalším kolegům nebo univerzitě.
