Pavel patří k běloruským studentům, kteří po občanských protestech v roce 2020 opustili univerzitu v Minsku a dokončují studium v Česku na 2. lékařské fakultě. Zeptali jsme se ho na život v Bělorusku a jeho začátky v Česku. Pavel pochází z Minska a na pediatrickou fakultu nastoupil v roce 2017. Od roku 2021 žije v Praze.
Jak byste popsal každodenní život v Bělorusku?
Každodenní život se může popsat jedním slovem – kontrola. Totální kontrola se projevuje ve všech sférách. Zdá se mi, že život v Bělorusku je hodně podobný tomu, co se zpívá v písničce Another Brick in the Wall od Pink Floyd.
Jaké to bylo, když jste byl na základní škole a na gymnáziu?
Bylo pro mě zvláštní, jak velká pozornost se věnuje státním symbolům, jako jsou vlajka a státní znak. Oficiálním znakem byla zeleno-červená vlajka, která byla podobná té z dob, kdy byla země součástí Sovětského svazu. Teď je pro většinu Bělorusů státním symbolem bílo-červená vlajka. Projevem režimu tedy je i to, že si musíte vážit symbolů. Taky mi připadá zvláštní, že se v Bělorusku učí patriotismus. Není to ale předmět, vedli nás k němu všude. Myslím si, že patriotismus se nemusí učit, že každý člověk by se patriotem měl narodit. Když jsem se učil na základní škole, měli jsme během týdne tři hodiny ruštiny a jenom jednu běloruštiny, přestože jsou v zemi oba jazyky oficiální.
Vnímáte tedy postavení běloruštiny jako problémové? Mluvíte bělorusky i rusky?
Právě postavení běloruštiny osobně vnímám jako největší problém. Když se Putin stal v roce 2000 prezidentem, začalo mít Rusko na Bělorusko mnohem větší vliv. Jedním z hlavních výsledků je, že se teď v Bělorusku mluví rusky, ne bělorusky. Dříve lidé v naprosté většině mluvili bělorusky. Já jsem skoro celý svůj život mluvil rusky. Asi do svých osmnácti let jsem to jako problém nevnímal. Ale když jsem se začal zajímat o běloruštinu a běloruskou kulturu, zjistil jsem, že běloruština umírá. Začal jsem proto mluvit bělorusky.
Jaké to bylo na univerzitě? V Československu byl na vysokých školách až do roku 1989 povinný předmět marxismus-lenismus. Jak si máme představit situaci na běloruských vysokých školách?
Předměty jako marxismus-leninismus jsme bohudík neměli. Měli jsme na univerzitě politologii, ideologii, historii. Neučilo se v nich ale, že si musíme vážit režimu, jaký máme. Na univerzitě jsme mluvili o různých věcech docela svobodně. Kontrolovalo se ovšem to, kdo přichází na semináře a přednášky. Na děkanátu říkali, že jde o to, aby se student během výuky nedostal do nějakých problémů. Musí být právě tam, kde má být. Když začaly protesty, kontrola se výrazně zvětšila, protože studenti nesměli jít na protestní ani jiné akce. Kontrolovali to i policisté přítomní na školách, kteří také hlídali, aby nikdo neměl protestní symboly. Teď jsou v každé škole videokamery. Kontroluje se, kdo přišel, kdo odešel.
Musel jste být členem nějakých studentských organizací?
V Bělorusku máme organizace Běloruský republikánský svaz mládeže, spojující všechny univerzity. Říkalo se, že do organizace nemusíme vstupovat, ale přesto probíhala agitace, abychom do ní vstoupili. Organizace přitom nic nepodnikala, ani jsem o ní nic neslyšel. Když ale začaly protesty a studenti se rozhodli ze svazu vystoupit, bylo to těžké. Být členem se považovalo jako projev toho, že si vážíme prezidenta a naopak. Většina studentů z organizace odešla. Kromě toho jsme na univerzitě měli odborový svaz, který byl také pod vlivem státu. Svaz by býval měl pomáhat studentům, včetně finanční podpory během covidové pandemie v proplácení léků a hrazení péče pro lidí nakažené covidem. Ale hlavní je, že svaz nereprezentoval zájmy studentů, proto se studenti i z tohoto svazu rozhodli odejít, což bylo ještě těžší než odchod z organizace pro mladé. I to se považovalo za neúctu. Odchod z těchto dvou organizací jsem ve svém ročníku organizoval.
Měl jste příležitost během studia pracovat ve zdravotnictví?
Student v Bělorusku může pracovat jako ošetřovatel. Pracoval jsem jako sestra na dětském infekčním oddělení. Byla to pro mě docela nepříjemná zkušenost. Zdravotní sestry totiž nemají velký plat, ale mají hodně práce, jsou zlé, naštvané a depresivní. Byl jsem na některých nemocničních odděleních v Česku a na jednu zdravotní sestru připadají dva tři pacienti, ale v Bělorusku musí jedna zdravotní sestra pečovat asi o deset nebo patnáct pacientů, takže to sestry občas prostě nestíhají.
Jakých opozičních akcí jste se v Bělorusku účastnil?
Ještě před volbami jsem byl na zcela legálním mítinku, který schválil Lukašenko. Potom jsem se účastnil několika akcí po volbách. První proběhla 10. srpna, těsně po volbách. Poznali jsme tehdy poprvé, v jaké míře je režim nebezpečný. Neváhal zabít lidi, kteří s ním nesouhlasili. Zmínil bych jméno Alexandr Tarajkovsky, což je první oběť režimu po volbách 2020, byl zabit 10. srpna. Účastnil jsem se potom i dalších demonstrací. S příchodem nového akademického roku začaly akce na univerzitách. Já jsem se účastnil na naší škole. Říkalo se, že medici nemají mít žádný vztah k politice, protože medici a lékaři musí být mimo politiku a musí pomáhat všem lidem. Lékaři ale nebyli spokojení. Nebyla válka, ale do nemocnice se dostávalo hodně lidí s úrazy, jaké se jim stávají během války. Proti tomuto násilí lékaři protestovali. Potom, 26. října, jsem se zapojil do stávky. Se spolužáky jsme šli na prostranství v centru města. Od kamarádů jsem měl zprávy, že to může být nebezpečné, protože na místě jsou lidé, kteří dělají represe.
Bál jste se? Jak demonstrace probíhala?
Asi jsem se trošku bál, ale přání jít tam a protestovat proti režimu bylo větší než strach. Šli jsme podél hlavní třídy a najednou jsem si všiml, že lidé utíkají. Sám jsem utéct nestihl, byl jsem chycen a odvezli mě do budovy, kde všichni zadržení čekali. Pak jsme se dostali do vězení. Když mě převáželi autobusem do vězení, viděl jsem na vlastní oči násilí na jiných lidech. Co jsem zažil já, nebylo tak strašné jako to, co jsem viděl. Byl jsem zadržen přes noc a přes den. Pak měl probíhat soud, čekal jsem ve vězení. Jídlo nám mohli dát, až bude po soudu. Lidí, kteří se měli dostat do vězení, bylo hodně, tak ve vězení potřebovali uvolnit místo, a proto jsem byl záhy propuštěn.
Čím jste se oficiálně provinil?
Oficiálně jsem se dostal do vězení proto, že jsem se účastnil pochodu podél hlavní třídy a křičel jsem „Ať žije Bělorusko!“. Spravedlivé to samozřejmě nebylo. Policisté v Bělorusku však nikdy nepotřebovali pocit spravedlivosti, aby dělali svou práci, vždyť vždy byli a jsou jen nástrojem represí. Takže to stačilo, aby zavřeli mě a ještě spoustu studentů ten den. „Ať žije Bělorusko“ – což je poslední verš známé básně nejznámějšího běloruského spisovatele Janky Kupaly – bylo hlavním heslem hnutí svobodného a nezávislého Běloruska v minulém století a zůstává aktuální až doteď, takže ho vláda považuje za symbol opozice a kvůli užití hesla jsou lidé pronásledováni.
Pak vás vyloučili ze školy?
Když jsem byl propuštěn a přišel jsem na univerzitu, řekli mi, že jsem byl vyloučen. Chtěl jsem své doklady, abych se mohl hlásit jinam, ale řekli mi, že doklady se ještě zpracovávají. Pak mě na univerzitu vzali zpátky. Člověk, který se považuje za prezidenta naší země, Lukašenko, nařídil všem univerzitám přijmout studenty zpět, aby tak donutil studenty přemýšlet o tom, co udělali, a aby to už neudělali znovu. Chodil jsem do školy dva dny a zase mě vyloučili. Lukašenko tentokrát nařídil, aby studenti přece jen byli vyloučeni. Moje maminka si myslela, že když mě vyloučí ze školy, tak nezískám zaměstnání ani se nedostanu na jinou školu. Pořád mi říkala, že bych se měl vrátit na univerzitu, omluvit se a říct, že se už nebudu účastnit protestů, a v klidu pokračovat ve studiu. To jsem ale nechtěl. Moje svědomí mi říkalo, že bych lhal. Několik týdnů po vyloučení jsem podruhé dostal zprávu, že se na školu můžu vrátit. To už jsem nechtěl. Asi nikdy ve svém životě jsem nebyl tak naštvaný jako tenkrát. Říkal jsem, že to vůbec nechci a najdu si jinou univerzitu. Potom jsem dostal nabídku od Karlovy univerzity, na kterou jsem ale chtěl původně nastoupit, teprve až dokončím školu v Bělorusku.
Jak jste se na Univerzitu Karlovu dostal?
Když jsem byl podruhé vyloučen, byl jsem apatický a do ničeho se mi nechtělo. Moje blízká kamarádka mi zavolala, jestli už jsem podal žádost na Karlovu univerzitu. Věděl jsem, že evropské univerzity nabízejí hodně míst. Řekl jsem, že ne, že se mi nechce, protože nemám síly ani motivaci. Hodně mě přemlouvala, ať to udělám, tak jsem to zkusil. Když mi přišla pozitivní odpověď, byl jsem jí hodně vděčný.
Jak dlouho už jste v České republice a jaké kurzy češtiny jste absolvoval?
V České republice jsem od dubna, nikdy předtím jsem tu nebyl. Česky jsem se začal učit v prosinci minulého roku nejdřív sám. V únoru začala výuka na Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, což už bylo mnohem intenzivnější, než když jsem se učil sám. Šlo o intenzivní jazykový kurz na úroveň A2, který probíhal zcela distančně. Studovali jsme vždy dopoledne od pondělí do pátku. Měli jsme famózní učitelku Janu Novákovou, která je asi nejobětavější člověk, jakého jsem potkal. V Česku jsme pak měli prezenční kurz lékařské češtiny a následně probíhal intenzivní kurz v rámci letní školy na B1. Od začátku výuky na 2. lékařské mluvím hodně se svými spolužáky z kruhu, pořád získávám zkušenosti s jazykem.
Jste v kontaktu s ostatními běloruskými studenty, kteří také přešli na 2. lékařskou fakultu nebo i dalšími Bělorusy?
Nějakou dobu jsme všichni bydleli na koleji, někteří kamarádi už se přestěhovali do bytu. Píšeme si ohledně výuky nebo migračních záležitostí i prostě o všem, co nás napadne. Karlova univerzita pořádala setkání se Světlanou Cichanouskou, kterého jsme se zúčastnili, na něm byli i běloruští studenti z Brna a Liberce. Taky jsme uspořádali několik mítinků na Palackého náměstí i s jinými Bělorusy, ale s nimi příliš ve spojení nejsem.
V jakém jste nyní ročníku?
V Bělorusku jsem byl ve čtvrtém ročníku, teď jsem ve třetím. Tak rozhodl pan děkan Komárek a jeho rozhodnutí si vážím. Udělal ho s ohledem na to, abychom se stihli adaptovat. Je to pro mě navíc možnost porovnávat výuku ve třetím ročníku v Bělorusku a tady.
Studoval jste Pediatrickou fakultu na Běloruské státní lékařské univerzitě (anglicky Belarusian State Medical University, BSMU). Naše 2. lékařská fakulta byla původně Fakultou dětského lékařství a výuka rozšířená o pediatrickou problematiku zůstala doposud. Studujete tu zatím krátce, ale můžete už studium na obou fakultách porovnat?
Chtěl bych se zabývat dětskými infekčními nemocemi, mám proto štěstí, že jsem se dostal právě sem. V Česku na rozdíl od Běloruska není žádná kontrola docházky na přednáškách. Chodí na ně lidé, kteří to chtějí, a vidím na nich docela hodně lidí. Pochopil jsem tedy, že tady je dost studentů motivovaných. V Bělorusku je to jinak. Motivace od prvního ročníku do posledního, šestého postupně hasne. Studenti posledního ročníku nechtějí asi vůbec nic a někteří se ani nechtějí zabývat medicínou. Bude to organizací výuky, kdy nás pořád k něčemu nutili, včetně docházky. Neměli jsme čas na odpočinek. Neměli jsme ani čas na to, abychom se připravili na výuku, protože jsme museli jít na všechny ty přednášky. V Bělorusku navíc máme víc předmětů. Ve třetím ročníku v Česku máme patologii, patofyziologii, propedeutiku, imunologii a mikrobiologii, v Bělorusku je deset předmětů.
Máte čas kromě školy pracovat?
V létě jsem měl více času na práci, teď kvůli výuce pracuju tady v Motole na Oddělení centrální sterilizace jako sanitář. Je docela jednotvárná, přesto jakoukoliv práci považuji za užitečnou a důležitou, takže vždy pracuju pilně.
Už jste zmínil kamarádku, která vás motivovala k podání žádosti o studium na Univerzitě Karlově. Komu dalšímu byste v souvislosti se svým studiem v Česku chtěl poděkovat?
Jsem moc vděčný své učitelce češtiny Janě Novákové, ale i Aleně Purové, která učila lékařskou češtinu, a také Aleně Fürstové, která nás připravovala na úroveň B1. Taky jsem vděčný svým spolužákům. Jsou moc vlídní a přijali mě dobře. Cítím se ve svém kruhu komfortně, zvou mě na schůzky, party. Děkuju i studijní referentce paní Hedvice Hubáčkové, protože nám fakt moc pomohla. Vždy včas odpovídala na e-maily, které jsme jí psali. To je pro mě překvapení, protože na něco takového nejsem zvyklý. Díky ní dostaneme stipendium Václava Havla. Děkuju taky panu děkanovi, že nám nabídl možnost přejít z běloruské univerzity a pokračovat ve studiu, ne v něm znovu začínat, i profesorům Pavlu Dřevínkovi a Romanu Kodetovi, kteří byli s panem děkanem u přijímacího pohovoru. Chtěl bych poděkovat taky Alině Pirshtuk, Bělorusce, která letos dokončila 2. lékařskou fakultu. Obrovsky nám pomohla s vízem. Ona kontaktovala děkana a rektora, aby nám nabídli volná místa, obrátila se i na ministerstvo vnitra kvůli našim vízům a na ambasádu. Udělala prostě obrovskou práci, a když už jsme se dostali do Česka, dál nám se vším pomáhala. Všechna pomoc, kterou nám nabídla, se nedá plnohodnotně vyjádřit.
Ilustrační fotografie v úvodu rozhovoru zachycuje protesty v Minsku 6. srpna 2020. Zdroj: LuPol / Shutterstock.com
