MUDr. Darya Maslava pochází z Běloruska. Je lékařkou dětské části Kliniky zobrazovacích metod, studovala na naší fakultě anglickou paralelku. V letech 2011–2012 a 2012–2013 byla vyhlášena nejlepší studentkou (The Best International Student Award). Aktivně participuje na zahraničních kurzech a kongresech (např. ESPR Helsinki 2019, ESPR Vídeň 2017) s přednáškami věnovanými zejména tématu jejího Ph.D. programu – Možnosti optimalizace diagnostického zobrazení u pacientů s anorektálními malformacemi. Je autorkou kapitol v monografiích týkajících se zobrazování v dětském věku a spoluautorkou skript dětské radiologie (připravuje se k tisku). Dr. Darya Maslava je rovněž aktivní lektorkou 2. LF UK v pre- i postgraduálním vzdělávání. Posledním skvělým úspěchem je získání Evropského diplomu v dětské radiologii, tento titul získala jako první u nás.
„Od školky mi všichni říkali, že budu lékařkou...“
Jak jste se ocitla na 2. lékařské fakultě?
Přijela jsem do České republiky na univerzitu v roce 2008, hned po střední škole. Dostala jsem se na lékařskou fakultu v Hradci Králové, obor Všeobecné lékařství v angličtině, tam jsem studovala dva roky. Od třetího ročníku jsem pokračovala na 2. lékařské fakultě v Praze. Na webových stránkách jsme tehdy našli, že 2. LF poskytuje pro nejlepší zahraniční studenty slevy na školném až 50 %. To pro mě byla motivace dostat se právě sem. Po dvou letech studia v Hradci už jsem věděla, že mi medicína jde a že to dám.
V kterém roce jste absolvovala?
V roce 2015. Byla jsem ještě předtím půl roku na stáži v Anglii. Chtěla jsem se podívat, jak se dělá radiologie v Británii. Příjemně mě překvapilo, že úroveň, jakou dostává pacient nejen ve smyslu kvality lékaře, ale i kvality prostředí, přístrojů, celé nemocnice, je v Motole velmi dobrá. Byla jsem i v Americe, kde mě nejvíc fascinoval management v medicíně, ten je tam špičkový. Rozdíl není ani tak v kvalitě lékařů, ale v postupu předtím, než se pacient vůbec dostane k lékaři. Někdo s ním vyplní papíry, všechno připraví, a lékař se pak může soustředit jen na posouzení stavu a rozhodnutí a jde dál. Nestráví tím 15 minut, ale 3 minuty. Nemusí po sobě uklízet, utírat pacienta po vyšetření a spoustu dalších úkonů.
Proč jste se rozhodla odejít z Běloruska a studovat medicínu v České republice?
Já vlastně nevím, co je ta jediná správná odpověď. Když jsem se rozhodovala, co dál, bylo mi sedmnáct. V rodině mám asi 30 lékařů, ale do poslední chvíle jsem si myslela, že budu třeba návrhářkou zahrad nebo něco podobného. Od školky mi všichni říkali, že budu lékařkou, že mám na to povahu, že jsem klidná a pečlivá. A já jsem odpovídala, že v žádném případě, že mi to nevoní (smích). Když jsem jako malá chodila navštívit maminku nebo tatínka do nemocnice, pachy nemocnice pro mě byly šokující. Pak jsem ale dospěla a uvědomila si, že se ráda starám o lidi, že starat se jen o kytičky mi nebude stačit, že potřebuju zpětnou vazbu. O kytičky se starám doma, v nemocnici o lidi. Takže jsem se rozhodla trochu na poslední chvíli. Mohla jsem studovat v Bělorusku, dokonce jsem si podala žádost a byla jsem přijata, u přijímacích zkoušek jsem měla nejlepší skóre. Rodiče pracují v Bělorusku, milují svoji práci a svoje nadšení mi předali. Zároveň jsem ale měla možnost všímat si nedostatků a různých omezení, mimo jiné i finančního ohodnocení mladých lékařů. Finance jsou pro mě známkou ocenění, že dělám svou práci dobře. Kromě toho zde mám možnost jezdit opakovaně na různé konference, několikrát za rok. Mám větší možnost uplatnit angličtinu, psát články, komunikovat se zahraničními studenty i kolegy. Takže si angličtinu udržuju na nějaké úrovni. To je v Bělorusku problém. Je to víc izolovaná země, všechny filmy, pořady v televizi jsou dabované, všichni mluví pouze rusky nebo bělorusky, do zahraničí se nejezdí často. Tady mám pocit většího globalismu, interakce se světem. Mám velkou rodinu, čtyři generace mých příbuzných jsou lékaři. Moje prababička byla součástí prvního ročníku, který promoval na lékařské fakultě v Minsku, založené roku 1920. Ona promovala v roce 1926. V obou liniích mám lékaře, všichni byli a jsou zapálení do své práce, a to je hodně motivující. Říkala jsem si, že chci zkusit zahraničí, trochu jiný přístup ke studiu a k medicíně, něco nového. Mít i lepší možnosti kariérního vývoje. Možnost postarat se o sebe bez nutnosti toho, že by mě rodiče museli x let po studiu podporovat finančně. Chtěla jsem jet do takové země, kde budu vydělávat sama na sebe a budu s tím spokojená.
A je taková země Česká republika? Mnoho mladých lékařů tady si stěžuje, že nemají dost peněz a odcházejí za lepším platem a podmínkami např. do Německa. Bylo Česko vaše první a jediná volba?
Ne, to ne. A je možné, že spoustu Čechů se tomu zasměje, že jsem tady mj. kvůli lepšímu finančnímu ohodnocení. Původně jsem plánovala jet do Ameriky, protože tam mám několik sestřenic, nebo do Británie, protože jsem uměla jen anglicky. Česky jsem neuměla, během studia jsem se naučila pouze nejnutnější základy. Neplánovala jsem tu zůstat, už jsem měla připravené dokumenty do Irska. Po Brexitu to byla nejplynulejší volba. Ale zamilovala jsem se (smích), potkala jsem svého přítele, a on neměl v plánu se stěhovat do jiné země. A já si řekla, že mi to nevadí. Když jsem o tom mluvila s dědečkem, který byl velmi známým profesorem medicíny v Bělorusku, říkala jsem mu, že chci jet do Ameriky a dělat tam radiologii. Ta je tam ale jedním z nejpopulárnějších oborů, a tak je pro přijetí třeba získat velmi vysoké skóre v USMLE. Jako cizinec bych tam vždy byla na konci seznamu, bez praxe, dostala bych se třeba do nějaké malé nemocnice, ne tam, kam bych chtěla, nebo do jiného oboru. Druhá možnost byla zůstat v České republice v jedné z nejlepších nemocnic a dělat to, co chci, tedy dětskou radiologii, s tím, že plat samozřejmě bude jiný. Jeho pohled byl, dělat to, co chci, nejlíp, jak umím, to, co mě baví, a peníze řešit až v druhé řadě. S bydlením v Praze mi museli zpočátku finančně pomoct rodiče, neměla jsem tu žádné zázemí. Ale teď už je to naopak, já můžu podporovat rodiče. Když srovnám pocit uspokojení s kariérou a finančním ohodnocením tady a v Bělorusku, jsem šťastná. Ale když mluvím s nějakým kolegou, který pracuje třeba v Americe nebo jinde, vidím, že si za svůj plat může dovolit víc. Všechno je relativní.
Proč jste si vybrala radiologii?
Moje máma je radioložka, takže vždycky všichni říkali: „Ty budeš radioložka.“ A já odpovídala, že ne, v žádném případě. Nechtěla jsem do toho být tlačena. Musela jsem si to osahat. Každý obor znamená nějaký rytmus života, způsob fungování v nemocnici. Někdo je pořád na operačním sále, někdo na urgentu, někdo víc na židli... Já nejsem nejakčnější typ, podávat maximální výkony ve stresu je pro mě problém. Mám radši, když je možnost o něčem přemýšlet, vrátit se k tomu, a to na operačním sále moc nejde. Jsem spokojena s tempem práce na radiologii. Dělám dětskou radiologii. Ultrazvuk, magnetickou rezonanci. Strašně mě baví všechny ty metody. Nejvíc se teď věnuju ultrazvuku. Na našem oddělení vyšetřujeme lůžkové pacienty i ambulantní zvenku. Objednané i urgentní, bolesti břicha, pooperační stavy, vrozené vady. Spektrum zvláštních a zajímavých nálezů v Motole je nekonečné. Když jsem říkala šéfovi: „Kdy už se všechno naučím, kdy už tomu budu rozumět?“ odpověděl, že nikdy (smích). Vím, že se nikdy nebudu nudit.
V jaké fázi postgraduálního vzdělávání jste? Věnujete se pouze klinice, nebo i vědě?
Jsem čerstvě po atestaci, atestovala jsem před půl rokem. Dělám i Ph.D., jako kombinované studium, víceméně ve volném čase. Pracuju na plný úvazek v Motole jako radiolog, a když mi zbyde energie po službách a práci, po večerech a o víkendu se dívám na ty svoje věci k Ph.D. Trochu se to táhne (smích). Ale jsem spokojená s pozicí, kterou mám.
Specializujete se v rámci radiologie na něco konkrétního?
Plus a mínus radiologie je, že můžeme dělat úplně všechno, ale zároveň se musíme v tom všem vyznat. Všechno je spojené tím, jaká je to metoda, ale jinak je to nesmírně široké spektrum znalostí, které musíme umět. V Británii to mají po atestaci rozdělené, mohou si vybrat z většího množství dalších specializací. Kosti, plicní radiologii, gastro, dětskou, mozek... U té dětské je to ale i tam zase úplně všechno. Nelze mít v každé nemocnici skupinu expertů – radiologů na různé dětské věci. To by nešlo z manažerských důvodů. Zajímavé je to v tom, že se nenudím a můžu si pořád vybírat, co se mi líbí víc, a teď se nejvíc věnuju dětské proktologii a gastru. Protože na to dělám Ph.D. Mám to načtené, děláme skripta, chodí za mnou kolegové na konzultace.
„Násilí a agresi nelze tolerovat!“
Máte výbornou češtinu. Jaká je vaše rada, co se našeho jazyka týče, třeba i směrem k běloruským studentům, kteří nyní na naší fakultě po půlročním kurzu češtiny naskakují do vyšších ročníků českého studia?
Moje rada je najít si českého přítele (smích). Hodně mi pomohl češtinu zlepšit. Opravoval mi výslovnost, radil, co a jak říkat jinak, jak skloňovat... Díky němu jsem se velmi posunula.
Jak ovlivnila tehdejší politická situace v Bělorusku vaše rozhodnutí odejít do zahraničí?
O politice jsem na střední škole přemýšlela. Mohla jsem jezdit na návštěvy za příbuznými do zahraničí, viděla jsem, jaké to je tam a jaké u nás. Asi každý nejdřív zvažuje, jestli s tím jde něco udělat, něco změnit. Ale další myšlenka je, že můžu změnit jen něco, ne všechno. A když vidím, že v nejbližší době, deseti, dvaceti letech, se nic moc nezmění, nemůžu čekat do nekonečna. Takže jsem si položila otázku, jestli mám odvahu a zůstat a bojovat za to, co chci, anebo být trochu egoista a jít jinam a zkusit vybudovat sebe, svoji kariéru a znalosti, a pak třeba mít možnost se občas vrátit, sdílet svoje znalosti, přednášet a podobně. I v tom vidím svůj budoucí přínos svému národu.
Jezdíte do Běloruska?
Jezdívala jsem před covidem. Pak to začalo být komplikované. Nebyla jsem očkovaná, cestování bylo omezené. Když už by to bývalo šlo, přestala odsud do Běloruska lítat letadla.
Jaká je podle vás role studentů vysokých škol v protestech proti režimu?
Studenti jsou jako nerv společnosti. Jsou více v kontaktu se změnou reality. Lidé, kteří už pracují, mají rodinu, jsou víc rigidní. Studenti jsou budoucnost země, víc vnímají zodpovědnost za to, v jaké společnosti budou žít. Mají volnější ruce. Vnímají svět trochu jinak i z pohledu moderních technologií, globalizace. Zároveň studenti riskují studium a já jsem velmi vděčná zemím, které přijímají studenty z Běloruska a nabízí jim podporu. Protože vyjadřovat svůj názor je humánní. Já jsem tam při protestech nebyla, ale z toho, co jsem viděla v médiích, vím, že protesty byly mírné, žádná agrese ze strany protestujících, lidé pouze chtěli vyjádřit svůj názor, což je naprosto normální a správné. Každý by měl mít tu možnost. Je dobře, že když jsou stíhaní, po tom všem, mají další šanci začít znovu jinde. Nemají pocit, že když neuspějí s prosazováním změn, je to pro ně konec. Samozřejmě ne všichni mají to štěstí, někteří byli zadrženi a sedí ve vězení. Někteří tam prožívají třeba i své 18. narozeniny. Je to velmi smutné.
Vnímáte situaci jinak, protože jste lékařka?
Žádný lékař nemůže akceptovat lež, násilí, v lékařském povolání je to velmi spojené s prací, nic se nemá zamlčovat. Hlavním cílem lékaře je postarat se o život a zdraví okolí. Takže když se děje něco takového, lékařská komunita to obzvlášť špatně snáší, nemůže mlčet. Jsem pyšná na všechny, kteří nemlčeli. A někteří z nich za to byli potrestáni. Znám případy významných lékařů – chirurgů, neurochirurgů, jednoho čelistního chirurga a dalších špičkových specialistů, kteří byli v davu při protestech zadržováni, mláceni. Je naprosto nepochopitelné, že stát si neváží lidí a jejich názorů. Tady v Česku je to lepší, ale člověk si musí pořád uvědomovat, jak je to křehký stav. Někdy stačí malé rozhodnutí, malá změna v legislativě a leccos se může změnit. Je třeba vážit si toho a nebát se k věcem vyjadřovat, pokud je to možné.
Jste občankou České republiky?
Už jsem o občanství požádala. Zatím ještě nemůžu volit a v některých věcech ovlivňovat dění v České republice, ale těším se na to, že budu mít tu možnost a nebudu se o sebe muset bát, když se k něčemu budu vyjadřovat. Vážím si toho, že tady to lze.
Měla jste někdy strach?
V dětství, nebo když jsem studovala na střední škole, jsem strach neměla. I tehdy se protestovalo, nepamatuju si dobu, kdy by život v Bělorusku byl bez nějaké reakce vůči vládě, ale tenkrát to nebylo tak vyhrocené a intenzivní. V období, kdy jsem se stěhovala sem, se spoustu známých účastnilo protestů. A tehdy jsem strach měla, o své blízké a známé. Ale já už jsem pak v Bělorusku nežila, o sebe jsem se nemusela bát. Teď se asi bojím nejvíc. Situace, kdy člověk neví, za co všechno se může dostat do vězení, za jaké prohřešky, není logická ani lidská. Je to nehumánní, nedemokratické. Člověk nemusí nic špatného udělat, stačí, že má názor. Normální člověk nemůže tolerovat lež. Člověk, který má zájem o politiku a dění ve státě, nemůže zavírat oči nad tím, co se děje, co se říká, že se lže. Lidé v Bělorusku reagují na situaci způsobem, který by tady v Česku byl normální, naprosto v pořádku. Jsem pyšná na své kolegy a studenty. Během protestů v bílých pláštích lidé z lékařské univerzity vyšli ven v pláštích, aby dali najevo, že takto to nemůže být, že stát se takto nemůže chovat ke všem lidem. Násilí a agresi nelze tolerovat!
„Moje srdce buší pro Bělorusko, ale moje duše se zabývá věcmi tady.“
Myslíte si, že je nějaká fáze kariéry ženy-lékařky, kdy je optimálnější mít děti? Přemýšlíte o tom, nebo tomu necháváte volný průběh?
Já ničemu nenechávám volný průběh. Jako cizinec jsem se ponaučila. Měla jsem na starosti nejen studium, zkoušky a plnění studijních povinností, ale taky požádat včas o všechny papíry, vyřídit si vízum a milion dalších věcí. Půlka lidí odpadne nebo se dostane do problémů, protože nemá povahu se o všechno postarat. Teď to trochu schytává můj přítel, protože já chci všechno naplánovat. Když se bavíme o dětech, ptám se, jak všechno bude, co bude mít za rok, za dva roky v práci, jak na tom budu já? Vím, že bez přípravy to nejde. Když jsme začali uvažovat o rodině, říkala jsem: „Počkej, počkej, miminko do pronajatého bytu 30 m2? Musíme se postarat o bydlení, miláčku!“ Tím, že jsem prošla filtrem studia v zahraničí, kdy jsem si musela hlídat, abych plnila všechny podmínky a povinnosti, mám dobrou průpravu. Většina mých kolegyň šla na mateřskou před atestací, protože to je zhruba pět let po škole, věk kolem třiceti. Uvažovala jsem podobně. Ale pak mi moje endokrinoložka z vlastní zkušenosti radila, ať nejdřív udělám atestaci. Líčila, jak náročné bylo připravovat se na atestaci s miminkem a malým dítětem. Nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí, ale rozhodla jsem se nejdřív udělat atestaci.
Pocházíte z lékařské rodiny. Jak to v tomto směru bylo u vás?
Moje maminka během mateřské se mnou udělala Ph.D., později ale v jednom rozhovoru řekla, že jsem se jí ve třech letech ptala, jestli mě skutečně miluje, a ona pak měla výčitky svědomí, že se mi dost nevěnovala. Vždycky je nutné někde ubrat, pokud jinde chceme něco stihnout. A my ženy si to pak vyčítáme. Kolem sebe vidím, že moje kolegyně si dávají laťku stejně vysoko jako lékaři bez závazků, kteří jsou v práci kontinuálně, mají možnost pokračovat ve specializačním vzdělávání bez přerušení, nevracejí se po mateřské a nezačínají znovu. A ženy trpí pocitem, že nestačí a selhávají. Nedávno jsem jedné kolegyni, která má tři děti, říkala, že na sebe musí být hodná a jemnější, nechtěla bych, aby pocit, že něco nestíhá, ji demotivoval. Líbí se mi přístup jiné kolegyně, která taky má víc dětí a jednou řekla: „No a co, prostě to neumím úplně stejně. To se nedá nic dělat. Počítám s tím, že nebudu mít znalosti ve stejném rozsahu jako někdo, kdo má 20 let praxe, zatímco já jsem 10 let na mateřské.“ Je na sebe hodná a odpouští si. A to já zatím neumím, já mám takové hyperrealistické ambice, že všechno musím dělat špičkově, tak přemýšlím, jak to udělám, abych to nějak kompenzovala. Asi budu kojit a zároveň číst nějaké články, ale už vidím, jak ten plán ztroskotá.
A vaše maminka?
Moje maminka je druhý extrém. Snažila se zvládnout všechno, ale v 90. letech v Bělorusku byla krize v tom smyslu, že mnoho věcí nebylo, špatně se shánělo. Maminka nám ale chtěla dopřát maximum, a tak měla čtyři práce. A dvě děti. Málem ale z toho vyhořela a nějakou dobu nebyla úplně šťastná, doufám, že to budu mít jednodušší. Když mi bylo asi 6 let, a jí kolem 35 let, tak jí nabídli místo primářky oddělení radiologie v dětské onkologické nemocnici. Vzala to. V Bělorusku ale máme medicínu organizovanou trochu jinak, nemáme nemocnice se vším, ale cílené na nějakou konkrétní problematiku. Dětská nebo dospělá onkologie, nebo třeba samostatná nemocnice pro dospělou kardiologii. Možná tam lékař má menší pocit, že něco neumí, protože se věnuje užšímu spektru pacientů. Když teď vyprávím mamince, co všechno musím umět, od hlavy k patě, od mozku k análnímu otvoru, kosti, urgentní medicínu, trauma, vrozené vady, prenatální diagnostiku, krvácení do mozku nebo záněty kloubů... K atestaci je třeba umět základy všeho u dospělých i dětí. Já umím spíš děti, ale i u nich nemocnice poskytuje ohromné spektrum případů, od úrazů po vrozené vady. Musím umět všechno a mám permanentní pocit selhání.
Může práci radiologa nahradit umělá inteligence? Má to podle vás budoucnost?
Já to nestíhám sledovat. Využíváme počítačů a umělé inteligence u odhadování kostního věku u dětí. Jinak v praxi na dětské části nám to zatím přímo nepomáhá. Na konferencích se o tom mluví, ale je to zatím jako pomůcka pro lékaře, ne jeho náhrada. V dětské radiologii je to omezenější, pracujeme s malými bytostmi, které ne vždy zapadají do tabulek. Takže o práci myslím nepřijdu (smích).
