Fotografie: Baylor Medical College
Prof. MUDr. Ervín Adam, CSc. (100), se narodil v Rachově na Podkarpatské Rusi 7. listopadu 1922. Jako jeden z mála svých příbuzných přežil holocaust, vyvázl z několika koncentračních táborů, v roce 1945 se přestěhoval do Prahy. Vystudoval medicínu, v Nemocnici Na Bulovce vedl lékařský tým, který na konci 50. let vymýtil dětskou obrnu. Po srpnu 1968 emigroval s rodinou do Kanady a poté do USA, kde působil na lékařské fakultě Baylorovy univerzity v Houstonu. Stal se profesorem molekulární virologie a mikrobiologie, mimo jiné určil úlohu viru herpes simplex 2 při vzniku rakoviny děložního čípku. V roce 2012 obdržel Cenu Česká hlava. V roce 2017 odešel do důchodu. Je autorem řady odborných studií a autobiografické knihy Všechno je jinak (2018). Žije v Houstonu, je vdovec, má dvě dcery a tři vnoučata.
Příští rok budeme slavit 70. výročí osamostatnění 2. lékařské fakulty, dříve Fakulty dětského lékařství. Vy jste studoval ještě na jedné Lékařské fakultě, ale potom jste působil na infekční klinice na Bulovce, která se stala součástí Fakulty dětského lékařství. Jak na fakultu vzpomínáte?
Moje žena Vlasta patřila k prvním odborným asistentkám. Fakulta byla v padesátých letech vedoucím pracovištěm české pediatrie. Milan Šamánek tu vybudoval špičkovou dětskou kardiologii – spojení kardiologické péče s chirurgií a diagnostikou je nesmírně efektivní a může to být vzorem pro celý svět.
Znal jste prvního děkana Josefa Houšťka?
Houšťka jsem potkal osobně jenom jednou. Byl zakladatelem, skutečným praotcem fakulty, mimo jakoukoli pochybnost – všechno se točilo kolem něho. Veliká osobnost. Plným právem si zasloužil první zlatou medaili fakulty. Cením si na něm, že když jsem s ním měl osobní spor, uznal, že se mýlil, a urovnalo se to.
Když jste po srpnu 1968 odešel z Československa, angažoval vás v Houstonu světoznámý virolog prof. Joseph Melnick. Čím jste ho zaujal a za jakých okolností jste nastupoval na Baylorovu univerzitu, kde jste pak pracoval skoro padesát let?
S Melnickem jsem se seznámil v Moskvě na konferenci věnované dětské mozkové obrně. My jako Československo jsme tam měli vedoucí slovo, protože jsme byli první, kdo prověřil bezpečnost a účinnost živé vakcíny, kterou vyvinul Albert Sabin, americký virolog. Československo se zapsalo do světové literatury. Dostalo se nám však bohužel jenom čestného a jenom domácího uznání, protože vakcínu okopírovali Rusové a z jejího vývoje udělali ruský projekt. Michail Čumakov si české vědy vážil, ale jakmile viděl, že naše vakcína funguje, upravil ji tak, aby se mohla používat bez ledu. A tím pádem sovětská vláda už nemusela platit za americký patent.
Jak vakcínu využili?
Než jsme stačili publikovat výsledky, naočkoval sedmnáct milionů dětí. Celý svět se ohlížel po Sovětském svazu a nikdo neocenil, že vakcínu uvedl do praxe náš tým, dokonce ani naše fakulta, na které se laboratoř pro výzkum poliomyelitidy a podobných nemocnění nacházela. Já byl členem hlavní řídící komise a úředně jsem reprezentoval její klinickou část, kde participovala i moje žena, komisi řídil hlavní hygienik prof. Škovránek. Plnili jsme státní výzkumný úkol, který měl přednostní finanční a materiální zabezpečení. A místo odměny jsme byli já a moje žena z fakulty vykádrováni (propuštěni z politických důvodů, pozn. red.) a fakulta nebyla nikdy ani zmíněna. Prezidentské uznání za tento výzkum pak získali prof. Škovránek a profesoři Žáček a Dimitrij Slonim, kteří pracovali v laboratořích.
Ale Melnick věděl, že vakcínu jste k použití z podstatné části připravil vy a vaše žena.
Ano, o tom Melnick velmi dobře věděl, že já jsem za fakultu vedl laboratorní výzkum a Vlasta dělala výzkum terénní. Když jsem mu po odchodu z Československa psal, zpočátku jsem od něho nedostal odpověď, a přijal jsem místo v Torontu v Kanadě. Nebyli jsme tam ale šťastní. Pak jsem přes kamaráda Vladimíra Vonku, který tehdy jako visiting profesor pracoval ve Spojených státech, dostal Melnickův vzkaz, že místo na Bayloru je volné a že by rád, abych přišel.
Pokračoval jste v Bayloru ve své práci?
Byla to světová laboratoř. Melnick si se mnou typicky americkým způsobem sedl a usmíval se: Ty sis myslel, že budeš dělat na polio? Tam se u nás neděje nic zajímavého, já bych chtěl, abys vypracoval plán na studii možné virové etiologie karcinomu dělohy. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ.
Já jsem nikdy do herpetického viru nedělal. Tři týdny jsem strávil v rozsáhlé místní knihovně, ale nenašel jsem nic na toto téma. Tak jsem připravil vlastní výzkumný plán: dvanáct skupin, které by se vzájemně podporovaly a buď potvrdily, nebo vyvrátily možnost malignity herpetického viru. V Houstonu se dělala jen menší část, kterou vybral Melnick. Vedle toho pak kontaktoval další pracoviště, která s námi spolupracovala. Tak jsem svou zdejší kariéru postavil na herpetickém viru a karcinomu dělohy.
Prošel jste několika koncentračními tábory, Auschwitz-Birkenau, Monowitz-Buna, Gleiwitz, Buchenwald, Bissingen a Dachau. Ve Spojených státech je zejména od 70. let mnoho popíračů holokaustu, podle výzkumu z 90. let údajně až jedna pětina – setkal jste se s nimi, jak si tento názor vysvětlujete?
To je typická otázka z Evropy! Evropané nemají představu o americké populaci. Abyste Američany poznal, musíte tu strávit alespoň pět let. Ta samá pětina také nevěří, že astronauti byli na Měsíci, je to pro ně nesmyslný hollywoodský film.
Jaké nejvýznamnější evropské nebo české medicínské objevy vás v poslední době zaujaly?
Za poslední tři roky si z Evropy nic převratného nevybavím. Ale podívejte: Nejvíc Nobelových cen dostávají Američané. Kdo to ale je? Ani jeden z nobelistů se nenarodil v Americe! Všichni přivandrovali buď s rodiči, nebo jako mladí vědci a jejich výchova se lišila od amerického modelu. Jejich práce je pak samozřejmě americký objev, ale pravdou je, že tito nadaní lidé pocházejí z celého světa. Amerika jim dává možnost, příležitost.
V celé západní vědě ale roste jeden zásadní problém. Diskutuje se o tom, že třetina vědeckých výsledků – z medicíny, techniky, chemie, jakéhokoliv oboru – není reprodukovatelná. To je statistika zdejších úřadů. Způsobuje to zásada, z Ameriky nešťastně vyvezená do Evropy, Publish or perish!, publikuj, nebo zahyň. Každý chce udělat kariéru. Někdy se jedná o skutečně velké skandály. V čelném časopise vyšla práce, že očkování proti spalničkám je škodlivé pro děti. Až po třech letech autorovi z prestižního pracoviště v Londýně dokázali, že jeho práce včetně tabulek a statistik je vymyšlený podvrh, propustili ho a sebrali mu lékařský diplom. A pak odletěl do Ameriky, kde dál dělá výzkum v laboratoři!
Co s tím?
Téma a zadání práce nemají vymýšlet jen sekundář nebo doktor, ale seniorní pracovník, který potom povede mladšího kolegu k výsledku. A dobře udělaná práce, která přinese negativní výsledek, by měla být stejně vážená a ohodnocená jako ta, která přinese něco hodnotného. Všechno záleží na fakultě.
Celý svět již devět měsíců sleduje válku Ruska s Ukrajinou. Jak to vidíte vy?
Naučil jsem se dívat z dálky, z perspektivy svých politických zkušeností za posledních sto let. Kdybych chtěl být zlomyslný, zeptal bych se, už se učíte se rusky nebo čínsky? Vypadá to, že Rusko nebo Čína Evropu ovládnou. O osudu Ameriky, ale i Evropy na dalších dvacet pět let rozhodnou blížící se volby (do Sněmovny reprezentantů a Senátu Spojených států, pozn. red.). Bojím se, kam bude potom Evropa směřovat, protože Evropa se vždy řídí podle Ameriky, jakkoli si to nechce přiznat. Samostatná Evropa neexistuje. Dozvíme se to za pár dní.
Před osmi lety Evropa neudělala nic, když Rusové zabrali kus Ukrajiny. Co to má za smysl, že chtějí-li Rusové obsadit Ukrajinu, protože k nim kdysi patřila, ale rozbíjejí ji při tom na třísky? Jaký je výklad v Praze?
Komentátoři se shodují, že prezident Putin potřebuje vítězství, aby si zachoval nebo posílil podporu domácího publika a image silného vůdce. A když se mu nepodařilo Ukrajinu obsadit náhlým útokem, chce triumfovat za každou cenu.
Ano, to jsou dohady. Víme ale, jak v Rusku vypadá to, čemu říkají volba prezidenta: druhého kandidáta buď zlikvidují, nebo zavřou. On nepotřebuje dělat žádnou show.
Jak se vám nyní daří, pane profesore? Do důchodu jste odešel teprve před pěti lety.
Víte, zrovna před pěti lety nás zasáhl slavný hurikán Harvey. Za jednu noc mi odnesl všechno, zůstaly mi jen tři páry bot, jeden oblek, pyžamo a dvě košile. Takovou zkušenost v Evropě nikdo nemá. Ale jak vidíte, bydlím v novém domě, mám zase počítač, sleduju e-maily. Život jde dál, není to žádná tragédie. Jsem v tom zkušený: v životě jsem třikrát přišel o všechno a pořád tady straším! A nestýskám si, ani po Podkarpatské Rusi, ani po Československu. Hurikán pro mě znamenal totéž jako obsazení země Rusy – přijdete o všechno, a tak hledáte cestu, jak z toho ven.
Na současné studenty a mladé vědce 2. lékařské fakulty myslíte skrze Nadaci manželů Vlasty a Ervína Adamových. Co byste jim vzkázal?
Přemýšlejte nad vlastní prací, používejte svoji expertízu, ale nedělejte to proto, že musíte mít publikace, abyste se stali asistentem nebo docentem. To je pod důstojnost výzkumníka.
Nadace, kterou jsme pro fakultu s manželkou zřídili, pracuje. Prof. Starý mi oceněné práce vždy posílá. Myslím, že jsou na velmi vysoké úrovni.
