Abych jen nekritizoval...

S novým děkanem Vladimírem Komárkem o jeho prioritách ve vedení fakulty

 
Foto: Vlastimil Stárek (2. LF).

 
Kdy a jak jste se rozhodl, že budete kandidovat na děkana? Přemlouvali vás, či jste sám vyrazil do boje?
Přemlouvali mne, a pak jsem vyrazil do boje. (smích)
 
Práci ve vedení fakulty jsem si zkusil už na konci 90. let jako proděkan pro výuku. V roce 2006, když se volil nový děkan, jsem se rozhodl nekandidovat: chtěl jsem se starat především o Kliniku dětské neurologie, která se vícekrát stěhovala, některé její části se zavíraly, jiné otevíraly atd. Nyní tam mám schopné nástupce a mohu si dovolit věnovat se fakultě. Jako dlouholetý předseda senátu jsem měl představu, kam fakulta směřuje a kam by podle mne směřovat měla – abych jen nekritizoval, rozhodl jsem se její běh ovlivnit přímo. Tak jsem loni na konci léta na věčné otázky řady kolegů a přednostů „Tak co, Vladimíre, půjdeš do toho?“ řekl: „Ano, jdu.“
 
Co od funkce očekáváte?
Radost z dokončení, završení díla. Je to pocit, jako když se coby dobrý hospodář postaráte o svůj sad, když postavíte bezpečný dům s pevnými základy. Na druhou stranu doufám, že nebudu přespříliš šidit rodinu, děti, vnoučata či kliniku.
 
Budete se stále věnovat vědě a výuce?
Dokončím výzkum zaměřený na vývojovou dysfázii, dál budu spolupracovat na projektech mladších spolupracovníků, ale nepustím se do nových mezinárodních projektů. V posledních letech byl náš tým publikačně úspěšný, a tak doufám, že tento trend bude pokračovat. Věřím, že mě děkanování nebude odvádět od promýšlení a připravování výzkumných úkolů. Nadále budu iniciovat vznik nových mezioborových oblastí v dětské neurologii. Konečně i v rámci funkce děkana jsou období vyššího nasazení a období klidnější, takže si najdu čas i na vedení studentských a doktorandských prací, i když spíše jako konzultant. Ve výuce budu samozřejmě pokračovat.

Na významných ekonomických rozhodnutích by se měli podílet jak manažeři, tak akademici

Co si myslíte o zřízení správních rad univerzit, v nichž by zasedli manažeři a osobnosti? Jaká je podle vás úloha manažera ve vedení univerzity a fakulty?
Když byla před třemi lety ještě živá myšlenka univerzitních nemocnic, vypadalo to, že by její správní radu jmenovali politici, starosta nebo hejtman, aniž by akademici mohli nějak zasáhnout. To nebylo dobré řešení. Spolu s kolegy ze senátů ostatních lékařských fakult jsme usilovali o to, aby v radě zasedaly renomované osobnosti, které by rektorovi doporučila akademická obec. Správní rada univerzitní nemocnice by měla být osvícená, měla by dohlížet na vedení především ve složitých majetkoprávních úkonech, ale neměla by zasahovat do každodenního chodu, protože žádný „supervizor“ nemůže vidět a respektovat dostatečně všechny pedagogické, etické, vědecké a léčebně-preventivní priority.
 
Nakolik se má ve vedení fakulty prosazovat ekonomické myšlení?
Od 1. února jsem překvapen, jak moc ekonomicky musím myslet. Když cokoli podepisuji, ptám se: A budeme na to mít? A to i když jsem na to zvyklý z dvacetiletého vedení kliniky, kdy po mně vedení nemocnice chtělo nejen úspěchy u pacientů a vědecké výsledky, ale hlavně vyrovnaný rozpočet. Jako mladý šéf jsem v 90. letech dokonce udělal chybu, že jsem se začal chovat ekonomicky z vlastní iniciativy: snížil jsem počet lůžek a zvýšil obrat pacientů. Potom jsem na rozdíl od těch, kteří předtím nic nedělali, neměl prostor pro další zlepšování, které po všech požadovala nová ředitelka. O ekonomických rozhodnutích by se mělo s akademiky diskutovat a je potřeba nalézt vyváženost.

Doktorandi by měli být náležitě zaplaceni, ale ti úspěšní na tom zas tak zle nejsou

Jak chcete zajistit důstojné a rovné podmínky pro práci doktorandů, zejména co se týče odměňování?
Ze setkání představitelů fakult jsem si odnesl myšlenku, že doktorandské stipendium by mělo být rovno minimální mzdě, a to se objevilo i v mém volebním programu. Pak jsem si ale po různých diskusích uvědomil, že pokud je dostatek grantů a zejména publikací, řada doktorandů na tom není tak špatně. S náměstkem Holcátem jsem také mluvil o tom, že by měli být náležitě zaplaceni, jestliže současně pracují pro nemocnici.
 
Čím lze dosáhnout vyšší účasti mezinárodních uchazečů v přijímacím řízení?
Bude třeba zjednodušit byrokratickou zátěž studentů, přihlášky apod. Mám také několik zatím tajných trumfů. (úsměv)
 
Můžete nějak zabránit ztrátám mezinárodních studentů v prvním až třetím ročníku?
Je třeba zajistit, aby výuka v angličtině byla kvalitní, maximálně přístupná a srozumitelná. Chceme, aby absolvovalo více zahraničních studentů, než ukazují čísla z posledních let. Při přijímacích zkouškách je nutné i nadále zachovat náročný výběr a během studia nelze ty málo schopné udržovat uměle při životě. Nesmíme hůře léčit, protože máme málo peněz, a nesmíme hůře učit, abychom měli hodně peněz.

Nesmíme hůře léčit, protože máme málo peněz, a nesmíme hůře učit, abychom měli hodně peněz.

Jaké jsou vaše prioritní investiční projekty?
Jednak je to třetí etapa přestavby budovy na Plzeňské, rozběhnutý projekt za 220 milionů. To je priorita: přijali jsme stavařku Ing. Tomašíkovou, aby pohlídala přípravu projektu, prováděné práce a termíny. Dokončení se plánovalo na rok 2016 nebo 2017, zatím to ale vypadá spíše na 2018 nebo 2019.
 
Za druhé je to finální dostavba Plzeňské – v jednání je ještě několik variant.
 
Třetí, nejsložitější a nejbolavější priorita je stavba nového, vlastního děkanátu s moderní knihovnou a zázemím pro studenty. Jednáme s nemocnicí o možné koupi pozemku u jižní vrátnice. Zda se to podaří a kdy to bude hotovo, si netroufám odhadovat, nejspíš to přesáhne mé první i případné druhé děkanské období.
 
Zatím se jako nejreálnější jeví přestavba stávajících nevyhovujících poslucháren a výměna pláště budovy. Fakulta je ovšem nevlastní a může investovat jen do movitého vybavení. Za určitých podmínek by se do toho společně s námi mohla pustit nemocnice. Intenzivně na tom pracuje proděkan pro investice profesor Pavel Kolář.

Nechci vychovávat manažery a zástupce firem

Jaká je vaše představa profilu absolventa?
Absolvent je Medicinae Universae doctor, měl by tedy umět dělat cokoli: pracovat v terénu jako praktický lékař pro děti či dospělé, v nemocnici jako sekundář, případně i na klinických pracovištích. Studenti volají po co největším podílu praktické výuky, aby si osahali medicínu vlastníma rukama a naučili se zacházet s pacientem. Velmi dobrým krokem k tomu, aby studenti neměli jen odškrtáno v logbooku, bylo zavedení K10.
 
Univerzálně by se mělo uplatnit asi 60 % absolventů a zhruba 30 % procent by mělo směřovat k vědě nebo klinické medicíně, přičemž podstatná část z nich směřuje k pediatrickým specializacím. Rozhodně bych nechtěl, abychom vychovávali manažery ve zdravotnictví nebo zástupce firem, to je úlohou jiných fakult.
 
Jak to bylo s praxí v době vašeho studia?
Dnešní studenti jsou na tom daleko hůře než my v 70. letech, kdy bylo minimum právních omezení, kdy nebyly audity nemocnic a akreditace. Tehdy se smělo téměř všechno (i když to mělo četná rizika!). Během letní praxe jsem sám porodil šestnáct dětí, šili jsme na sále, pracovali jsme jako sekundáři, zapisovali vizity. V pátém či šestém ročníku jsme byli plně zodpovědní za svoje pacienty. Dnes v tom vidím především velkou odvahu jak naši, tak tehdejších primářů.
 
Takový rozsah práce mediků dnes není reálný, více se praktikuje na modelech či simulátorech, kdy se studenti rozhodují mezi různými diagnózami a léčebnými postupy.
 
Hovoříte o odborných schopnostech – jaké místo by ve výuce měly mít soft-skills a psychologie přístupu k pacientovi?
Na konci 60. let jsem si při studiu přivydělával jako sestra nebo jako zřízenec-sanitář; žil jsem prakticky stále v nemocnici. Jak přistupovat k pacientům, jsem okoukával od svých kolegů. Viděl jsem jak dobré, tak špatné příklady – v totalitních časech se někteří lékaři a primáři chovali totalitně i ke svým pacientům. Naopak vzácným člověkem velmi bohatým empatií a chcete-li „soft-skills“ byl profesor Hrodek (prof. MUDr. Otto Hrodek, DrSc., zakladatel moderní české hematologie – pozn. red.). Vždy je třeba vnímat nejen jednotlivé příznaky, ale i celý pacientův životní příběh – bolest hlavy či břicha nemusí pocházet z příslušného orgánu, ale z toho, že dotyčný má potíže v rodině či zaměstnání.
 
Seminář lékařské etiky je dobrá věc, raději bych však byl, aby se o konkrétních případech mluvilo také během odborných předmětů. Komunikaci s pacientem se podle mého názoru nedá učit na přednáškách, kromě toho je tato schopnost do určité míry vrozená a zčásti získaná v rodině, od pedagogů a okolí.
 
S tímto zřetelem vybíráme budoucí studenty už při ústním kole příjímacího řízení. Lékařem by se neměl stát ten, kdo je proti etickým aspektům medicíny v osmnácti letech imunní.
 
Co si myslíte o „prvoucích“ (PRVOUK – Programy rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově)? Sdílíte kritický až odmítavý postoj minulého děkana?
Ano, patříme do menší skupiny fakult, které pokládají „prvouky“ za zbytečné, komplikované a administrativně zatěžující znepříjemnění života fakulty. Jestliže fakulta dostává finance za publikace v zahraničních impaktovaných časopisech, měly by se dostat k těm, kdo za těmi studiemi skutečně stojí, a není podle mne nutné psát další zvláštní zprávy o výzkumu na fakultě a posílat je na rektorát, který je nechává oponovat odborníkům z jiných fakult. To je jako ve Hře se skleněnými perlami Hermanna Hesseho (v utopickém románu ze 40. let se věda a kultura pěstují jen jako pouhá hra bez kontaktu s okolním světem – pozn. red.). Bohužel záměrem univerzity je v „prvoucích“ pokračovat, doufejme, že s minimalizováním administrativní zátěže.
 
Budete chtít prosadit nějaké změny ve stávajícím systému financování pracovišť (publikace, kvantita a kvalita výuky, jiné úspěchy)?
Chci zachovat hodnocení kvalitních publikací, které je spolu s objemem výuky základem pro financování pracovišť. V hodnocení kvality výuky by se měly objevit, jak nás informoval rektor, též audity, hospitace, hlubší analýzy, tedy nejen hodnocení studenty. U jiných úspěchů by se jako kritérium mělo objevit, nakolik se jednotlivá pracoviště zúčastnila hodnocení, neboť tím, že přidáváte hodnotící body ostatním, si vlastně škodíte. Cíleně nedávat body ale není fér. Rád bych také zohlednil, zda si přednosta kliniky vychovává následovníky a neotvírá se mu generační mezera mezi doktorandy a profesory.
 
Do čeho jste se pustil nejdříve?
Především pracujeme na dokončení přestavby na Plzeňské a domlouváme jednotlivé kroky nezbytné pro rekonstrukci poslucháren a výstavbu vlastního děkanátu. Zadruhé to je snaha o zvýšení zájmu a počtu zahraničních uchazečů a udržení těch nejkvalitnějších na fakultě. Jednal jsem také – zatřetí – o tom, jak rozšířit a zlepšit praktickou výuku. A – začtvrté – pracuji na posílení odborného růstu mladších vědeckých i klinických pracovníků a zahraniční mobility mladších vědců.
 
Petr Andreas