Poslouchat očima
Barbora Housová je studentka fyzioterapie v navazujícím magisterském studiu. Obor, který studuje, ji baví. Má ráda hlavně sport. Až do této chvíle se od vás možná příliš neliší.
Bára je ale na rozdíl od většiny studentů naší fakulty nedoslýchavá. Se sluchadlem sice slyší zvuky kolem ní, ale nerozumí řeči. Přesto se naučila mluvit a poslouchá hlavně očima. Jaké to je „slyšet“ přednášejícího, jen když je zrovna otočený směrem k vám? A jak se jí studuje na 2. LF?
To a mnohé další se dočtete v tomto rozhovoru.
Kdy a proč ses rozhodla pro studium fyzioterapie?
To bylo samozřejmě na gymplu ve 4. ročníku. Tehdy jsem vůbec nevěděla, kam mám jít. Četla jsem Učitelské noviny a viděla jsem pojem fyzioterapie. Nevěděla jsem, co to znamená, takže jsem si ten pojem našla ve slovníku a zaujal mě. Řekla jsem si, že to zkusím.
Už od malička jsem měla tendenci k lékařským nebo přírodním vědám. Hrála jsem si na doktorku, ale nedokázala jsem si představit, jak bych se svým sluchem například poslouchala fonendoskopem. Myslela jsem si, že na medicínu to asi nepůjde, možná tak ještě v nějakém oboru jako je radiolog, ale nakonec jsem si vybrala fyzioterapii, která vypadala zajímavě.
Měla jsi ze začátku nějaké obavy?
No určitě. Chodila jsem na základku mezi sluchově postižené. Na prvním stupni jsem sice byla mezi slyšícími, ale na druhém stupni a pak na gymplu jsem se dostala mezi sluchově postižené. Ve třídě nás bylo pět nebo sedm, učitelé k nám přistupovali individuálně. Proto jsem se bála hlavně komunikace, jestli budu rozumět.
Proč sis vybrala 2. LF?
Já jsem si jich vybrala víc, ale sem jsem se dostala. Ještě jsem se hlásila do Ostravy a asi na 3. LF, ale někde se mi kryly termíny.
Jak tě tady na fakultě přijali?
Začátky byly hodně těžké. První rok jsem to po půl roce vzdala a odešla jsem. Nezvládala jsem to, nestíhala jsem si zapisovat, všechno jsem musela studovat znovu doma. Pak jsem si zkoušela sehnat různé práce, ale věděla jsem, že to nemá budoucnost, takže jsem si další rok znovu dala přihlášku sem. Tenkrát tady byl děkanem pan doc. Bojar, ten mě vzal na základě loňských přijímaček zpátky. Pak jsem už věděla, jaké jsou možnosti, rozložila jsem si ročník. To mi poradili různí další neslyšící nebo nedoslýchaví studenti v mém okolí.
Je něco, co vnímáš při studiu jako problém? Něco, co bys změnila, kdybys mohla?
Ne přímo problém, spíše něco, co by se dalo vylepšit. Chtěla bych, aby dorozumívání bylo na lepší úrovni. Tlumočník do znakové řeči by asi byl problém, protože neexistují znaky na odborné termíny, ale na západě má každý neslyšící student svého zapisovatele, který mu zapisuje přednášky. Nejenom to, co říká vyučující, ale i diskusi, komunikaci mezi ostatními. To, co já si kopíruju, je jen to, co přijímá jeden konkrétní spolužák.
Považuješ svou nedoslýchavost za hendikep?
Do určité doby jsem to tak nevnímala. Teprve když jsem přišla mezi sluchově postižené, začala jsem vnímat, že ti další jsou na tom stejně jako já, že jsem na ně musela mluvit pomalu. Na to jsem nebyla z prvního stupně zvyklá. Pak jsem se už mezi nedoslýchavými cítila jako mezi svými, a když jsem přišla v prváku sem, přišlo mi to hodně omezující. Teď už jsem se s tím zase smířila.
Jak tě nedoslýchavost omezuje v běžném životě?
Je to vidět například ve třídě. Když komunikuju s jedním člověkem, je komunikace dobrá, ale když je víc lidí, tak to nestíhám. Můžu se držet maximálně jednoho člověka, takže když se potom vložím do debaty ve skupině, zjistím, že to téma, na které reaguju už dávno uteklo pryč. Zkrátka omezení tam jsou, ale kdybych se měla všemi zabývat, tak by se z toho člověk zbláznil.
Měla jsi během studia nepříjemnou zkušenost, která souvisela s tím, že jsi nedoslýchavá?
Většinou problémy nemám. Já to nedávám najevo, že neslyším. U neslyšících se to pozná, ale já vlastně normálně mluvím, neznakuju, takže jiní ani nepoznají, že jsem nedoslýchavá. Měla jsem jen potíže na praxi s jedním pacientem, ale s tím měli potíže i ostatní.
Měla jsi naopak někdy pocit, že ti někdo něco slevil nebo odpustil?
Určitě ano, já si teď nevzpomenu na konkrétní případ. Ale co se týká studia, tak to rozhodně ne.
Co ti přináší studium se slyšícími? Pomáhají ti spolužáci, nebo to vůbec nepotřebuješ?
Spolužáci mi pomáhají tím, že mi půjčují přednášky. Když něco nerozumím, zeptám se někoho druhého. Když jde ale přednáška dopředu, tak já naopak nemůžu svými dotazy omezovat je.
V čem si myslíš, že ty můžeš naopak obohatit ostatní studenty?
Uvést je do kultury neslyšících a nedoslýchavých.
Jak reagovali pedagogové, když se dozvěděli, že jedna jejich studentka je nedoslýchavá? Museli nějak měnit například styl výuky, způsob jak mluví?
Ze začátku jsem to každému přednášejícímu na začátku hodiny říkala. Říkala jsem jim, že potřebuju vidět na ústa, ale lidi to nemají zažité, takže jedou podle svého, otáčejí se zády. Teď na magisterském studiu mám půjčený FM systém, přednášejícímu dám mikrofon a já mám přijímač s indukční smyčkou, odposlech je pak lepší. Někdy dokážu rozumět, i když se nedívám na ústa.
Co neslyšícím nejvíce vadí na chování slyšících?
Zádrhely jsou určitě v komunikaci. Třeba když se baví skupina, více lidí najednou, tak nestíhají, nebo když nevidí na ústa, někdo se otáčí při mluvení. Také když se lidé smějí a ten dotyčný neví, o čem to je. Mentalita a kultura neslyšících je jiná, oni si to vesměs vysvětlí tak, že se lidé smějí jim.
Čemu by ses chtěla věnovat po ukončení studia?
Ještě v tom sama nemám jasno, ale asi bych chtěla být v kontaktu se sluchově postiženými. Líp si s nimi rozumím. Umím i znakovou řeč, takže se dorozumím i s neslyšícími. Ale ještě nevím, kam se to vyvine.
Kdo byl nebo je v tvém oboru pro tebe vzor? Jaký máš v životě cíl?
Těch vzorů je víc. V každém člověku vidím něco, co mi může být vzorem. V každém si beru něco, co mě motivuje.
Cílů mám hodně, ten první teď je, abych ukončila tuto školu.
Co bys poradila studentům, kteří se připravují na přijímací zkoušky na obor fyzioterapie? Máš nějakou radu či postřeh speciálně pro nedoslýchavé?
Aby se snažili využít maximum možností, které jim mohou studium ulehčit. Ať už kompenzační pomůcky, nebo tlumočníka. Je to i otázka financí, jestli to bude financovat škola, nebo si sehnat nějakého sponzora. Nejideálnější by bylo, kdyby měl každý svého zapisovatele.
Děkuji za rozhovor
-jr-
