Když jsem tě pozoroval při přípravných pracích, zaujala mě tvoje pečlivost a důslednost v plánování postupů a v komunikaci s lidmi. Je to nutná profesionalita, nebo už režisérské umění?
Panuje mýtus, že práce režiséra se odehrává na natáčecím place, kde všem říká, co mají dělat. Jenže tam už toho ve skutečnosti dokáže docela málo. Natáčení je vyvrcholení, olympiáda, které může předcházet i několik let práce. Tady to bylo podobné, natáčení jsem intenzivně připravoval asi půl roku. Samotné pak trvalo krátce, jen několik natáčecích dní, s malým prostorem pro chyby. Museli jsme natočit všechno a ideálně všechno použít. Věděl jsem to, a tím víc času jsem do přípravy investoval. Jen obhlídkami a setkáváním s lidmi jsem strávil dvacet dní.
Jak jsi v tom získával zkušenosti? Stalo se ti někdy, že jsi přípravu podcenil?
Když jsem točil filmy na škole, natáčecí dny nebyly zpravidla tak nákladné a dalo se riskovat: natočili jsme víc materiálů a vystříhali to z něho.
Tento projekt byl specifický tím, že jsem od začátku nechtěl dělat informační nebo publicistický dokument, ale opravdu krátký film. A dobrý film, to jsou charismatičtí protagonisté a situace-scény, které tě osloví. Nejde jen o informace, ale o emoce a jejich estetické uchopení. Tak jsem hledal vhodné situace a protagonisty.
Pečlivě odůvodňuješ také všechna další rozhodnutí. Jak bys sám charakterizoval svůj styl práce?
Režijní práce je kombinace intuice a analýzy, u každého v trochu jiném poměru. Já jsem poměrně analytický typ autora. Moje rozhodnutí musí být podložena nějakou vnitřní logikou.
Ovšem jako režisér nepracuju sám, vždycky je to týmová práce. Na našem filmu pracovalo asi pět nejbližších spoluautorů, celý tým se skládal ze čtrnácti lidí – jednoduše proto, že umějí věci, které já nezvládám: vidět a točit obrazy jako kameraman, slyšet jako zvukař, skládat hudbu, sestříhat a převyprávět materiál jako střihač. Každý spoluautor do díla vnáší něco ze sebe a já jsem takový kurátor jejich nápadů.
V přípravě pro mě byla zásadní spolupráce s dramaturgem a režisérem Tomášem Bojarem; jeho tatínek byl shodou okolností děkanem 2. lékařské fakulty. Jenom s ním jsem v průběhu roku strávil snad dvacet hodin debatováním nad mými záběry na mobil, scénářem filmu a rozhodnutími, která vedla k jeho výsledné podobě.
Znamená to, že tvůj způsob režijní práce není v pečlivosti zase tak výjimečný?
Každý má svůj styl, ale ano, u filmových dokumentů – těch vysokorozpočtových, které vznikají pro kina, festivaly a až následně pro televizi – je to běžné. Může trvat i několik let, než se vůbec zapne kamera. Ale není možné, aby takhle dlouho – s takovou pečlivostí, jak to nazýváš – vznikaly televizní filmy, které pracují publicistickou metodou vyprávění s rozhovory do kamery a podobně.
Při přípravě a castinzích jsi vedl rozhovory s mediky i pedagogy, takže teď docela dobře ovládáš témata, kterými žije mladá generace lékařů. Jak ti to pomáhá?
To je velmi podstatné. Ve filmu musím v hodně intenzivní zkratce odvyprávět něco, čemu vlastně nerozumím, a tak se snažím látku pochopit co nejvíc do hloubky. Každý můj film je v tomhle smyslu výzkum svého druhu. Když jsem točil o horníkovi, který se stal programátorem, snažil jsem se porozumět, jak se těží uhlí a jak se programuje. Tady zase to, co prožívají budoucí lékaři, jakou výuku oceňují a jakou třeba ne.
Každý dokument redukuje ohromné množství informací do krátkého tvaru. U Těla–duše–pacienta jsme devět hodin koncentrovali do dvaceti dvou minut. Ale nevystřihli jsme žádnou ze scén, jen jsme zkracovali jejich obsah.
Uvedeš příklad, jak se něco, co jsi zjistil během rozhovorů, promítlo do konkrétního režijního rozhodnutí?
Strávil jsem několik dní s jedním kruhem studentů, kteří měli před sebou klinickou desítku. Bavili jsme se o tom, na jakou výuku se nejvíc těší, jakou oceňují. Zjistil jsem, že mají hodně teoretické výuky, kdy si toho moc nevyzkouší ani neprožijí. Ale právě to prožití znamená stát se lékařem a jim to chybí. Když jsem s nimi potom absolvoval několik řekněme zážitkových typů výuky, viděl jsem, jak jsou nadšení. To rozhodlo, že jsme se nepustili do přehledového dokumentu o tom, jak studium medicíny vypadá, což by v krátké stopáži stejně nešlo dobře uchopit. Zaměřili jsme se na progresivní metody, které můžou působit jako pozitivní příklad.
Dost času jsem strávil na seminářích Šárky Tomové, na kterých studenti nacvičují sdělování závažných zpráv. Zažil jsem spoustu dramatických až temných momentů, bezvýchodných situací, kdy třeba příbuzní zemřeli při autonehodě a podobně. Uvědomil jsem si, že pro laika je v tom silně přítomné téma smrti a že kdybych to tak převedl do filmu, příliš by se to zdůraznilo, tak jsem se rozhodl ponechat sdělování závažnost jenom v úvodní části, aby tam byla i nějaká naděje.
