S Janem Zunou o jeho profesuře, CLIPu a moudrém pokyvování hlavou
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga 20. června 2019 v Karolinu předal jmenovací dekrety 63 novým profesorkám a profesorům, byl mezi nimi i prof. Jan Zuna z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol. Rozhovor.
Prof. MUDr. Jan Zuna, Ph.D., se narodil v Praze. Absolvoval 2. lékařskou fakultu UK (1995) a doktorské studium v biomedicíně (1999). Pracuje na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol. Je zakládajícím členem pracovní skupiny CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague), přednáší u nás i v zahraničí a velmi úspěšně publikuje v řadě zahraničních časopisů. Je mimo jiné laureátem Jesseniovy ceny – ocenění pro lékaře s největším přínosem pro pokrok v medicíně v anketě Lékař roku 2009 a Ceny Neuron pro mladé vědce za rok 2011.
Pane profesore, kam jste se odborně posunul od své habilitace?
To se asi těžko nějak přesně definuje, protože v podstatě dělám stejnou práci, jakou jsem dělal po docentuře. Ale samozřejmě za tu dobu přibyly články, přednášky, úspěšně splněné granty, studenti, kteří získali titul Ph.D., dokonce i nějaké ceny... Každá taková věc, každý i menší profesní úspěch vás někam posouvá. Jedním z cílů té práce by mělo být „dobré jméno“ a dobrá pozice v nějakých mezinárodních sdruženích, projektech, studiích – a tím myslím nejen dobré jméno osobní, ale celé naší skupiny. Doufám – věřím –, že se to mně i celému CLIPu snad docela dobře daří.
Co od té doby děláte jinak, jak se změnily vaše zvyky a priority? Učení, věda, rodina, koníčky?
Největší změna, kterou od doby, kdy jsem byl čerstvě docentem, pociťuji, spočívá v tom, že jsem o nějakých deset let starší... Takže učení už jde hůř, důslednost ve výchově dětí upadá a honit se za čtyřicetiletými mladíky na fotbale je čím dál těžší. Na druhou stranu je s vyšším věkem spojen i určitý respekt, takže když se zatvářím oduševněle a moudře pokyvuji hlavou, funguje to zpravidla líp než před deseti lety. Nebo si to aspoň říkám...
Měl jste inaugurační přednášku, v provedení před vědeckou radou fakultní a univerzitní, Původ a biologie dětských leukémií. Oč v ní ve zkratce šlo?
Pevně doufám, že o původ a biologii dětských leukémií...
Ale vážně – jde ve skutečnosti o velmi pestrou skupinu onemocnění, k leukémii může vést řada různých genetických změn, od bodových mutací po zmnožení celých skupin chromosomů. Dnes víme, že k prvním takovým změnám dochází typicky už před narozením a asi jedno procento dětí má už při porodu v krvi „preleukemické“ buňky. Naprostá většina z těch dětí se to ale nikdy nedozví, protože ke vzniku leukémie je zapotřebí ještě nejméně jeden další „zásah“, nejčastěji až o několik let později, v předškolním věku.
My se vlastně snažíme dál a podrobněji mapovat, proč a jak k jednotlivým zásahům (mutacím) dochází, co se děje před nimi, mezi nimi a po nich. Zatím nám stále hlubší znalost biologie tohoto onemocnění umožňuje čím dál lépe vybrat pro jednotlivé podtypy nejlepší dostupnou léčbu, jednou by ale výzkum v této oblasti mohl vést i k tomu, že budeme některým leukémiím umět předcházet.
Prozradíte nějaké tipy a triky, jak se na takovou přednášku připravit?
Jako u každé jiné přednášky si upřímně myslím, že základ je obsah, tedy mít za sebou dobré, zajímavé výsledky. Když máte o čem mluvit, je snadnější kolegy nebo členy vědeckých rad přesvědčit o tom, že vaše práce má smysl, že přinášíte něco nového, že jste ve svém oboru něčím přispěl.
A důležitá je samozřejmě i formální stránka. Ta je u profesorské přednášky trochu jiná vzhledem k formálnosti okamžiku i vzhledem k tomu, že o vědecké kvalitě úzce zaměřené práce – třeba z oblasti leukémií – musíte přesvědčit lidi z mnoha různých oborů, v případě vystoupení před univerzitní vědeckou radou dokonce teology, matematiky, právníky, sociology, sportovce... V ideálním případě by z přednášky měli kolegové z oboru poznat, že za vámi stojí skutečné vědecké výsledky, ale i laici a polo-laici by měli celou dobu vědět, o čem mluvíte a nějaké základní informace si také odnést.
Co vám utkvělo v paměti z obou vašich prezentací této přednášky?
Na obě mám dobré vzpomínky. Tu první, před vědeckou radou naší fakulty, jsem absolvoval krátce po operaci kolene, takže jsem na ni dokulhal ještě o berlích, a tak se mi kolegové hned posmívali, že na to jdu přes citové vydírání a chci to uhrát na soucit. Také si vzpomínám, jak jsem po přednášce, vyhlášení výsledků a gratulacích stál v předsálí u stolku s občerstvením a hladově koukal na chlebíčky, které jsem si nemohl v klidu dopřát, protože v obou rukou jsem držel berle.
Univerzitní vědecká rada zase před mojí přednáškou obsáhle řešila, jak postupovat ve sporu s panem prezidentem, který některé profesory odmítl jmenovat, přestože řádně a úspěšně prošli jmenovacím řízením v rámci univerzit. Samozřejmě mě při tom hned napadalo, že i když bude vědecká rada s mou přednáškou spokojená, profesorský titul to vlastně ještě zdaleka nemusí znamenat. Také mi pak někteří členové po přednášce gratulovali se slovy: „Tak tu snazší část už máte splněnou...“
Příští rok bude CLIP slavit dvacetileté výročí od založení. Můžete prosím zhodnotit jeho vývoj?
Snad to nebude znít namyšleně, ale jako jeden ze tří „otců zakladatelů“, vedle Jana Trky a Ondřeje Hrušáka, jsem na naše dítko docela pyšný. CLIP za těch dvacet let vyrostl, nejen personálně, ale především významem. Pečujeme o to, aby v České republice měly děti s leukémiemi nejlepší možnou diagnostiku a sledování, které jsou rozhodující pro volbu optimální léčby. Kromě toho má myslím CLIP i velmi solidní vědecké jméno nejen u nás, ale i v mezinárodním měřítku. Snad za nás mluví i naše výsledky: počet publikací CLIPu v impaktovaných časopisech se za těch necelých dvacet let blíží ke třem stovkám. Skoro polovina z toho jsou články primárně vycházející přímo z CLIPu, zbytek různé, zpravidla mezinárodní, spolupráce. Celkový součet impact factorů našich článků je už bohatě přes 2 000. Za sebe můžu říct, že je to spíš víc, než bych před těmi dvaceti lety býval čekal...
Co vás čeká v nejbližším čase?
Nějaké přednášky na konferencích, s koncem roku spousta administrativy s uzavíráním grantů, v prosinci velký výroční kongres Americké hematologické společnosti v USA. Prostě obvyklá pracovní náplň tohoto období.
Ale moc se těším na začátek listopadu a výlet s bráchou do Barcelony na zápas fotbalové Ligy mistrů Barcelona–Slavia. Naposledy jsme si spolu takhle vyjeli před dvanácti lety do Londýna na zápas s Arsenalem, kde jsme dostali naloženo rekordních 7:0. Cestou ze stadionu jsme si říkali, že jsme to asi přivolali ne úplně šťastným výběrem hotelu v ulici Seven Sisters. Takže teď v Barceloně si dáme větší pozor, kde budeme spát, a snad to dopadne líp...
