Medici Libor Svoboda a Dan Kevický absolvovali praktickou stáž v keňském Itibu. Jejich postřehy a zážitky z měsíčního pobytu organizovaného nadací ADRA přinášíme v dvojrozhovoru.
Jak jste se o programu dozvěděli a co jste od pobytu očekávali?
L. S.: Už dříve jsem měl jakési mlhavé ponětí, že existuje česká nemocnice v Africe, kam mohou studenti jezdit na stáže. Více jsem se dozvěděl, když minulý rok do Itiba odjel spolužák Martin Slížek. Poté jsem si řekl, proč bych to nemohl zkusit já, šel jsem do výběrového řízení, a vyšlo to.
D. K.: Já jsem se o stáži v Itibu dozvěděl celkem náhodou. Od kamarádů a přes Facebook.
Co jste museli zařídit před odjezdem?
L. S.: Před odjezdem jsme určitě museli vyřídit žádost o příspěvek z Fondu mobility UK. Dále bylo třeba vyřešit veškerá očkování, včetně žluté zimnice a sehnat antimalarika. Naštěstí nám byla se vším naše vedoucí lékařka Kamila Blechová velmi nápomocná.
D. K.: Já bych ještě doplnil, že každý z účastníků dostane od vedoucího projektu Aleše Bárty krabici se zdravotnickým materiálem, kterou má vzít s sebou. Naštěstí aerolinky do Keni automaticky dávají možnost dvou velikých zavazadel. A protože náš zubař sehnal spoustu materiálu navíc a pro svou krabici od Aleše už neměl místo, tak jsem mu s ní pomohl. Prostor pro moje osobní věci se tím pádem velmi zmenšil. Ve výsledku člověk zjistí, že toho s sebou až zas tak moc nepotřebuje.
Jakým způsobem jste v Itibu pracovali?
D. K.: Usilovně a pořád! Je tam několik „oddělení“, ambulance, porodnice, chirurgický sálek, laboratoř a zubní ordinace. Rozdělovali jsme se tak, aby si každý mohl vyzkoušet všechno. Mně osobně se hodně líbila práce v laboratoři. Byla to malá místnůstka s mikroskopem, centrifugou a lednicí. Ostatní vybavení bylo dost skromné, podobné tomu, co jsem znal z chemické laboratoře gymnázia (takže žádný hi-tech). Na základní diagnostiku malárie, HIV, břišního tyfu a parazitů to stačilo. Velikým přepychem pro nás bylo vyšetření CRP, které jsme mohli využít tak maximálně jednou za den. Iontogram, krevní obraz nebo jaterní testy pro nás byly nedostižným luxusem.
L. S.: Většinu práce zabrala ambulance, kam chodili místní s nejrůznějšími problémy, od interních potíží přes chirurgické, gynekologické, infekční nebo oční až ke kontrole krevního tlaku. Ačkoliv by někdo mohl očekávat, že se v Itibu člověk zaobírá hlavně pro nás exotickými chorobami, velký podíl času padl na nám dobře známá onemocnění, jako je hypertenze, astma, diabetes a další civilizační onemocnění. Velkým rozdílem oproti lékařské praxi v Evropě byla absence mnoha základních vyšetřovacích metod, takže se člověk musel spolehnout hlavně na to, co zjistil pomocí anamnézy a fyzikálního vyšetření.
Jaký byl váš rozvrh?
D. K.: Ráno jsme vstávali a zahajovali provoz okolo osmé. Ambulance běžela celý den, někdy až do setmění. Do toho čas od času přišli pacienti, kteří vyžadovali chirurgické ošetření. Zubní ordinace měla provoz podobný.
L. S.: Na každý den byly ještě rozepsány noční služby. Někdy byl klid, ale někdy se třeba stalo, že se v jednu ráno branou do kliniky vřítila skupina třeba dvaceti místních, kteří doprovázeli pacienta po útoku mačetou nebo s ukousnutým uchem. Dost často to bylo zakončení rodinných hádek nebo neshod notně ovlivněných místní pálenkou. Ve velké skupině chodili proto, že pro místní (o to více pro nás) nebylo bezpečné, aby v noci chodili venku sami.
S jakými diagnózami jste se setkávali?
L. S.: Spektrum diagnóz bylo opravdu různorodé. Od tropických nemocí jako tyfus a malárie (ačkoliv se dle učebnic malárie ve výškách nad 1500 m n. m. nevyskytuje, tak jsme ji v Itibu, které leží přes 2000 m n. m., měli téměř denně) po infekční onemocnění, především pneumonie.
D. K.: Výjimkou nebyly ani diagnózy týkající se pohybového aparátu. Místní lidé tvrdě pracují, takže o bolesti v zádech, bolesti kloubu a svalová přetížení také nebyla nouze. Často za námi chodili i lidé s chorobami zraku. Nemalou skupinu onemocnění tvořily i věci, u kterých jsme se diagnózy nedopátrali.
Co bylo pro vás nejpřínosnější?
L. S.: Každodenní rutinní práce lékaře: pacienta člověk doprovázel celou dobu od anamnézy, fyzikálního vyšetření, zadání laboratorních vyšetření (která byla ale velmi omezená) až po následnou léčbu. Byl to velký rozdíl oproti studiu, kde člověk nemoci vidí jen jako kapitoly v knížkách.
D. K.: Přínosné na tom je to, že si na všechno můžeš sáhnout. Všechno vyzkoušet, aniž by ti stál nějaký právník za dveřmi. Pro ně jsi v pozici lékaře, někoho, kdo jim může pomoct. Jasně že k tomu nikdo z nás nepřistupoval lehkovážně. Byla to prostě praxe naostro, to na tom bylo skvělé.
Co vás překvapilo?
L. S.: Většinu věcí jsem tak nějak očekával. Pokud překvapení přišla, byla spíše pozitivní, například vybavení kliniky nebo naše stravování jsem absolutně nečekal na takové úrovni, na které byly.
D. K.: Nejvíce mě překvapilo, když jsem zjistil, jak dlouho byly naše holky schopné žít bez koupání, když nám několik dní netekla voda.
Zbyl čas na cestování a poznávání země?
L. S.: Jako každou skupinku nás Aleš vzal nakonec na safari do parku Masai Mara, zábavné bylo jezdit po safari sanitkou – ostatní turisté museli mít po tom, co nás za den aspoň pětkrát potkali, dojem, že lepší zdravotní zabezpečení než v parku Masai Mara nikde nenajdete.
D. K.: Přesně tak, Masai Mara byla super. Kvůli bezpečnosti a časovému vytížení se moc dalších výletů nepodnikalo. Kromě výprav do nejbližšího města na nákupy a posledního dne v Nairobi jsme občas podnikli výlet do okolí vesnice, skrz pole se třtinou a čajem. Dále nesměla chybět ani obligátní návštěva školy a kostela.
Co byste vzkázali těm, kteří o pobytu uvažují?
L. S.: Rozhodně běžte do toho, je to zkušenost k nezaplacení.
D. K.: Souhlasím, z mého pohledu také není o čem uvažovat.
L. S.: Na závěr bych rád poděkoval všem, kteří 6. května navštívili ItiboFest. Bylo skvělé vidět zájem o projekt v Itibu, kdy se podařilo naplnit Pelouchovu posluchárnu, a následně vybrat na vstupném na navazující festival celých 18 102 korun, které budou využity na vybavení nové JIP v Itibu. Dále bych všem, kteří mají o tento projekt zájem, doporučil dokument Olgy Špátové Daleko za sluncem (trailer zde), který loni natáčela s lékaři a studenty, kteří se stáže zúčastnili. V neposlední řadě musím poděkovat zakladateli projektu Alešovi Bártovi, kterému vděčíme vůbec za to, že nemocnice stojí, za jeho vstřícný a trpělivý přístup ke studentům. Pokud by měl někdo zájem itibskou kliniku podpořit, může kdykoliv poslat 30 korun formou dárcovské SMS ve tvaru DMS KENA na 87777. Půjde to na dobrou věc.
