Čtyřleté období prof. Vladimíra Komárka v roli děkana fakulty se blíží ke konci. Jaké bylo? Chystá se současný děkan znovu kandidovat? Co se mu podařilo a co ho nejvíc překvapilo?
Jak hodnotíte své dosavadní působení v čele fakulty?
Ohlédnutí nebývají jednoduchá. Hodnotit, co se povedlo nebo nepovedlo, je určitě lepší s větším odstupem. Většinou to ukáže až čas. Nicméně mám pocit, že tak ze dvou třetin se mi představy z volebního programu daří realizovat. Jedním z hlavních úkolů byla rozsáhlá rekonstrukce chátrajícího areálu motolských poslucháren. Zásluhou úsilí proděkana prof. Pavla Koláře se podařilo přesvědčit vedení klíčových ministerstev i nemocnice, a sehnat tak potřebné finance. Podle posledních informací existuje naděje, že s novým akademickým rokem letos 2. října posluchárny slavnostně otevřeme. Doufám, že se to podaří a letošní prváci i všichni ostatní se budou učit v krásných nových prostorách.
Co dalšího z oblasti investic se daří?
Pokračuje přestavba na Plzeňské. Třetí etapa je v tuto chvíli ve fázi bourání starého objektu a začátkem října bychom mohli položit „základní kámen“ budovy zadního traktu „Žížaly“, kde budeme mít vlastní pitevny a další prostory pro výuku teoretických oborů. Pokročila i 4. etapa, máme podánu žádost o stavební povolení a určitou šanci dokončit v rámci OP3V projektu tzv. hlavičku Žížaly. Ne úplně jednoduchá je realizace plánu na vybudování multifunkční budovy (MFB) v areálu FNM, kde by mělo být kvalitní zázemí děkanátu, prostory pro klinický výzkum studentů doktorského studia, a v neposlední řadě patro věnované simulační medicíně. Máme sice od roku 2015 podepsáno s vedením FNM společné memorandum, a tedy i příslib získání práva stavby na pozemku nemocnice – konkrétně západně od jižní vrátnice – ale další legislativní kroky jsou zdlouhavé a komplikované. Podstatné je, že máme podporu rektora Univerzity Karlovy prof. Tomáše Zimy, který náš projekt zařadil do investičního plánu MŠMT. Úspěšná byla i jednání se zastupujícím ředitelem FN Motol dr. Budínským a ministrem zdravotnictví JUDr. Ing. Ludvíkem. Věřím, že se naše fakulta konečně nebude tísnit v nevyhovujících prostorách současného děkanátu, ale bude mít důstojné zázemí odpovídající ostatním fakultám Univerzity Karlovy. Posledním bolavým místem je kultivace celého areálu na Plzeňské. Jednal jsem o tom opakovaně s rektorem ČVUT prof. Konvalinkou a 27. září budu o nevyhovující situaci informovat AS ČVUT. S problémem jsem seznámil i současného ministra školství prof. Štecha, který by mohl pomoci propojit naše představy o podobě areálu na Plzeňské s představami ČVUT a rektorátu UK.
Jaké je změnit se z lékaře a pedagoga v manažera velkých staveb a investic? Čekal jste, že právě toto bude v takové míře náplní vaší práce děkana?
Když jsem seděl v prvních výběrových komisích na projektanty nebo stavební firmy a začal jsem argumentovat, že to či ono nemá logiku, tak mi bylo kompetentními osobami doslova řečeno: „Zapomeňte na logiku, pane děkane, protože tady platí ty a ty vyhlášky...“ Tak to je pro mě jako neurologa (a šachistu) obtížně představitelné – celý život jsem při řešení problémů vycházel z přísně logických zásad, a tak mě byrokratické absurdity trochu vyvádějí z míry. O to raději se vracím na kliniku k pacientům a studentům.
Dlouhodobě se snažíte o kultivaci curricula. V jaké fázi je tato oblast?
Uskutečnili jsme určité drobné změny a přesuny ve výuce, ale hlavní plán je harmonizace sylabů předmětů v jednotlivých ročnících, rozšíření praktické i simulační výuky a také zlepšení kvality výuky a pedagogických schopností vyučujících. Na tom pracujeme společně s prof. Marusičem ve spolupráci s prorektorkou vídeňské lékařské univerzity, a teď nově i s prof. Sarah Leupen (více např. zde). Aktuálně jsme po projednání s AS domluvili s prof. Kachlíkem a dr. Uhlíkem projekt maximální koordinace až synchronizace výuky anatomie a histologie. V oblasti specializačního vzdělávání se naše fakulta (zejména proděkan doc. Havlas) podílela na prosazení nového zákona, který přispěje ke zlepšení postgraduálního vzdělávání nejen našich absolventů.
A vaše plány do budoucna?
Pokud budu nominován, tak vyrazím do volebního boje a všechny plány prozradím až 8. listopadu na setkání s akademickou obcí. Budu-li senátory zvolen, tak bych rád dotáhl rozpracované (nejen investiční) projekty, které sice byly zdárně započaty, ale bude potřeba velké úsilí k jejich dokončení. Chuť a sílu do dalšího působení ve vedení fakulty mám. A také mám od letošního ledna více času, protože jsem předal vedení Kliniky dětské neurologie svému nástupci.
Kliniku jsem koncem minulého roku předával v dobré kondici
Po čtvrt století jste na konci loňského roku skončil jako přednosta Kliniky dětské neurologie. Co vás k tomu vedlo a jak vidíte dál budoucnost kliniky?
Vedl mě k tomu slib, že dám přednost fakultě před klinikou, i vědomí, že jsem vychoval žáka, který jednou předčí svého učitele – vynikajícího klinika, vědce i člověka profesora Pavla Krška. A tak jsem se jako přednosta domluvil s děkanem a ten vypsal výběrové řízení (úsměv). Kliniku jsem koncem minulého roku předával v dobré kondici, a především konečně kompletní – po sedmi letech se otevřela zmodernizovaná stanice v části 3B. Budoucnost kliniky vidím především v dalším intenzivnějším rozvoji mezinárodních aktivit a v ještě rozsáhlejším propojení klinického výzkumu se základním. V současné době jsme uznávaným mezinárodním centrem pro dětskou epileptochirurgii i pro nervosvalová onemocnění dětského věku.
Klinika dětské neurologie oslavila minulý rok 45 let od svého založení. Od kterého roku na klinice působíte a odkdy jste byl jejím přednostou?
Klinika byla založena 19. ledna 1971 profesorem Ivanem Lesným, u kterého jsem ve stejném roce dělal zkoušku z neurologie. V roce 1972 jsem pracoval jako pomocná vědecká síla v elektrofyziologické laboratoři. Nejvíce vzpomínám, jak jsem s docentem Brachfeldem prováděl pneumoencefalografické vyšetření, tzv. PEG. Z pohledu dnešní neuroradiologie bylo tehdejší nafukování hlaviček lumbální cestou hlubokým středověkem. Po promoci jsem musel odejít na sever Čech a na kliniku jsem se vrátil v roce 1984. Přednostou jsem se stal 1. května 1991.
Proč jste si vybral právě dětskou neurologii?
V neurologii se snoubí jak přírodovědné disciplíny, tak psychologicko-filosofické aspekty. V letech 1963 až 1967 jsem studoval na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské. Vládl tam svěží intelektuální duch, měli jsme skvělé kantory a především na biologii vynikajícího profesora Tesaříka. Nejspíše to byl hlavní důvod, proč jsem šel na medicínu, kde mě ze všech oborů nejvíce lákala neurologie, snad pro fascinující tajemství interakcí ducha a hmoty, resp. mozku a mysli. A proč dětská neurologie? Protože dětskou přednášel charismatický profesor Ivan Lesný. Dodnes mám jeho útlá podtrhaná skripta, která byla svým způsobem napínavá, protože on vše vždy doprovázel zajímavými kazuistikami. To jsem si od něj, myslím, osvojil i u svých přednášek, kdy se suchá fakta snažím kombinovat s konkrétními „šťavnatými“ příběhy pacientů.
Na co jste ve vedení kliniky navazoval?
Lesného základy klinické dětské neurologie rozšířil prof. Lehovský o celou řadu elektrofyziolockých metod – kromě EEG a EMG o evokované potenciály všech modalit. Na kliniku jsem nastoupil po delším pobytu v nejlepším evropském epileptologickém centru a podle holandského vzoru jsem zavedl dlouhodobé video-EEG monitorování a společně s doktorkou Faladovou a kolegou Krškem jsme nastartovali epileptochirurgický program pro nezvladatelné epilepsie dětského věku. A pak jsem ještě po Lesném a Lehovském převzal vynikajícího primáře Kocuru, který byl systematický, pečlivý, měl nádherné neurologické logické myšlení, a to byl rozhodně veliký dar, za který jsem dodnes vděčný.
V čem se obor dětské neurologie, resp. epileptologie, kterou se na klinice nejvíce zabýváte, za dobu uplynulých 45 let nejvíce posunul?
Úžasný je skok v neuroradiologii – od zmíněné invazivní a málo výtěžné pneumoencefalografie k nebolestivé a zcela spolehlivé magnetické rezonanci. Zobrazení relativně diskrétních mozkových anomálií v kombinaci se zavedením invazivního intrakraniálního monitorování umožňuje přesnou lokalizaci zdroje farmaky neléčitelné epilepsie, a tím i vysoce efektivní operativní řešení. Výsledkem je dětský pacient, kterého zbavíme definitivně záchvatů a také zdraví i život omezujících léků. Těmto dětem vracíme kvalitu života srovnatelnou se zdravými vrstevníky. Druhým zázračným momentem v dětské epileptologii je hledání genetické podstaty epileptických encefalopatií (EE). Z více než tří set genů zodpovědných za EE dokážeme vyšetřit polovinu a u 60 procent pacientů objasnit příčinu jejich těžkého onemocnění. Kromě již zmíněné epileptologie je fascinující posun v péči o děti s dříve neléčitelnými neuromuskulárními chorobami, a nejnověji je to diagnostika i léčba autoimunitních onemocnění.
V jakém poměru jste se doposud jako děkan věnoval práci ve vedení kliniky a v čele fakulty? Co vás více naplňuje? Daří se vám věnovat se i vědecké práci, případně klinické medicíně?
Ten poměr se nedá úplně přesně vyjádřit. Každý den je trochu jiný. Určitě přebíhám mezi děkanátem a klinikou několikrát denně. A co mě nejvíc naplňuje? Určitě klinická práce. Když dělám vizitu nebo jsem na ambulanci a vidím uzdravené či zlepšené pacienty, tak to je největší radost, a myslím, že žádné manažerské nebo vědecké úspěchy nemůžou přímou práci s pacienty nikdy úplně nahradit. Vědecké práci, promýšlení hypotéz, hledání literatury nebo psaní přednášek či článků se obvykle věnuji doma večer či o víkendech. Dříve mě hodně pohlcoval výzkum epilepsie, ale zásluhou mých epileptologických žáků – Pavla Krška, Martina Kudra, Alenky Jahodové a Katalin Štěrbové – se teď mohu zabývat neurovývojovými poruchami, jako jsou poruchy autistického spektra a dysfázie. U takto postižených dětí teď v rámci grantu zkoumáme odlišnosti mozkových konektomů.
Stále ještě učíte a přednášíte?
Ano, učím strašně rád a přednášení mě baví. A snad to baví i studenty.
