Člověk má poznat i peklo

Vzpomínáš na svého dědečka, že jako číšník v Lucerně rád rozesmával děti, a tím tě možná popostrčil k dětskému lékařství. Jak si to představit? Lucerna kdysi patřila Havlovým, chodila tam vysoká společnost...

S mým dědou byla veliká legrace, byl nesmírně vtipný a laskavý – prvorepubliková noblesa jak z filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Na dítě, které nechtělo jíst, si přinesl obrovskou vařečku, jako by se zamračil, dítě se polekalo, pak dostalo zmrzlinu a všechno bylo v pořádku. Nebo ve vlaku rozdával nakrájená jablíčka všem dětem v kupé. Bylo vidět, že má k dětem vztah.

Je třeba, aby měl pediatr rád děti? Nebo stačí zkoumat nemoc?

Myslím, že hlavně musí mít empatii a umět vycítit, jak se děti proměňují. Jinak je třeba chovat k pětiměsíčnímu, jinak k ročnímu a úplně jinak k patnáctiletému. A to někdo, kdo neměl vlastní děti nebo k nim nemá vztah, jen tak nezíská. Každé dítě je jiné, musíš si k němu sednout, kleknout, mít oční kontakt – to patří k umění dětských doktorů a ušetří to mnoho času.

Lucerna, Akademické gymnázium ve Štěpánské... Jak jste byli situovaní jako rodina?

Maminka pracovala v Akademii věd a potom jako úřednice, táta jako kontrolor u Vodních staveb. Ale byli rozvedení, vyrůstal jsem u babičky a dědy v nájemním bytě, v pavlačovém domě se záchodem a vodou na chodbě. Patřil jsem spíš mezi chudší děti.

Pohovor do Štěpánské dopadl dobře, tedy až na otázku mého budoucího učitele češtiny: Komárek, Komárek... Komáři se ženili, jak je to dál? A já jsem nebyl schopný si vzpomenout!

Až na pár učitelů to tam bylo úžasné. Matematiku nás s velkou dávkou empatie a humoru učila „Evža“ Zvelebilová. Výborný, i když občas arogantní byl biolog Tesařík – ten uměl dát zároveň šest jedniček a čtyři pětky, ale dokázal nás naučit latinské názvy všech možných zvířat a rostlin, což byl velmi dobrý základ pro medicínu.

​

Přesuňme se na fakultu.

První tři roky jsme strávili na teoretických ústavech Fakulty všeobecného lékařství, kde nás učil vynikající profesor Čihák, který měl mimořádné didaktické schopnosti...

... Čihákova Anatomie, z ní jsme čerpali i my na gymnáziu o padesát let později...

Jednou třeba vzal do rukou hadr na utírání tabule a ukazoval nám, jak tlusté střevo v období vývoje rotuje i co se stane, když nedokončí putování do pravé kyčelní jámy, a případná bolest se pak objevuje jinde.

Vzpomínám si, jak jsem v prvním ročníku ve sklepení biologického ústavu na Albertově pozoroval v mikroskopu chromozomy, následně je fotil a pak je zvětšené z fotografií vystřihoval a lepil na papír. Očima dnešní moderní genetiky je to legrační, ale tehdy to byl malý zázrak. Bylo to v době, kdy dozníval sovětskými „vědci“ vydaný zákaz genetiky a její zakladatel profesor Bohumil Sekla nesměl oficiálně vyučovat. A tak trávil čas s nadšenými studenty v podzemí... (úsměv)

Jak ses protloukal jako chudý student?

Od začátku jsem si v Krči přivydělával nejprve jako dětská sestra a později jako sanitář na chirurgii – přikládal jsem sádry nebo vozil pacienty na sál či mrtvoly na patologii, kde jsem báječnému primáři Maškovi pomáhal při pitvách. Půlroční brigádu jsem strávil u primáře Rubeše na psychiatrickém uzavřeném oddělení pro alkoholiky a narkomany v Bohnicích – bylo to tam ještě horší než ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem. Také jsem prodával losy, odečítal plyn, kopal základy vil v Krči, pomáhal na stavbách a k tomu pobíral sociální a prospěchové stipendium. S dvanácti stovkami jako lékař jsem si potom vlastně pohoršil. Krásná léta...

Jaromír Rubeš z tria zakladatelů psychoterapie Skála–Urban–Rubeš? U něho jste provozovali psychodrama?

Ano, Rubeš provozoval psychodrama Jacoba Levy Morena na Palatě (psychoterapeutický stacionář Horní Palata na Smíchově, pozn. red.) a já k němu s nadšením začal chodit na brigádu jako ošetřovatel. Ale pak jsem poznal, jaký je to opět komunistický podvod: Ve dvou místnostech se tam mačkalo na osmdesát lidí, psycholožka okamžitě hlásila, co jim při psychoanalýze prozradili, a někteří potom byli i trestáni. Bujela tam korupce, někteří tam byli drženi doživotně proti své vůli na udání manželky a z rozhodnutí národního výboru, byl to takový malý kriminál.

Často vykládáš historku, že jsi ještě za studií jako porodník odrodil šestnáct dětí.

Lituji současné mediky, které svazují zákony. Nás prostě nechávali a dobře to dopadlo. V Příbrami mě nechali normálně sloužit a já jsem tam v noci, pod přísným dohledem sester, opravdu sám vytáhl šestnáct dětí. Ještě ke všemu to byli – proti všem zákonům statistiky – kluk, holka, kluk, holka...

Kdy došlo ke zlomu, zpřísnilo se to po revoluci?

Hned v devadesátých letech ne. Obava ze stížností a tlak, aby medik byl pod dohledem, narůstaly postupně – až k GDPR! (úsměv) Ale když nastoupila elektronická dokumentace, začala se uzavírat, až do ní studenti mohli vstoupit jen pod dohledem asistenta. Ta otevřenost se už nevrátí, protože ochrana dat převáží vzdělávací potřebu medika. Ale jak jinak se to mají naučit?

Máš nějakou osobní vzpomínku na tehdejší děkany Máčka a Houšťka?

Máčka jsem si velmi vážil, byl to liberální tělovýchovný lékař, který pomohl řadě lidí k habilitaci. Houštěk byl oproti němu papaláš – a zároveň nesmírně inteligentní, byť nedosahoval kvalit zakladatelů pediatrie Brdlíka nebo Švejcara. Byl spíše organizátor, který na nejvyšší úrovni dokázal prosadit potřebné věci. Byl férový – dostal jsem od něho jedničku u zkoušky –, ale lidi se ho báli, vládl železnou rukou. Také údajně patřil k těm, kteří se v Lucerně paktovali s Rusy.

Povídala se úlevná historka, že když se mu porouchal jeho saab, jel autobusem a nevěděl, že je třeba cvaknout lístek. Kontroloval ho revizor: Vy nemáte štípnuto, takže jste černý pasažér? Občanský průkaz! Autobus ztichnul: Jeden z největších se stával menším... Ale když revizor zalistoval v občance, vynadal mu: Dědku, co to na mě zkoušíte, vždyť vy už žádný lístek nepotřebujete! A autobus se otřásal smíchem.

Už dříve jsme si povídali o studentských stávkách na konci šedesátých let a o pražském jaru.

V říjnu 1967 zbili policisté na Strahově studenty, kteří demonstrovali proti nevyhovujícím podmínkám na kolejích, netopilo se a vypínala elektřina. Peticí jsme je podpořili. Myslím, že i tato událost přispěla k pádu Antonína Novotného a nástupu Alexandra Dubčeka.

Pražské jaro jsem intenzivně prožíval a obdobně jako mého vrstevníka Jana Palacha mě zasáhl srpnový vpád okupačních vojsk. Nicméně bezprostředně po 21. srpnu řada z nás ještě věřila, že to tak nemůže zůstat, a byli jsme odhodláni za svobodu a demokracii bojovat. Když Dubčekovo vedení KSČ ustrašeně nepovolilo shromáždění studentů k 17. listopadu, připojili jsme se k okupační stávce. Byl jsem v širším stávkovém výboru fakulty.

​

Jak jsi se dostal do centra dění?

Asi mě tam pozval o pár let starší spolužák z gymnázia Martin Bojar. Když za námi na Albertov přišel Ludvík Vaculík, všichni jsme se těšili, že nás podpoří. Jeho slova nás ale překvapila: „Jděte domů, nemá to smysl, nikdo se k vám nepřidá, nic nezměníte.“ Bohužel měl pravdu. Byli jsme naivní. A po promoci jsem mezi konkurenty z řad svazáků nedostal místo interního aspiranta na dětské neurologii...

Dostáváme k tvému působení v severních Čechách. Ty ses totiž, v jistém utajení, vzdělával dál...

Putoval jsem do Teplic. Tam jsem se dostal do konfliktu s komunistickým primářem, tak jsem musel do Duchcova a pak přes Bílinu do Hostomic – nic menšího už nebylo! (smích) A tam jsem měl svoje úterky, kdy jsem vyrážel do Ústí za primářem Bejšovcem, skvělým dětským neurologem. Dělal jsem za něj ambulanci, popisoval EEG. Krájeli jsme lidský mozek – nevím, kde ho sebral –, abychom si zopakovali neurologii. Na dětskou neurologii jsem každopádně nezapomněl, jak mi nakázal velký šéf severočeské pediatrie primář Motyčka.

​A kdy jsi tedy začal dělat aspiranturu?

V roce sedmdesát devět už se to zdálo neudržitelné: měli jsme dvě děti a chtěli se vrátit do Prahy. Jenže profesor Hrodek, který měl aspirantury na starosti, mi to rozmluvil: Budete mít strašně málo peněz, máte dvě děti, to fakt nedělejte. V Praze jsem pak byl dva měsíce bez práce, protože mě nevzali na dětskou neurologii do Krče. Slíbil mi to docent Vlach, ale profesor Dunovský to neschválil. Nakonec jsem dostal místo na obvodního dětského lékaře a po atestaci dětského neurologa na Jižním Městě, kde jsem působil až do roku 1984.

Jak ses pak dostal do Motola?

Dostal jsem prakticky ve stejný den nabídku od Jirky Dolanského z Krče a zároveň od Miloše Lehovského z Motola (přednosta Kliniky dětské neurologie v letech 1983–1990, pozn. red.). S Jirkou jsme byli dobří kamarádi, v Krči jsem všechny znal, nicméně mě lákalo širší vědecké zázemí v Motole – jenže Lehovský byl velký komunista, člověk úplně jiného ražení. Rozhoupal mě Mirek Bejšovec: Vladimíre, člověk má poznat i peklo! Tak jsem do toho šel, stal se sekundářem a pracoval v EEG laboratoři.

Jaké byly první měsíce?

Asi mě udolalo suché podnebí železobetonového Motola, kdy člověk celý den skoro nic nepil, a asi i stresy, které jsem prožíval s Lehovským. A tak jsem po půl roce, předtím naprosto zdravý člověk, skončil s počínajícím abscesem žlučníku na operačním sále.

Zlepšily se aspoň tvoje vyhlídky na aspiranturu?

Z dnešního pohledu je to komické, neskutečné: Když jsem se opět pokusil v roce 1986, tak jsem nedostal doporučení z místa bydliště – zřejmě od nějaké domovní důvěrnice, protože jsme nevyvěšovali praporky do oken a nechodili na brigády! Takže práce šla do šuplíku a CSc. jsem si dodělal až na začátku devadesátých let.

Až po tvojí politické anabázi. Stal ses zároveň přednostou a dodělával doktorát...

To byly ty revoluční doby... (smích) Na ministerstvo mě povolal tehdejší ministr Martin Bojar jako svého poradce, zakládal jsem zdravotně-sociální odbor. Potom v Motole probíhaly konkurzy, kandidát známý z dřívějšího působení neprošel, a Martin Vízek a Jan Herget zavolali mě. Ale já jaksi nemám... – To si doděláš. Bylo to perné, připadal jsem si nepatřičně, ale snad jsem všechno dohnal. (úsměv)

Jaké to bylo v politice? Byl jsi v nějaké straně?

Já jsem si právě zakládal na tom, že jsem ani před revolucí, ani po ní do žádné strany nevstoupil. Na Praze 2 byla nejsilnější ODS, ale vstoupit jsem odmítal. Blízká mi byla ODA – do jisté doby. Jak chutná moc jsem zažil, když Bojar mě a Petra Pitharta poslal vrtulníkem na Moravu debatovat s místními. Na červeném koberci jsem si připadal jak v Gogolovi: všichni kolem se hluboce uklánějí, prosíme přimluvte se v Praze.

Předtím než ses stal přednostou, velkou etapou bylo Holandsko.

V Holandsku se člověk naučil nejmodernější epileptologii. Podle nich jsme tu zavedli epileptochirurgii. Dodnes tam mám spoustu přátel a posílám tam kolegy. Nyní jsme pořádali velký evropský kongres a celodenní sympozium o moderní epileptologii od genomu přes konektom až k translační a precizované medicíně – a je vidět, jak se to zúročilo. Máme základní výzkum perfektně propojený s klinickou péčí.

Z vedení fakulty tě znám jako diplomata a muže kompromisu, který vše dokáže zvládnout s grácií a v klidu. Bylo to tak i v těch desítkách let, co jsi vedl kliniku?

Do krásné knihy, kterou jsem dostal při odchodu z děkanátu, mi lidé psali milé věci, ale kupodivu jsem se tam dozvěděl i to, co jsem vůbec nevěděl. Třeba primářka Sebroňová: Pamatuješ si, Vladimíre, jak já jsem brečela, a ty jsi bouchal pěstí do stolu? Anebo Martin Kudr: Pamatuješ si, Vladimíre, jak jsem ti na vizitě odmlouval, že je dost času, a tys mě vytahal za vlasy se slovy To je materiál, to je materiál?

Jak ses naučil tak jednat s lidmi?

První velkou bitvu jsem vybojoval v roce 1990 s námořním kapitánem a ministrem práce a sociálních věcí Jindřichem Vodičkou. Přišel jsem k němu jako neznámý kluk vyjednávat, aby mi pro nový odbor uvolnil zaměstnance, číslo jsem nadsadil, a potřebný počet dostal. Velká škola byla na Praze 2, kde ze začátku Občanské fórum vedli bývalí komunisti, kterým bylo třeba říct, že je tady opravdu nechceme. Lecos jsem se naučil, když jsem se s nimi jako poslanec a předseda Občanského fóra přel na zasedáních zastupitelstva Prahy 2. V některých napjatých chvílích bylo třeba jejich lži utnout a říci, že podle paragrafu toho a toho je to tak! Ale existoval ten paragraf? (smích). Určité politické zkušenosti se mi hodily, když jsem v covidové době jako předseda Asociace děkanů lékařských fakult jednal s ministry i hejtmany a hájil studenty, aby nemuseli být povinně nasazeni v místě bydliště a jejich nemalá pomoc byla dál na dobrovolnické bázi.

Ale máš pravdu, většinou jsem se snažil řešit věci smírným způsobem. Ale třeba v Motole jsem vyměnil více jak třicet přednostů, z nichž některým bylo třeba říct, že nevedou svůj ústav úplně ideálně...

V epileptologii je několik hlavních oblastí, jako predikce záchvatů, precizovaná léčba či identifikace oblastí mozku pro epileptochirurgický výkon. Kde je těžiště tvojí práce a kterých úspěchů si nejvíc ceníš?

Nejvíce si cením současných úspěchů svých žáků, především profesora Krška či profesora Jirušky, a také jejich žáků. Těší mě, jak obrovského pokroku jsme dosáhli v translačním výzkumu v rámci EpiReC neboli Epilepsy Research Centrum Prague.

​

Co se týče predikce, tak existují dva hlavní směry výzkumu. Ten první cílí k včasnému bezprostřednímu rozpoznání blížícího se záchvatu a druhý k detekci období s vyšším rizikem jejich výskytu – je to obdobný přístup jako v seismologii. Nejcitovanější je naše práce s Milanem Palušem, kdy jsme pomocí nelineární EEG analýzy zjistili, že desítky vteřin před klinickým záchvatem signifikantně klesá entropie. V současnosti se vyvíjejí technologie k praktickému využití. Precizovaná – personalizovaná – terapie je založená na hledání léku pacientovi na míru a zde je základem objasnění genetické příčiny: nejčastěji to jsou mutace genů zodpovědných za chování iontových kanálů podílejících se na mozkové excitabilitě. Naše klinika dětské neurologie má jako jedna z mála na světě vlastní DNA laboratoř, kterou jsme před mnoha lety založili s profesorem Seemanem a která dnes pod vedením docentky Petry Lassuthové přispívá k odhalení genetické podstaty mnoha desítek sice vzácných, ale nesmírně obtížně léčitelných epileptických syndromů. A genetika dokonce pomáhá k upřesnění rozsahu odstranění epileptogenní mozkové dysplazie, a to vyšetřením DNA z předoperačních stereotaktických elektrod. To už je opravdu skvělá špička pyramidy, jejíž základy jsme zavedením video-EEG monitorace před více než třiceti lety s doktorkou Faladovou budovali.

Co ještě bylo třeba připravit?

Bylo toho hodně – v devadesátých letech chyběly jak přístroje, tak znalosti a odborníci. První systém pro video-EEG monitorování jsme získali zásluhou charitativního vánočního koncertu a dvou milionů, které nám darovali televizní diváci. K vzdělávání mladých dětských neurologů pomáhali přátelé ze špičkových center v Nizozemí, Německu či Velké Británii. Současné úspěchy Kliniky dětské neurologie nejsou jen v oblasti epileptologie, ale velkou radost mám z pokroků v léčbě nervosvalových onemocnění. Docentka Haberlová zavedla genovou terapii dříve neléčitelné svalové dystrofie a spinální svalové atrofie a neuroimunologická skupina vedená Zuzanou Libou zachraňuje děti s autoimunitními záněty mozku. Vážím si i toho, že pro rodiny dětí, které zatím nedokážeme plně vyléčit, vytvořila Katalin Štěrbová fungující systém paliativní péče. Nemám sice žádný objev na nobelovku, ale mou nadějí do budoucna jsou mí žáci. Jsem rád, že je mohu pozorovat.