Martin Šurda, student 4. ročníku, se s námi podělil o zkušenosti s povinně volitelným předmětem Praktické lékařství. Lze říci, že jeho hodnocení výuky tohoto předmětu je velmi pozitivní (i když samozřejmě také subjektivní) a proto jsme se rozhodli s tímto textem seznámit i vás. Vedoucí tohoto předmětu je na naší fakultě MUDr. Libuše Válková, které jsme nejprve položili několik otázek:
1. Paní doktorko, kolik studentů si zvolí váš povinně volitelný předmět Praktické lékařství?
PVP Praktické lékařství byl pro posluchače IV. ročníku poprvé vypsán v akademickém roce 2005/2006 a přihlásilo se 7 posluchačů. Tito po absolvování terénní výuky požadovali pokračování předmětu i v V. ročníku. V letošním školním roce se přihlásilo na tento PVP 11 posluchačů.
2. Lze říci, kteří studenti volí váš předmět nejčastěji? S jakými představami k vám přicházejí?
Z našich dosavadních zkušeností s PVP je to touha posluchačů po nových poznatcích, spolu se snahou ověřit si vlastní znalosti a dovednosti na širokém souboru pacientů, který lze najít právě jen v primární péči.
3. Jak se vám daří získávat kvalitní praktické lékaře, kteří jsou ochotni přijmout na svoje pracoviště mediky a věnovat se jim v plné šíři.
Výukové pracoviště praktického lékařství spolupracuje s celorepublikovou sítí praktických lékařů-školitelů, kterou vybudovala Katedra všeobecného lékařství IPVZ v 80tých letech jako svoji klinickou základnu, cíleně vedenou organizačně i odborně pro doktorskou – specializační přípravu. Od počátku 90tých let, kdy byla zahájena pregraduální výuka v oboru praktické lékařství jsou praktičtí lékaři-školitelé, během pravidelných setkání, vedeni také k přípravě posluchačů lékařské fakulty. V centru pozornosti je především samostatná práce studentů, při které si mohou ověřit, do jaké míry dokáží uplatnit v praxi svoje teoretické znalostí, získané na univerzitě a dostatečně si procvičit praktické dovednosti pod dohledem školitelů. Studenti oceňují zvláště individuální výuku, kdy do ordinace praktického lékaře přichází jeden posluchač k jednomu školiteli. Ochota školitelů je ovšem také podpořena díky honoráři UK 2. LF.
4. Zvolili jste náročnou formu výuky (video-seminář atp.) jaká je, podle vašeho názoru, její efektivnost? Máte nějakou zpětnou vazbu na výsledky své práce?
Výukové pracoviště praktického lékařství s úspěchem používá dva druhy těchto seminářů, video-seminář jako takový a video-konzultaci.
Video-seminář spočívá v projekci konzultace lékaře s pacienty různých charakterových typů a s nejrůznějšími reakcemi v ordinaci praktického lékaře. Posluchači I. ročníku mají za úkol nejen sledovat fabuli konzultace, jsou vyzváni, aby reagovali na promítané situace a určili, které úseky konzultace se jim nezdály správné a označili případná pochybení, ke kterým v jednání obou aktérů, lékaře a pacienta, podle jejich názoru, během konzultace došlo. Živá odezva studentů a potvrzení nebo vyvrácení jejich názorů je dobrým výukovým materiálem a tím také i dokladem efektivnosti metody.
Kromě toho mohou posluchači během těchto seminářů nahlédnout, v záplavě teoretických informací preklinického studia, do práce lékaře a uvědomit si oprávněnost požadavku zvládnout předkládanou teorii pro budoucí praxi.
Video-konzultace je určena pro posluchače klinického studia, kdy před kamerou přijímá student IV. nebo V. ročníku pacienta v simulované ordinaci, odebírá anamnézu, vysvětluje pacientovi jeho onemocnění a doporučuje léčbu, spolu se způsobem správné životosprávy a návrhem dalšího sledování.
Je třeba přiznat, že video-konzultace je pro posluchače nemalou zkouškou nervů, ale zároveň je to ojedinělá a nezapomenutelná zkušenost, umožňující studentům pozorovat vlastní způsob jednání s pacientem a při zpětném hodnocení si uvědomit, co je třeba zlepšit. Hodnocení provádí celá skupina a jeho kategorickým požadavkem je pozitivní přístup s eventuelním návrhem vhodnějšího postupu.
Tento způsob je do té míry efektivní, že je používán na západních univerzitách při závěrečných zkouškách lékařů před jejich nástupem do samostatné praxe a dokonce i k hodnocení práce pedagogů.
Děkuji za rozhovor.
-mc-
Praktické lékařství – povinně volitelný předmět (PVP)
Již při zápisu do nového ročníku jsme všichni tušili, že naše volba pravděpodobně nebude procházka růžovým sadem. Do našeho PVP jsme vkládali různá očekávání, jejichž společným jmenovatelem byla bezesporu touha po nové zkušenosti, konfrontaci našich nemocničních zkušeností se světem, v němž jsou pacienti v převaze, a svoji roli jistě sehrál i fakt, že ze široké nabídky povinně volitelných předmětů jen málokterý sliboval tolik adrenalinu jako právě Praktické lékařství pro dospělé.
Předehra v podobě semináře pod taktovkou MUDr. Válkové a MUDr. Štolfy nám poskytla rámcovou představu o organizaci celého předmětu. Po sdělení, že pro zápočet musíme 4x v zimním a 5x v letním semestru navštívit praktického lékaře – školitele v jeho ordinaci, sepsat chorobopis o dvou pacientech a k tomu všemu ještě absolvovat videoseminář (jenž dodnes mnohé z nás nenechá klidně spát), jsme přehodnocovali svá rozhodnutí zúčastnit se této výuky. To už jsme však každý dostali svého přiděleného lékaře a již nebylo úniku.
Tak jako my, i pedagogové vzali svoji úlohu zodpovědně a na vstup do ordinace nás pečlivě připravili. Společně jsme diskutovali o možných úskalích našeho působení zde, o možnostech, jak řešit různé choulostivé či vyhrocené situace, a v neposlední řadě o našem vztahu k „medicíně v první linii“. Závěrem jsme byli upozorněni, abychom si všímali i nonverbální komunikace, způsobu chování lékaře i pacienta, schopnosti lékaře mluvit i naslouchat a abychom si zajímavosti vždy poznamenali, abychom je mohli společně probrat na seminářích k tomu určených.
Již každý na svou pěst rozutekli jsme se po ordinacích pražských i po těch v blízkém okolí. Ti z nás, kteří vyhráli svůj boj s MHD a dostavili se v pořádku na místo určení, se vždy dočkali vstřícného přijetí. Každý z nás se více či méně zapojil do chodu ordinace a na daný čas se stal její součástí. Svými sporými znalostmi jsme okouzlovali pacienty a mezery v nich zase hravě zaplnili naši dohlížející lékaři. Ve chvílích rušného provozu jsme zase spíše přihlíželi nasazenému tempu a přemýšleli, zda-li medicína byla správná volba.
Nespornou výhodou celé záležitosti bylo, že jsme měli možnost stážovat u více různých lékařů v odlišných lokalitách Prahy. Co ordinace, to svébytně uspořádaný fungující celek, co obvod, to svébytně neuspořádaný různorodý marodící celek adolescentů, pracujících, důchodců, podnikatelů, maminek, simulantů a vůbec všech, kteří v lékaři vidí možnost řešit svoji situaci. Pochopitelně nutně muselo přijít i srovnání tohoto „života venku“ s naší motolskou nemocniční praxí. Další a další otázky a otazníky jsme si s sebou potom přinášeli na semináře, některé jsme řešili i ve stošedesátsedmičce mezi sebou a každému jich jistě ještě zbylo.
Všeobecným prvkem uspokojení pro nás byla radost ze samostatné práce. Mít svého „vlastního“ pacienta, postarat se o něj od pozdravu přes vyšetření až po rozloučení je vskutku jedinečný pocit. Obzvláště s jistotou lékaře školitele za zády. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že do jednoho byli lékaři ochotní, vstřícní, trpěliví, ale i zábavní. Aniž bych snižoval přínos ostatních školitelů, zejména aktivní využití času u doktora Linharta z Jinočan, byl opravdový balzám na naše studentské duše. Tomu málu, co v nás je, dal opravdu vyniknout a navrch ještě přidal nespočet svých cenných zkušeností.
Zlatým hřebem našeho snažení byl již v úvodu zmíněný videoseminář. Na IPVZ jsme měli klání s předem instruovanými pacienty-dobrovolníky, jenž se měli stylizovat do předem dané situace (např. závislost, workoholik, strach z lékaře, atd). Losem nám byla přidělena situace, pacient a 7 minut k řešení. Zní to snadně jen do té doby, než se vedle vás postaví kameraman a celé vaše zápolení s pacientem začne natáčet. Záznam jsme posléze společně rozebrali a podrobili konstruktivní kritice. Všechna čest tomuto nápadu dr. Štolfy a dr. Válkové.
Do tohoto textu není ani zdaleka možné „vecpat“ všechny naše dojmy a vyčíst zážitky jednotlivých stážistů, přesto myslím, že je patřičné poděkovat Daniele, Markétě, Petře, Veronice, Markovi a Tomášovi, a také dr. Válkové a dr. Štolfovi za to, že šli naplno do své účasti v tomto na první pohled běžném předmětu a dali tak možnost vzniknout skvělé, spolupracující a živě komunikující skupině, jež měla své místo na naší cestě ke vzdělání a také měla svůj jasný smysl a cíl.
Závěrem, se zápočtem v indexu, jsme dostali možnost vznést připomínky i kritiku na hlavy vedoucích předmětu. Ovšem krom nezbytné jisté časové náročnosti v podstatě nemám, co bych sem napsal. Proto doufám, že se na příští rok přihlásí dostatečný počet kritických studentů, kteří mi ale nakonec stejně dají za pravdu. Do té doby se musíme smířit s tím, že Praktické lékařství pro dospělé nelze než doporučit.
Martin Šurda
