Blíží se Noc vědců a Den pootevřených dveří 2. lékařské fakulty. Jako každý rok se čekají dlouhé fronty zájemců o prohlídku pitevny. Proč myslíte, že nás to tam obecně tak táhne?
Myslím, že stejně jako v případě mučírny nebo hřbitova jde o tabu smrti, to je to, co nás přitahuje. Když jsme byli malí, chodili jsme se v noci podívat na hřbitov, na to tajemné místo osvětlené svíčkami se zvláštní atmosférou, stejnou, jako má třeba kostel v noci. Člověk se tak trochu bojí a zároveň ho to hodně zajímá. Navíc, kdo může říct, že byl na pitevně? Známe ji z televizních detektivek, říkáme si, jak to tam asi vypadá doopravdy? Leží tam nějaký zemřelý člověk? Jak vypadá po smrti? Mám ale za to, že kdyby byly pitevny přístupné 24 hodin denně, za pár let by veřejnost návštěvy v nich omrzely.
Hraje v tom roli třeba strach ze smrti?
Určitě, ne všichni viděli v životě někoho mrtvého. Je to pro nás jako sáhnout si někam za hranice. Zároveň jde právě o onen velký strach ze smrti a rovněž o naši vnitřní nevyrovnanost se smrtí. Náboženství nám sice nabízí určitou berlu, ale těch, kteří věří a mají to v sobě srovnané, není u nás mnoho a postupně jich ubývá. A ti, co nemají náboženský nebo křesťanský pohled na svět, to v sobě mají stoprocentně. Kdybych měl teď zemřít, co se se mnou bude dít pak? Vnitřní napětí, neporozumění nebo nesmířenost, to jsou další činitelé, které nutí lidi jít se podívat do pitevny a snažit se tohle všechno nějak pochopit. Nakouknout za oponu toho, co bude potom.
A vy jako vědec, který se celý svůj profesní život zaobírá lidským tělem, co vy si myslíte, že je „potom“?
Co se týká našeho těla, to víme všichni – rozloží se a zanikne. A co se týká naší duše, tak nikdo neví, co duše je, jestli je to třeba elektrická aktivita mozku, tedy energie? Zákon zachování energie říká, že energie se musí někam přenést, nemůže zaniknout a teď je otázka, jestli se jen přemění do tepla v okolí a podobně, nebo jestli se někam jako duše přemístí? To já nevím a myslím si, že na to ani nepřijdeme. Takže jsem se už před lety smířil s myšlenkou, že nevím. Až umřeme, tak se rozplyneme, ale náš odkaz zůstane žít v našem okolí, blízkých lidech, zvířatech a rostlinách. Myslím si, že to, co člověk vykoná, jak se chová k ostatním, to je ta jeho energie. To je ta jeho duše, která se přenáší dál.
Vnitřní napětí, neporozumění nebo nesmířenost, to jsou další činitelé, které nutí lidi jít se podívat do pitevny a snažit se tohle všechno nějak pochopit.
Na Den pootevřených dveří dorazí uchazeči o studium medicíny. Na co se vás nejvíc ptají, co je nejvíc zajímá?
Mě se moc neptají, bojí se mě oslovit, baví se zejména s kolegy a našimi studenty. Já vím, my jsme strašáci těch velkých předmětů (AHE), ale jsme tu právě od toho, abychom ukázali, že velké předměty není třeba vnímat jako hrůzu.
Co v nabitém programu při prohlídce Kampusu Plzeňská určitě neminout?
Myslím, že je důležité, aby uchazeči zažili vše, co mohou zkusit sami, protože to, co člověk zkusí sám, doslova na vlastní kůži, ten zážitek a prožitek z dané věci ho možná oprostí od strachu. Ať už jde o chirurgické šití, ultrazvuk nebo roli pacienta. Uvidí-li u nás na pitevně lidské orgány, doporučuji vzít si rukavice a sáhnout si na ně, stejně jako na kosti. Jestli opravdu stojí o to dělat medicínu, tak tím chtě nechtě budou muset projít. Takhle si udělají představu, jestli vlastně chtějí dělat profesi lékaře, a zážitek je může víc přitáhnout, anebo jim naopak napovědět, že to třeba není správný směr, a neztratí tak určitou dobu života na špatné cestě. Letošní program je opravdu velmi nabitý zajímavými přednáškami a ukázkami, které kromě nás na anatomii připravili také kolegové z fyziologie, farmakologie, histologie, chemie, patologie, epidemiologie a jazyků. A tato mimořádná akce umožní vstoupit do tajů vědy nejrůznějších oborů, které náš kampus nabízí.
Den otevřených dveří opravdu může sloužit k tomu, že si člověk uvědomí, že jeho místo je jinde než na medicíně. Já naopak doufám, že většina zájemců se utvrdí v přesvědčení, že jejich místo je právě na medicíně je. Ať se ptají na vše, co je zajímá: přijímačky, studium, první ročník, studentský život. Je třeba promluvit si přímo s učiteli a zjistit, že jsou to lidé z masa a kostí. Jejich hlavním úkolem je dobře učit někoho, kdo se sám rozhodl, že chce být učen. Jde o partnerskou spolupráci. A jednou z nás budou kolegové. Nejzásadnější je nestát v rohu, ale být zvídavý člověk, který se ptá a chce si to vyzkoušet, jelikož my jsme tady pro zájemce o studium celou dobu nejenom během dne otevřených dveří, ale po celou dobu studia, a dokonce i po promoci.
Je velmi důležité, aby studenti dokázali komunikovat nejen při zkouškách a mezi sebou, ale i s pacienty. Slovem se dělají zkoušky a slovem se léčí.
Je nějaká vlastnost, která je pro budoucí medičku nebo medika výhodou?
Trpělivost, schopnost pokory a zároveň sebedůvěra a odvaha. Trpělivost je o schopnosti se učit, ale v praxi pak čekat na výsledky. Odvaha, sebedůvěra, pokora, trpělivost, to vše ve vyváženém poměru, nedá se říct, že jedna z těchto vlastností je na prvním místě. A ještě bych přidal komunikativnost. Je velmi důležité, aby studenti dokázali komunikovat nejen při zkouškách a mezi sebou, ale i s pacienty. Slovem se dělají zkoušky a slovem se léčí.
Na Noci vědců se nepředstaví jen Ústav anatomie, ale také celá řada dalších teoretických a preklinických pracovišť, včetně patologie. A protože se na to lidé často ptají, jak se mezi sebou liší pitva, kterou provádí anatom a ta, kterou vykoná patolog?
Pokud máme být přesní, existují tři druhy pitvy: první je soudně lékařská neboli forenzní. Ta probíhá v případě, že není známá příčina úmrtí nebo jde o úmrtí násilné, úmrtí dítěte nebo těhotné ženy. Pak je patologická, při které chceme zjistit příčinu úmrtí v nemocnici. A jako poslední můžeme jmenovat pitvu za účelem poznání normálního stavu, to je pitva anatomická. Každý student nejprve projde anatomickou pitvou a naučí se, jak má lidské tělo vypadat. Následuje pitva patologická. Pacient zemřel a my jen tušíme, na co zemřel, a chceme se přesvědčit. Nebo měl několik nemocí a nevíme, která z nich mohla vést ke smrti. A nakonec soudně lékařská je pitva, jež je nařízená zákonem.
Studenti zmiňují, že anatomická pitva se dá zvládnout, ale že ta patologická, že je mnohem horší? Jak se liší technicky?
Anatomická pitva se provádí na těle, které je nějakým způsobem konzervované. Ten, kdo pitvu provádí, ať už za účelem výukovým, učebním nebo výzkumným, se musí smířit s tím, že duše je pryč a že zde leží jen tělo. Musí se k němu samozřejmě chovat eticky, s úctou, i když je to jen schránka, která se zpracovává. Je to stejné, jako když se opravuje motor a je potřeba jej celý rozebrat. Tělo má trošku jiné vlastnosti, když je zakonzervováno, je tužší, bledší, nekrvácí, nedýchá, je studenější, podle toho, v jaké teplotě je uloženo. Při patologické pitvě přichází student do kontaktu s tělem, které může být ještě teplé, dochází v něm k rozkladným procesům a jsou více viditelné rysy, které připomínají živého člověka. U soudně lékařské pitvy je zase tělo často poškozené nějakým násilným činem nebo je ve stavu velkého rozkladu.
V jednom z rozhovorů se soudním lékařem padlo téma, že na to, co vidí, se dá zvyknout, ale na to, co cítí, to je mnohem těžší…
S tím plně souhlasím. Na obraz se dá zvyknout snáze, ale ono je to dáno anatomicky. Čich je přímo spojen s koncovým mozkem a limbickým systémem. Tudíž, když nám někdo nevoní v tramvaji, tak se nám může udělat zcela nevolno. A když nám zase někdo voní, tak se nemusíme ovládnout a můžeme ho chtít milovat.
