Děkan 2. lékařské fakulty prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.. Fotografie: Michal Hladík (2. LF)
S děkanem prof. Markem Babjukem o Ukrajině, komunikaci, robotech, digitalizaci i technoparty
Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc., se narodil 1961, část jeho rodiny pochází z města Kolomyja v Haliči (nyní součást Ukrajiny). Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství (dnešní 1. LF UK), v roce 2003 se habilitoval v oboru urologie s tématem neinvazivní diagnostiky nádorů močového měchýře, profesuru získal 2009. Je autorem okolo 150 odborných článků a autorem nebo spoluautorem několika monografií s urologickou tematikou. V roce 2009 se stal přednostou Urologické kliniky 2. LF UK a FN Motol, je hostujícím profesorem na Vídeňské lékařské univerzitě, je členem výboru Evropské urologické společnosti (EUA) a redakčních rad řady prestižních oborových periodik. V roce 2021 byl zvolen děkanem 2. lékařské fakulty.
Na úvod se nemohu nezeptat na to, co v těchto týdnech trápí nás všechny. Jak prožíváte konflikt na Ukrajině? Čekal jste, že Rusko zajde tak daleko? Na Ukrajině máte rodinné kořeny...
Je to tragédie, a to nezávisle na mých rodinných kořenech. Neuměli jsme si představit, že je ještě v současnosti možné takhle řešit problémy. Ale díky svému vztahu k Ukrajině to prožívám asi intenzivněji. Žijí tam mí příbuzní, mám o ně strach.
Doufám, že jsou v pořádku?
Naštěstí ano, ale dotýká se jich to a bude dotýkat. Na druhou stranu – když tam mám kořeny – přemýšlím, jestli mě to mohlo překvapit? Od začátku války po pád Sovětského svazu neprožil nikdo z našich ukrajinských příbuzných svůj život v poklidu, aby nebyl vysídlen nebo přesídlen. Z tohoto hlediska mě to nepřekvapilo.
Náš ukrajinský kolega s nebezpečím od ruské hranice počítal už od napadení Donbasu a pro sebe a svoji rodinu to vyřešil přesídlením do Česka. Jak vnímáte vývoj v Rusku?
Pro mě z tamního vývoje plynou dvě mementa. Pro každou zemi je nesmírně důležité, aby se v ní vytvořila a udržela občanská společnost, která je základem demokracie a která brání zneužití moci. Rusko, zaostalá země, bohužel dobu po pádu komunismu k ničemu takovému nevyužilo. Progresivnější části populace je poskytnuta možnost konzumu, ale veřejné věci jsou pod kontrolou úzké vybrané kliky. Mimochodem na podobném modelu je budována i čínská společnost. To je nebezpečné a měli bychom si na to dát pozor i doma – cest, jak omezit moc na vybranou skupinu lidí a zničit občanskou společnost, je jistě více. Zadruhé bychom si měli dát pozor na určité okouzlení Ruskem a jeho penězi. Toto okouzlení se vždy po nějaké době u řady našich představitelů objeví. Rusko jako země má dlouhodobé strategické zájmy, které se neslučují se zájmy našimi. Při pohledu do minulosti i ze současné situace je to jasně patrné. Neměli bychom na to zapomínat a náš stát by se podle toho měl chovat. Nesouvisí to s osobními a odbornými kontakty – i já znám řadu Rusů, kterých si jako odborníků a lidí vážím. I tyto vztahy ale budou v současné extrémní situaci bohužel zpřetrhány – nutno říci, že ne naší vinou.
Máte jako prioritu udělat z fakulty místo, kde se bude lidem dobře pracovat a studovat, a můžete přitom těžit z bohatých zkušeností s vedením lidí jako přednosta nebo personální proděkan. Jaké investice do lidského kapitálu, když to řeknu hodně odosobněně, se podle vás nejvíc vyplatí?
Jde o celkovou strategii. Měli bychom u zaměstnanců správně vyvážit pocit jistoty a důvěry s prvky motivačními. Je třeba dělat rozhodnutí, která budou stimulovat lidskou aktivitu. A nesmírně důležitý je i každodenní kontakt s lidmi, komunikace s nimi, osobní příklad.
Co byste poradil mladšímu kolegovi, který se chce stát dobrým šéfem?
Aby naslouchal, co mu lidé říkají. Člověk ve vedoucí pozici by se neměl zlobit proto, že mu někdo říká něco, co nechce slyšet. Měl by mít kolem sebe i lidi, kteří se nebojí říkat něco jiného, než je názor většiny. A aby dával osobní příklad, ať se to týče pracovního nasazení nebo norem chování.
Ve svém televizním portrétu (v cyklu Mistři medicíny, Česká televize 2021) říkáte větu, která mě zaujala, a to, že je třeba najít moment mezi radikalitou a šetřením. Tam se týká odoperování nádoru z prostaty – mohla by platit i na řízení fakulty?
Radikalitou jsem myslel onkologickou úplnost, dokonalost – odstranění všeho, co potřebujeme, nikoliv ale ve smyslu úplné devastace. Šetření jsem vztahoval ke tkáním, které zničit nemusíme. Analogii můžeme vést s čímkoliv. Ve směru fakulty jde o hledání kompromisu mezi změnami a motivací a na druhé straně tím, abychom nezpůsobili nějakou sociální revoluci nebo destrukci.
Stimulace je pro vás klíčový pojem.
Ano. A měla by být pro kohokoliv v řídící pozici. Dát lidem prostor a motivaci. Nevím, jestli to dokážu, ale pokusím se o to.
Ve vaší děkanské kandidatuře vás podpořila celá síť vašich mezinárodních kontaktů. Která univerzita je pro vás největší inspirací a v čem?
Co se týče podpory, ano, vytvořili jsme si v mé specializaci síť lidí, kteří spolupracují, podporují se a předávají si zkušenosti. Ta podpora je široká a vzájemná. V rámci mé specializace, která se dotýká onkologické problematiky, konkrétně léčby urologických nádorů, mne napadá Barcelonská univerzita a její onkologická pracoviště. Konkrétně například to, jak dokážou získat prostředky, využít je pro významné projekty a jak za poměrně krátkou dobu získali celosvětový respekt.
Fotografie: Hynek Glos (RUK); titulní: Michal Hladík (2.LF UK)
Často odkazujete na Vídeňskou lékařskou univerzitu, kde studenti stráví celý šestý ročník u lůžka. Naše kurikulum v šestém ročníku nyní nově obsahuje předmět K40, klinických čtyřicet dní. Je to z vašeho hlediska kompromis? A je vídeňský model vůbec přenositelný do českého prostředí?
Inspirovali jsme se, to ano, ale nikdy jsme neplánovali vídeňské kurikulum převzít kompletně. Fakt je, že směřujeme k tomu, aby šestý ročník byl praktický, tedy jakýmsi mezikrokem mezi studiem a lékařskou praxí. Myslím, že nové kurikulum toto ale splňuje. Smyslem K40 je umožnit studentům, aby se po dobu dvou měsíců věnovali oboru, na který se budou později specializovat, aby tedy mohli stáž u lůžka absolvovat i v oboru jiném, než je obor státnicový – byť si v rámci K40 mohou zvolit i některý ze státnicových oborů. Jinými slovy, smyslem je přizpůsobit skladbu posledního ročníku potřebám individuálních studentů a jejich plánované kariéře.
Ke kvalitnímu vzdělání medika patří zahraniční zkušenost, stejně jako časté cestování k vědcům-lékařům: konference, kongresy, zasedání odborných společností či poradních orgánů. Vy sám rád cestujete po celém světě. Je tento model udržitelný v časech covidové pandemie a především klimatické krize?
Víte, před začátkem covidové pandemie již bylo cestování na kongresy a přednášky na hraně zvládnutelnosti. V některých obdobích jsem byl na kongresu či semináři každý víkend, napočítal jsem okolo sedmdesáti letů ročně. To je extrém a myslím, že svět se zpátky už nevrátí, je to neekonomické z hlediska financí i času.
Ekologický rozměr létání vnímám. Myslím ale, že to je třeba posuzovat v širších souvislostech.
Jaká by měla být role akademika, třetí role univerzity – měli bychom cestování pociťovat i jako problém? Například humanitní fakulty ekologii více akcentují.
Humanitní obory jsou v jiné situaci než my v medicíně, kde hraje praktická výuka významnou roli. Některé věci se prostě na dálku naučit nelze. Měli bychom to posuzovat racionálně – rozlišoval bych mezi cestou kolem světa kvůli desetiminutové přednášce a cestou studenta na dvouměsíční stáž nebo půlroční pobyt s cílem vědecké spolupráce nebo získání nenahraditelných zkušeností a dovedností. Nakonec ale i ta desetiminutová přednáška může být různě významná. Bez spolupráce se zahraničím špičkové lékaře, vědce či učitele jen těžko vychováme. Je třeba hledat rozumnou cestu a myslet na celý kontext. Když náš lékař někam nepoletí, neznamená to, že letadlo nepoletí poloprázdné, ani že on nebude zanechávat v tu samou dobu uhlíkovou stopu jiným způsobem. Ale tím nechci celý problém životního prostředí zlehčovat – jen to podtrhuje nutnost racionalizovat naše aktivity a chování.
Mohou pomoci komunikační technologie, operace na dálku.
Samozřejmě. Musíme se tyto technologie naučit implementovat. Hodně jsme se naučili v covidové době, kdy jsme museli pořádat konference virtuálně. Paradoxně jsme dělali konference „mezinárodnější“ než předtím. Pořádali jsme třeba několik světových expertů, aby na mobil nebo jiné běžně dostupné zařízení natočili svůj komentář k probírané problematice. Tyto zkušenosti bychom měli využít i v současnosti. U edukačních sympozií lze řadu příspěvků předtočit virtuálně, účastníci se jimi tak mohou začít zabývat předem a na vlastní konferenci je pak už možno jen otevřít to nejpodstatnější a nejzajímavější. Umožní to zkrácení konferencí a také se například můžeme vyhnout poloprázdným sálům na konci několikadenního kongresu. Takovou hybridní akcí vlastně vyřešíme řadu problémů, na které jste narážel: neplýtvají se prostředky na pronájem, vytápění, cestování, ubytování, neobtěžují se lidé. Byla by chyba toho dál nevyužít, byť tak samozřejmě nemůžeme řešit všechny typy konferencí ani všechny edukační akce.
Loni jsme na fakultě otevřeli simulační výukové centrum, a to přímo u vás na Urologické klinice. Chtěl bych se zeptat na nejmodernější simulační techniky, 3D modely a virtuální realitu. Jak je ve vašem oboru jejich využití daleko? Plánujete operace na počítačových modelech? Kam v této oblasti vaše klinika a fakulta směřují a kam se můžeme vydat dál?
Má to více rovin. Jedna jsou didaktické pomůcky pro jednotlivé předměty, uvést mohu například anatomii. Máme virtuální anatomický stůl, na kterém je možno ukázat jednotlivé struktury lidského těla. Spolupráce s anatomickým ústavem využíváme i pro studenty v klinických oborech k oživení anatomických souvislostí. K tomu se přidávají moderní technologie vstupující do rutinní operační léčby. Například v endoskopii sleduje operatér digitalizovaný obraz, což vytváří podmínky pro vznik dokonalého trenažeru. Lze nasimulovat jednotlivé situace a učit jak základní principy pregraduální studenty, tak specializované výkony lékaře specialisty. Těším mne, že urologie ve využití operačních simulátorů hrála vždy přední roli.
Důležité je i to, že endoskopické metody a jejich využití i moderní forma jejich výuky činí medicínu méně invazivní, efektivnější a bezpečnější.
Využití umělé inteligence je dnes spíše v rovině výzkumné. I na tom by měla fakulta participovat. Existuje například snaha využít umělou inteligenci k hodnocení endoskopických obrazů, hovoří se o ní v očním lékařství a podobně.
Budeme rozšiřovat skupinu lidí, kteří budou na trenažerech moci vyučovat?
Určitě. Na naší klinice máme v současnosti dva takové kolegy, ale potřebujeme jich víc. Na následující dva měsíce máme domluvenou zápůjčku trenažeru pro operační robot DaVinci. Chceme, aby měli studenti naší fakulty možnost si práci operačního robota vyzkoušet. K tomu budeme potřebovat studentské lektory, které nejprve zaškolíme a oni budou následně učit ostatní studenty. Studenti budou moci soutěžit, kdo jak přesně či rychle zdolá připravená cvičení. Úspěšnost vyhodnotí přístroj. Budeme tomu říkat robotická olympiáda – vítěz získá nějakou zajímavou cenu.
V programu slibujete směřovat k digitalizaci děkanátu. Představuji si, jaké to bude, až nebudeme běhat po chodbách s papíry. Jak o tom přemýšlíte? Elektronizace, digitalizace a samozřejmě integrace univerzitních systémů je i jednou z priorit nové rektorky...
Ano, bez spolupráce s Karlovou univerzitou nemůžeme postupovat, systémy musejí být kompatibilní. Věřím, že nový prorektor z Matematicko-fyzikální fakulty v čele pracovní skupiny se svého úkolu dobře ujme. Zatím jsme podnikli jen základní kroky k digitalizaci agendy Personálního oddělení. Je to nesmírně důležité nejen proto, abychom měli ve věcech pořádek, ale abychom vytvářeli příznivé prostředí pro komunikaci zaměstnanců a studentů s děkanátem, i pro práci děkanátu samotného. Nemáme prostor a právě toto by umožnilo home office.
Blíží se nám fakultní koncert. K tomu mě napadá několik věcí: zakladatel tradice fakultních koncertů profesor Josef Koutecký, váš syn Kryštof hrající v kapele Hungry Beats, vánoční večírek rektorátu jedné britské univerzity, kde jsem se byl podívat a který připomínal spíš disko party... Napadá mě, jaký styl od vás můžeme čekat? Nebyli bychom o něco internacionálnější, kdybychom teď hráli rovnou hardcore, co říkáte?
Já nemám předsudky vůči žádnému umění nebo žánru. Klidně zajdu na koncert elektronické hudby, ovšem do Karolina patří spíš hudba vážná. Udělat ale vedle klasického koncertu i akci úplně jiného charakteru, třeba fakultní technoakci, to by mě taky bavilo – pokud by studenti projevili zájem. Na fakultě je krásné, že pojí tradici s progresivitou mládí. A musí žít, nesmí to být nuda. Aby si studenti, až budou opouštět školu, nejenom řekli, že se něco naučili, ale aby si i rádi vzpomínali. Aby to nebylo nudných šest let.
