Mezinárodní kongres dětské chirurgie WOFAPS se letos na podzim po 60 letech vrátil do Prahy. Díky nápadu přednosty Kliniky dětské chirurgie 2. LF UK a FN Motol prof. MUDr. Michala Rygla, Ph.D., se na něj mohli podívat i studenti a splnit si tak část studijních povinností. Rozhovor.
Jak velkou událostí pro Prahu a českou dětskou chirurgii vůbec byla možnost uspořádat u nás po tolika letech mezinárodní kongres?
Kongres dětské chirurgie WOFAPS patří k nejprestižnějším akcím v oboru. To, že jsme měli možnost ho uspořádat, je už samo o sobě oceněním a vizitkou, jak vysokou úroveň má naše dětská chirurgie a také naše fakulta a univerzita.
Bylo příjemné pozdravit se s kolegy naživo po několikaletém období on-line konferencí?
Lidé jsou dnes natěšeni na osobní setkání, po dvou letech vyprchala chuť vidět se pouze on-line. Navíc málokdo vydrží několik hodin sedět jen u monitoru. Ještě dnes mi chodí pozitivní reakce, že si kongres kolegové užili i po společenské stránce. Přijelo na 700 účastníků ze 75 států, což je na tak úzce specializovaný obor, jakým je dětská chirurgie a který se velikostí nedá srovnávat s diabetologii nebo kardiochirurgií, hodně. Ale kdyby nebyl covid, bylo by nás ještě víc, v říjnu ještě stále trvaly restrikce v Číně.
Kolik let zabere příprava takto velkého kongresu?
Nejprve musíte vyhrát v konkurzu o pořadatelství. To, že jste uspěli, víte šest let dopředu, v podstatě jako u olympijských her. Tři roky dopředu, kdy probíhá kongres před vámi – tak často se pořádají –, pak převezmete pomyslnou pochodeň a začnou přípravy. Největší díl práce se odehrává v posledním roce.
Jak velký tým na přípravě kongresu pracuje?
V dnešní době není možné uspořádat si podobnou událost na koleni na světové úrovni, jak tomu bylo v šedesátých letech, kdy ho měli na starosti nejspíše jen sami lékaři. Dnes musíte využít služby profesionální agentury, která zajišťuje zázemí, prostory, promítání a další. Na nás ale zůstává to, co dělá kongres kongresem: zajistit odborný a vědecký program, abychom přilákali lékaře, kteří se chtějí potkat a vzdělávat.
Podle jakého klíče se vybírají témata, o kterých se bude mluvit?
Vybíral je náš realizační tým ve spolupráci s vědeckým výborem mezinárodní organizace dětských chirurgů WOFAPS. Jednotlivé přednášky hodnotí recenzenti, kteří rozhodují o tom, jestli je konkrétní práce dostatečně kvalitní, aby mohla být prezentována. Chtěli jsme také dát velký důraz na vzdělávání mladých lékařů. Pro jednotlivá témata jsme zvali největší experty ze světa. Mezi hlavními tématy se například objevilo téma vrozené brániční kýly, ke kterému jsme měli historickou spojku. Prvním, kdo tuto vrozenou vadu v roce 1848 popsal, byl anatom a patolog Vincent Alexander Bochdalek, který působil na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Druhým velice působivým vystoupením byla prezentace a shrnutí celoživotního díla jednoho z nejslavnějších současných dětských chirurgů, profesora Alberta Peñi ze Spojených států. Profesor Peña je charismatickou osobností s velkým O, výborným vypravěčem, ale především chirurgem, který významně přispěl k vývoji dětské chirurgie. Velmi zajímavé byly pak přednášky lékařů z rozvojového světa. Pro nás z té šťastnější půlky zeměkoule je nepředstavitelné, v jakých podmínkách praktikují dětskou chirurgii. Právě zlepšování celosvětové úrovně dětské chirurgie je jedním ze základních cílů organizace WOFAPS.
Jak vznikl nápad umožnit studentům 2. lékařské podílet se na kongresu?
Naše nabídka pro studenty předmětu dětská chirurgie v rámci výuky zněla: buď můžete absolvovat standardní výuku, kterou absolvujete v nemocnici, nebo můžete zajít na mezinárodní kongres. A nechali jsme to na nich. Potěšilo mě, že většina studentů se rozhodla pro kongres a nakonec jich bylo přes třicet. Jde o jednu z možností, jak mladou generaci zaujmout pro studium, ukázat jim, jak se pak lékaři dále vzdělávají, kde se potkávají. Mladá generace ze zahraničí je pro podobné akce velmi zaujatá, proto jsem si říkal, že by bylo dobře, aby se mohli zúčastnit i naši studenti. Některá témata mohou být pro studenty až moc odborná, ale vyplatí se vidět, co je čeká dál v profesním životě, jak se chovají lékaři z jiných zemí, kontinentů, států… sdílení zážitků je hodně důležité. Věřím, že účast studentů na podobných akcích i v jiných oborech by byla obohacením studia naší fakulty.
