Jako lékař-rezident ve Spojených státech žijete v nemocnici, ale vidíte světlo na konci tunelu

Vybavují se mi takzvané umístěnky, kterými vás za minulého režimu přidělili, kam se hodilo.

Určitá podobnost tam je, ovšem až na to hlavní, že americký systém je férový a nefungují v něm kontakty, protekce a protislužby.

Kam jste se nakonec dostal?

Rezidenturu jsem absolvoval ve Virginii, sedm let. Šéf rezidenty posílal do zahraničí na zkušenou, takže jsem šestý rok rezidentury strávil na Zélandu. To bylo krásné. Pak jsem se vrátil do Virginie a nyní, jelikož mě baví cévní neurochirurgie, dokončuji rok na cévní neurochirurgii v Seattlu.

Jaké možnosti jste získal s rezidenturou?

Za to, že mi americká vláda zaplatila vzdělání, si ještě odkroutím tři roky v oblastech s nedostatkem lékařů. Stěhuju se do Západní Virginie. Teď jsem podepsal smlouvu a v říjnu tam začínám jako cévní neurochirurg v Charlestonu. Pracovně se tam těším, i když samozřejmě to není tak atraktivní lokalita jako třeba Kalifornie.

Jaký dopad to má na osobní život?

To je samozřejmě těžké sladit, zejména pokud je partnerka doktorka. Jeden musí dělat větší kompromisy. Co se týče osobního života, je americká rezidentura daleko náročnější oproti českému systému – ale já jsem nikdy neříkal, že se rezidentům v Americe žije líp než v Čechách. Naopak: Kéž by se dalo žít v Evropě a pracovat v Americe! (úsměv) Americký systém je vhodný pro lidi, kteří nemají problém s cestováním a jsou ochotni něco obětovat. Cestovat v Americe za prací je ale normální.

Jak se žije rezidentovi ve Spojených státech?

Rezidentura je čas věnovaný učení. Zpočátku člověk v nemocnici žije. Neměli bychom odpracovat více než osmdesát hodin týdně, my jsme tak ale pracovali standardně. Občas to bolí a první rok je člověk taková děvečka pro všechno. Někdy jsem týdně odpracoval i sto dvacet hodin: Domů jdete v jedenáct večer, spíte čtyři hodiny, a zpátky do práce. Ale každý den jsem byl na sále, skoro jsem nedělal ambulanci. Dva a půl tisíce výkonů. Čtvrtý a pátý rok jsem dělal fellowship intervenční neuroradiologie, to byl život lepší, ale zase jsem sloužil ob den. I z domova, ale pořád. V Americe se pracuje víc než jinde. Na Zélandu byla kvalita života podstatně lepší, více dovolené. V rámci rezidentury to byly jen dva týdny ročně a pár dní přes Vánoce. Až teď v Seattlu jsem měl šest týdnů a do budoucna budu mít šest až osm týdnů, s tím už se dá žít. Rezidenturu člověk vydrží i díky tomu, že vidí světlo na konci tunelu.

​V Americe jsem získal podstatnou zkušenost, že když člověk má zájem a je pracovitý, lidé vám chtějí pomoct a podporují vás, nikdo vám nehází klacky pod nohy. Myslím, že mnoha starším lékařům dává nejlepší pocit zadostiučinění ne to, kolik napublikovali, odoperovali nebo kolik si vydělají, ale když vidí růst lidi okolo sebe. I když se samozřejmě někdo také občas bojí, aby ho někdo mladší nepřerostl.

Jak se liší vztah mezi lékařem a pacientem v USA oproti České republice?

Z hlediska lékaře nevnímám zásadní rozdíl. Přijde pacient s nemocí, vysvětlím mu problém, proberu s ním možnosti a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ho doporučím, nebo nedoporučím k operaci. To je doufám všude stejné – ačkoliv část lékařů v americkém zdravotnickém systému pracuje v privátních praxích a jsou ohodnocení i na základě toho, kolik odoperují. Tak se může zdát, že mají motivaci operovat i to, co by se nemuselo, a čas od času je skutečně vidět, že nějaký doktor operuje víc, než by měl. Na druhou stranu si ale myslím, že strašák, že by něco udělali špatně, který nad lékaři v Americe visí, je větší než motivace provést operaci navíc.

Jací jsou pacienti?

Oproti českému pacientovi má americký pacient možnost volby lékaře. Je sice motivován zůstat v tom zdravotnickém systému, ve kterém si platí pojištění, ale pořád má volbu. Jestliže chce pacient ze Seattlu neurochirurga z New Yorku, kromě někdy vyšší spoluúčasti mu nic nebrání. Cestovat za péčí je tu stejně normální jako za prací.

Pacienti tu mají větší autonomii a také vědomí, že mají větší autonomii. Myslím, že jsou edukovanější, více se zajímají o to, co s nimi bude, a silněji cítí, že je to jejich volba. Čeští pacienti mi přijdou pasivnější.

Hraje v tom roli vyšší finanční spoluúčast – zajímají se více jednoduše proto, že to budou platit –, anebo mentalita, kultura?

Myslím, že spíš mentalita než spoluúčast. Americká kultura stojí hodně na svobodě jednotlivce. Ostatně stupeň finanční spoluúčasti si člověk také vlastně zvolí podle toho, jaký druh pojištění si nasmlouval.

Co byste poradil lékařům, kteří zvažují kariéru v jiné zemi?

Ať se spíše ptají, kde chtějí žít, protože kariéra se dá dělat všude. Je to komplexní, multifaktoriální rozhodnutí. V rámci Evropy je snazší se vrátit. Zahraniční zkušenost doporučuji ale všem.

Přemýšlíte o návratu?

I když jsem Čech, jsem americký doktor. Nyní jsem už vlastním pánem a mám takovou míru autonomie, jaké by se mi nechtělo vzdávat.

Pokud by měl jakýkoliv medik nebo mladý doktor zájem přijet na stáž, rád pomůžu s kontakty, kdokoliv mi může napsat.