Rozhovor s filmovým, televizním a divadelním hercem, dabérem a prezidentem věhlasného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) Jiřím Bartoškou může na první pohled působit, že se na webové stránky lékařské fakulty dostal omylem. Jedná se však o promyšlený záměr. Oceňovaný herec si totiž na plátně vyzkoušel roli lékaře i pacienta – a hrát pacienta je podle něho dokonce těžší, než být v roli zdravotníka. Jiří Bartoška vybral jeden z filmů chystaného filmového festivalu 2. lékařské fakulty Peli-Cannes, snímek Zkouška umění. Povídat si o kinematografii a filmech s osobností, která již dvacet devět let stojí v čele význačné mezinárodní přehlídky filmů, bylo trochu jako setkání Davida s Goliášem, nicméně podstatně milejší…
Fotografie: Matouš Vokatý (2. LF).
Pro nový filmový festival 2. lékařské fakulty, který iniciovali studenti, jste doporučil jeden z promítaných snímků. Jak vnímáte z pozice herce a prezidenta mezinárodního filmového festivalu podobné akce?
Ani ne tak z pozice herce, jako spíš jako člověka, který dvacet devět let pořádá festival. A všude tvrdím: Čím víc festivalů, tím lépe. Víte, před listopadem 1989 měli lidi dobrý přehled o evropské kinematografii. Ano, do distribuce se opravdu dostávaly filmy z Dánska, Maďarska, Polska… Dneska to jsou všechno filmy z distribuční americké společnosti a vlastně až díky festivalům mohou lidi zjistit, co se točí i jinde ve světě. Jedná se o výběrové filmy, které člověk v běžné distribuční síti neuvidí. Většímu množství festivalů, obzvláště těch příjemných a malých, jenom blahořečím a jsem rád, že existují.
Setkal jste se s podobnými akcemi studentů, jako je filmový festival 2. lékařské?
Ano, pokud se bavíme o specifických školách, například FAMU, kde mají vlastní festival. Ale že by architekti dělali svůj festival, o tom nic nevím, ani strojaři, ani chemici. Třeba díky této akci někdo řekne: Podívejte, medici! A proč ne my? Možná budete ty vlaštovky, které to celé odstartují.
Studoval jste na Janáčkově akademie múzických umění v Brně. Jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Nejkrásnější léta! Ani nevím, k čemu bych je přirovnal. Divadelní fakulty jsou specifické tím, že tam vládne větší svoboda než na vědních vysokých školách. My jsme říkali, že studujeme ve formě valčíku. Byl to jeden velký večírek a bylo to neskutečně příjemné. Měli jsme řadu velmi kvalitních kantorů. Nás učil docent Uhde, Gardavský, Srba… To byly velké osobnosti. Byla to nádherná doba, o to více, že jsme tehdy s Karlem Heřmánkem, Jirkou Pechou a Gábinou Wilhelmovou spoluzakládali Divadlo na provázku. Tohle všechno mě pojí s Brnem a vzpomínkami na studium. Medici nám mohli jenom závidět. (smích)
Který z vašich filmů pro vás znamená nejvíce z hlediska realizačního procesu?
Proces, to je ono. Ani tak film, ale jeho tvorba je klíčová. Když točíte biják, je to jako holka v tanečních. Vybírá si kluka, který jí nebude šlapat na nohy. Hodně záleží na scénáři a hlavně na týmu, s nímž pracujete. Ten udělá tu atmosféru a samotná práce jde o osmdesát procent snadněji. Na filmy se nekoukám proto, že na rozdíl od divadla je film brok vystřelený ze vzduchovky, zpátky ho nevrátíte. Když se na sebe díváte na plátně, přemýšlíte, že se to mohlo udělat jinak. Kdežto u divadla, když se vám jeden večer představení nepodaří, tak máte šanci to při příští repríze zkusit znova. U filmu se navíc soustředíte jen na hodnocení sebe sama, a ne celku. I proto je toto hodnocení neseriózní.
Samozřejmě vzpomínám na svůj první film, který byl možná špatný, ale byl první, a také na práci s Frantou Vláčilem, Jaromilem Jirešem a dalšími.
Jaké filmy vás v poslední době nadchly?
Těch filmů je obrovská spousta, nicméně osobně mám rád sedmdesátá a osmdesátá léta. Jednou jsem řekl, že bych chtěl udělat festival s názvem Filmy, které se nehnuly o milimetr. To je například Billy Wilder, který v devětatřicátém utekl z Rakouska před Němci a natočil všechny slavné filmy jako Byt, Někdo to rád horké nebo Sunset Blvd a další. Jsou velcí režiséři, a ne všechny filmy se jim povedou, ale Billy Wilder nenatočil jediný špatný film. Nebo když vidíte Formanovy bijáky. U Amadea máte pocit, že byl natočený včera. Vlasy… to jsou snímky, s nimiž čas vůbec nic neudělal. Z těch novějších mohu vzpomenout třeba na Královu řeč s Geoffreym Rushem, jenž byl hostem na KVIFF. Obecně to jsou filmy, které opravdu vyprávějí příběhy.
Jiří Bartoška se narodil v Děčíně roku 1947. Vystudoval herectví na brněnské JAMU, odkud se přesunul na divadelní prkna řady společností, např. Činoherního studia, Divadla Na zábradlí a Divadla Bez zábradlí. Ve filmu debutoval v roce 1975 v psychologickém dramatu Hřiště, známým se stal především díky trilogii Eduarda Štorcha Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu o dva roky později. Byl třikrát nominován na cenu Český lev za filmy Je třeba zabít Sekala, Teorie tygra a Všichni moji blízcí – za posledně jmenovaný snímek si cenu České filmové a televizní akademie odnesl. Českého lva obdržel také za mimořádný přínos české kinematografii (2016). Od roku 1994 je prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, největšího svátku milovníků filmu, pořádaného v České republice.
