Prof. Anna Šedivá se před několika týdny vrátila z cesty po prestižních pracovištích v USA a Kanadě, kde prezentovala výsledky výzkumů, které vznikají na Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol. „Pokud věnujete úsilí tomu, že někde publikujete, minimálně stejnou práci musíte věnovat tomu, abyste dali světu vědět, kdo jste a co děláte,“ říká.
Motolskou pracovnu prof. MUDr. Anny Šedivé, DSc., primářky Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol, zkrášlují umělecké předměty a obrazy. Ke každému se váže nějaký příběh, obraz u pracovního stolu například připomíná buňky imunitního systému. Prof. Šedivá se ve své práci zabývá poruchami imunity, imunodeficiencemi. Ty mohou být vrozené nebo získané a právě první zmiňované jsou předmětem jejího výzkumu. A zatímco před několika lety stačilo prolistovat odborný časopis a seznámit se s výsledky toho nejlepšího v oboru, dnes na počítači otevírá e-mail a scroluje přes pravidelný servis z odborných časopisů, který dlouhým výčtem vědeckých publikací připomíná telefonní seznam… a je snadné v něm něco přehlédnout. I proto se v květnu vydala na několikatýdenní cestu po USA a Kanadě, aby na pěti místech prezentovala výzkumy, které probíhají na Ústavu imunologie.
Vaši kolegové s humorem říkají, že máte na svých cestách většinou docela smůlu, a pokud se něco má pokazit, že se to určitě pokazí…
Ano, ale naštěstí tato cesta nebyla v nějakém ohledu tragická. Je tedy pravda, že za dva dny po mém příjezdu do Kanady vypukly požáry a ochromily celou zemi.
Kde vznikl nápad vydat se za moře prezentovat výzkumnou práci?
Dvacet pět let pracujeme na tom, aby se Ústav imunologie stále zlepšoval. Paní profesorka Bartůňková, přednostka ústavu, se zabývá onkologickou větví, můj tým zase zkoumá vrozené imunodeficience. Posouváme se stále dopředu, zapojujeme se do mezinárodní komunity a snažíme se publikovat. Nově se ale překvapivě ukazuje, že pokud na článek vysloveně neupozorníte, tak jej nikdo nečte. Jde ale o další dílky do skládačky, pošlete je do světa, každý si je může projít a všechno se pak dohromady spojí na základě nějaké celosvětové znalosti. Bohužel se ale ukazuje, že my sice s velkým úsilím publikujeme, ale naše práce zapadne do nějakého mimoprostoru, čtenost a citovanost článků je nízká, přestože mají velký potenciál.
Čím si to vysvětlujete?
Jde o dlouhodobě budovanou reputaci pracoviště, kterou mají například různá světová centra. Když si procházíte výzkumy, máte to v hlavě, že od nich to bude jistě dobrá práce, a dostat se mezi ně není jednoduché.
Nehraje roli impakt faktor? Čím vyšší, tím větší možnost, že si materiál někdo přečte?
Určitě má vliv, ale i ten se mění a v současnosti platí, že pokud nemá článek impakt faktor deset a výše, je výzkum považován za nižší úroveň nebo průměr. Celá oblast se proměňuje a z původního účelu zveřejnění výsledků výzkumu se posouvá do oblasti výjimečně výhodného byznysového projektu hlavně pro vydavatele. Publikování v open access časopisech se stává snazším, ale výrazně dražším.
To se týká i predátorských časopisů?
Nejenom, jde i o ty docela solidního charakteru. Dříve vycházely časopisy tištěné, s omezeným počtem článků na jednotlivá čísla, takže bylo relativně snazší obsáhnout a sledovat nové věci ve vašem oboru. To už teď úplně neplatí, elektronická podoba časopisů nabízí daleko větší prostor a vzhledem k poplatkům za jednotlivé články dává samozřejmě i motivaci vydavatelům publikovat článků co nejvíce. Jde o obrovské peníze, třeba dva tisíce eur za článek. Redakce samozřejmě vyloučí špatné nebo nevědecké práce, ale kvalita obecně se hodně rozevírá. Musíte dlouze hledat v oboru, kterému se zrovna věnujete, a stejně vám uniká spoustu důležitých věcí. Mění se celý systém naší práce… Když si za článek zaplatíte, dostanete ho ven snadněji, ale zapadne ve statisících dalších prací. Nedá se pak spoléhat ani na impakt faktor a nemáte ani fyzicky šanci si všechno projít. A když zkrátka vydáte sebelepší práci v takové záplavě, tak snadno zapadne. Takže pokud věnujete úsilí tomu, že někde publikujete, musíte věnovat minimálně stejnou práci, abyste dali světu vědět, kdo jste a co děláte.
Udělat si dobré PR…
Ano, rozhodit sítě, využít Twitter, LinkedIN, svoje kruhy a ještě větší kruhy, ResearchGate. Ale ani to nestačí, o to se taky snaží každý. A nakonec právě z toho vznikl nápad vyrazit do té naší komunity a ukázat jim přímo na místě, co my tady děláme. A protože se náhodou sešly dva kongresy v USA a Kanadě, napadlo mě, že si cestu prodloužím a sejdu se s kolegy z míst, se kterými jsme v kontaktu. Nakonec z toho byla taková okružní jízda.
Jaké konkrétní výzkumy jste na kongresu v Torontu prezentovala?
Konal se zde kongres na téma autoinflamatorních stavů. Jedná se o relativně novou disciplínu, obor se profiloval až na počátku tohoto století. Zabývá se mechanismy zánětu na detailní úrovni a přináší spousty úplně nových poznatků, pro imunologa vzrušujících. Tato onemocnění jsou často záhadou, tělo při nich špatně reguluje vlastní imunitní systém (názvy jednotlivých studií a odkazy na ně najdete na konci článku).
Může do toho spadat například cytokinová bouře?
Ano, to je také příklad nekontrolovaného zánětu. Naše problematika se ale týká vrozených vad imunity, které jsou charakterizovány zánětem. Celá oblast zahrnuje stále vzrůstající počet onemocnění, u kterých dochází k různorodým poruchám regulace zánětu, jde o velmi komplexní proces. Některá taková zvláštní onemocnění jsou známa již dlouho, například familiární středomořská horečka se objevuje po staletí. Většinou jsou taková onemocnění spojena se zánětlivými atakami, oddělenými klidovým časovým obdobím, i to je v kontextu poznání detailních molekulárních mechanismů zánětu zvláštní. Nevíme, jak je možné, že k projevům dochází pouze v těch atakách. My jsme na kongresu prezentovali pokus ovlivnit zánětlivé stavy zásahem do metabolické dráhy u onemocnění HyperIgD syndromem, při kterém se imunologické problémy přímo pojí s metabolickou poruchou.
Z Toronta jste se přesunula do Států na další kongres. Jaké bylo jeho téma?
Šlo o sjezd americké imunologické společnosti v St. Louis, potkávají se na něm experti na vrozené poruchy imunity, což je přesně naše oblast. Představovala jsem výsledky výzkumu kolegyň Zuzany Paráčkové a Markéty Bloomfield. Zároveň jsem také vystupovala jako členka advisory board v řízení sympozia, které bylo uspořádáno při příležitosti schválení FDA cíleného léku na jednu ze vzácných imunodeficiencí. Jedná se o velmi personalizovaný přístup a přesně zaměřené léčivo, které dospělo ke schválení FDA po řadě klinických studií, ve kterých se naše skupina účastní od jejich samého počátku.
Další vaší zastávkou se stala prestižní Rockefellerova univerzita v New Yorku…
Tu jsem tam zařadila celkem neplánovaně. Během covidu jsme se dostali do kontaktu s profesorem Casanovou. Jeho příjmení je v našem kontextu vtipné, ale v zahraničí už úsměvy nevyvolává, spíše respekt, jde o opravdu významnou osobnost v našem oboru. Zajímá ho vztah imunitního systému a infekce. Vyznává takovou hypotézu, že některé infekce, které mohou být závažné, jako třeba tuberkulóza anebo herpetická infekce, jsou v těch nejzávažnějších případech spojené s poruchou imunity. Bakteriální infekce vidíte všude kolem, ale jenom pár lidí zažije v dětském věku například silnou reakci na očkování. Profesor Casanova také zkoumal otázku, proč někdo na covid zemře a jiný ne, že ty nejzávažnější případy určitě budou souviset s imunitou. A vybudoval takové celosvětové virtuální konsorcium v New Yorku. Scházeli jsme se každé pondělí celé dva roky a každá země prezentovala, čím může k tématu přispět. Opravdu se časem přišlo na to, že asi tři procenta z těch nejtěžších covidových případů spojuje porucha imunity, která se týká interferonů. To jsou cytokiny, látky imunitní povahy, které brání organismus proti infekci hned na jejím vstupu. Celosvětovým úsilím na velkých kohortách pacientů s covidem-19 a kontrol se zjistila u malé části kriticky nemocných, asi u tří procent, vrozená porucha v interferonovém systému, ale až u deseti, a možná až dvaceti procent těchto pacientů – podle citlivosti metody a titru těchto autoprotilátek – se nalezly autoprotilátky blokující interferon. Na velké kohortě zdravých lidí se také ukázalo, že podobné protilátky jsou detekovatelné ve zdravé populací u lidí nad sedmdesát let, zvláště u mužů. Jde sice asi jenom o pět procent populace, ale jsou to zvláště ti pacienti ohrožení závažným průběhem covidu-19. Představuje to další fascinující aspekt celé pandemie.
Jak vypadá taková laboratoř na špičkové americké univerzitě, mají tam nějaké speciální vybavení?
Ne, nemají. Základní stoly, chemikálie, centrifugu… malinký počítač. Nic super ohromujícího. Někdy si dělám legraci, že je to právě naopak, typický znak postkomunistických států, že u nás máme daleko větší vybavenost, která je až strašně drahá a ne úplně využitá. Poslední kus cesty jsem strávila ve Filadelfii, kde zkoumají jeden syndrom u dětí. Pracoviště ve Filadelfii je v tomto směru opravdu důležité, pracoval tam profesor DiGeorge, po kterém je toto onemocnění pojmenováno. Vážíme si těchto kontaktů a byli jsme rádi, že jsme mohli prezentovat naše výsledky, které jsou zajímavé i pro takové pracoviště s dlouhou historií.
Jak těžké je se na podobná pracoviště dostat?
Hodně těžké. Musíte mít známé a musíte hodně zařizovat. Celou cestu jsem připravovala dlouhé měsíce dopředu.
Ještě se vrátím k množství prací, které ve světě imunologie vzniká. Mají to imunologové v tomto směru těžší než jiné obory?
Kvůli covidu částečně ano, dobře se ukázalo, s čím vším imunita souvisí, s celým fungováním lidského těla. Nejlépe to chápou děti v první třídě: Když se jich ptám, kde mají srdce, ukážou na hrudník, najdou snadno i žaludek… A když se ptám, kde mají imunitu, zamyslí se a říkají, že všude.
