S Petrem Bitnarem, stříbrným pedagogem z ankety o nejlepšího učitele fyzioterapie, o radostech, strastech a zajímavostech
Mgr. Petr Bitnar dokončil v roce 2007 magisterské studium fyzioterapie na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Je znám pro výzkum, přednášení a pořádání kurzů na téma viscerosomatických vztahů, především funkčních poruch trávicího traktu. Je hlavním spoluautorem nejobsáhlejší knihy o rehabilitaci, Rehabilitace v klinické praxi.
Jako student si všímám jisté intuice, která provází jeho terapie. Tento šestý smysl se jen velmi těžko dá studentem odkoukat, ale je často patrný u všech výborných fyzioterapeutů a doktorů. Má vytříbenou palpační citlivost, která je pro komplexní viscerální terapii nutným předpokladem. I přes jeho velkou časovou vytíženost je neustále v dobré náladě, kterou často šíří i do svého okolí.
Jaká byla vaše cesta k fyzioterapii?
Já jsem o fyzioterapii původně vůbec nevěděl. Nejdříve jsem nastoupil na medicínu, kde jsem studoval tři roky. Po té jsem z toho studia byl určitým způsobem zklamaný a unavený. Chtěl jsem už jít pracovat, měl jsem přítelkyni a chtěl jsem s ní být. Odstěhoval jsem se tedy do Hrobu...
...do hrobu?
Ano, to je město kousek od Teplic. Pak jsem se ještě přestěhoval do Háje, což je městečko vedle. Takže jsem vlastně šel z Hrobu do Háje (smích). Tam jsem začal učit na základní škole dějepis. Vzali mě v Duchcově mezi takové ostřejší děti, kde brali i nekvalifikované.
Pak jsem chtěl studovat filozofii, tak jsem si dal přihlášku na filozofii a teologii. Na filozofii jsem se nedostal, jelikož se mi nepovedl překlad Platonova Faidra, a když jsem šel na přijímací řízení na teologii, tak jsem se otočil na patě, jelikož mi Bůh řekl, že mám jít pracovat rukama.
A jak mě napadla fyzioterapie? Když jsem učil v Duchcově na té základní škole, chodil jsem celkem brzy domů. Třeba po obědě v půl druhé jsem byl již doma, to bylo pěkné, od té doby se mi to už nestalo. Doma jsem pak čekal na přítelkyni, která naopak pracovala dlouho do večera. Když jsem náhodou viděl v televizi seriál Sestra Stefani, byl tam nějaký fyzioterapeut, a já vůbec nevěděl, o koho jde, jen jsem věděl, že je zde na fakultě tento obor. Říkal jsem si, že je to bakalář, kde si odkroutím tři roky a budu si dál žít s přítelkyní v Háji. Pár dní po přijímačkách jsem seděl ve sborovně, kouknul jsem se na internet a byl jsem první. Řekl jsem si, že je to nějaké znamení a budu dělat fyzioterapii.
Kdybych měl teď stroj času a přivedl vás za mladším Petrem Bitnarem, co byste si řekl? Doporučil byste sám sobě jít studovat fyzioterapii?
Ano, studium mě začalo bavit a baví mě i práce, velmi. Trochu mě mrzí, že jsem si neudělal medicínu a pak fyzioterapii, protože přeci jen fyzioterapeut má i v dnešní době dost svázané ruce. Takhle mám vlastně jen o rok kratší studium než lékař, pravomoci mám však několikrát menší. Mám menší pravomoci i plat než sestra, neboť si jej nemůžu zvýšit nočními službami. Nemůžu psát žádanky na rentgeny, aplikovat injekce, léčit suchou jehlou ani třeba zavést hadičku do nosu, a to je škoda. Jsem vlastně v kategorii, kde děláme užitečnou sofistikovanou práci, jsme lékaři, jelikož léčíme, ale placení jsme jako uklízečky. Takto je to ve všech českých nemocnicích i soukromých léčebných zařízeních, na našem oboru mě to mrzí. Není už problém, aby se na nás lékařská obec dívala jako na užitečný obor, ale aby nám více věcí povolila, abychom měli větší pravomoci, větší možnosti. Na druhou stranu se mi líbí, jak je nastavené studium fyzioterapie na praxi a specializaci již od začátku. Na rozdíl od všeobecného lékařství, když dostudujete, můžete jít ihned do praxe léčit pacienty.
Co vás naopak nejvíce přitahuje?
Nejkouzelnější na našem oboru je, že můžeme léčit vysoce odborně a úspěšně jen za pomoci holých rukou, srdce a mozku. Nepotřebujeme nástroje a často ani přístroje. Také klinické vyšetření je pro fyzioterapeuta často více než vyšetření nástroji.
Rád bych se vás zeptal na viscerosomatickou fyzioterapii, kterou se zabýváte. Přijde mi složité v tomto oboru odlišit psychosomatické pacienty.
Je zajímavé pozorovat viscerosomatické vzorce. Psychosomatický pacient nemá periostální body, viscerální trigger pointy, tak výrazné vegetivní příznaky v Headových zónách a celková reakce systému není tak masivní jako u lidí, kteří mají skutečné interní problémy. Na druhou stranu je obrovská skupina pacientů, kteří mají obojí. Hlavně jsou to ti tzv. „žaludkáři“, ať už jsou to dyspepsie, žaludeční vředy, nechutenství a tak dále, nebo pacienti, kteří mají obtíže s tlustým střevem. Tito pacienti často trpí psychickou tenzí, která potencuje jejich onemocnění, a naopak. Pak jsou tu pacienti s převažující psychickou složkou onemocnění. Ti jsou zase velcí sebepozorovači, jsou přecitlivělí na jakoukoliv bolest a nedokážou ji tolerovat. Svým způsobem jsou to chudáci, kteří se děsí jakéhokoliv onemocnění, neustále na to myslí, chtějí to řešit, opakovaně kvůli tomu navštěvují lékaře a vyčerpávají tím sebe i jeho. Tito „praví“ psychosomatičtí pacienti jsou velmi obtížní v terapii.
Myslíte si, že za stoupající incidencí gastroezofageálního refluxu stojí dnešní způsob života?
Určitě. Jsou tu tři složky, které to ovlivňují. Za prvé je to tím, že se lidé tolik nehýbají. Mají menší toleranci bolesti, jsou v dekondici a bránice neplní svou funkci svěrače. Za druhé je to stres. Psychologové říkají, že lidé byli zvyklí sdílet radosti a starosti ve skupině zhruba třiceti lidí. Sdílet s nimi radost, když se jim narodí dítě, smutek, když umře někdo blízký. Dnes je tomu jinak, většina lidí žije sama, případně v párech. Naproti tomu ale každý den jsou ve zprávách tragické události z celého světa, které by se ke mně dříve vůbec nedostaly. Případně až s velkým zpožděním a nebyl by to tak velký stres. Další vliv na to má strava. Dnes si dává člověk každý den nedělní jídlo k obědu i k večeři. Můj děda jedl celý život šťouchané brambory s mlékem. Jednou za dva týdny měli bůček nebo sekanou, jako vrchol blaha. V té době jiné jídlo nebylo a také nebyly tolik zažívací obtíže. Posledních pár desítek let je to jinak, sváteční jídlo si dopřáváme každý den a je to samozřejmě zátěž pro organismus.
To musí být velká psychická zátěž pro fyzioterapeuta, který se zabývá těmito obtížemi. Máte nějakou aktivitu na odreagování? Zbývá vám na ni volný čas?
Moc volného času nemám. Problematické jsou obecně nízké platy ve zdravotnictví, u fyzioterapeutů obzvlášť. Mnoho fyzioterapeutů má navíc k práci v nemocnici ještě večer svou soukromou praxi, nebo jsou u nějakých sportovců v klubu. Když jsem žádal o hypotéku, v pojišťovně se mi vysmáli. Měl jsem ženu na mateřské a dvě děti a říkali mi, že jsem na hranici životního minima. Nakonec ručím tím domem. Dneska už mám plat trochu vyšší, ale stále to není na to, abych mohl přijít ve čtyři hodiny domů a hrát si s dětmi. Po práci v nemocnici jsem ještě ve své soukromé praxi každý den do devíti hodin a přes víkend mívám kurzy. Ty mě hodně baví. To bych možná bral jako své odreagování. Důležitá je pro mne i rodina, akorát mě mrzí, že s nimi nemůžu být více. A pak jsou to pacienti, kterým dokážu pomoci.
Nedávno jsem měl zrovna pacienta, který nemohl zvednout ruku. Řekli mu, že je to nervového původu a že už ji nejspíš nezvedne. A on to byl nakonec trigger point v m. supraspinatus, který mu doslova vypínal sval. Když odcházel z terapie, tak tu ruku zase zvedal a označoval to za zázrak. Tak to jsou třeba případy, které vás hodně nabíjejí.
Vrátil bych se ještě k viscerální fyzioterapii. Jaké je o tomto specifickém oboru povědomí mezi lékaři?
Bohužel minimální. Tento obor dokáže pomoci s řadou interních neduhů, ale to není ještě v širším povědomí. Já jezdím po konferencích u nás i v zahraničí a většinou se to setká s pozitivním ohlasem, nicméně velká část lékařů to slyší poprvé, a tak to berou spíše jako zajímavost. Trochu jiné to je například ve Francii, kde se tomu věnuje osteopatie. Je to podobné jako obecně s rehabilitací, chce to ještě růst.
Jaký je váš názor na východní medicínu? Myslíte si, že západní medicína někdy dokáže přijít na kloub té tradiční východní a například objasnit, jak funguje akupunktura?
Lékaři východní medicíny se o to pokoušejí, mají i impaktované časopisy na tato témata. Fakt je, že když Mao Ce-tung zakázal akupunkturu, stoupla nemocnost, a museli ji znovu povolit. Ta západní medicína je nejsilnější v akutní medicíně, to se akupunkturou nahradit nedá, ale například u jistých chronických onemocnění někdy naopak západní medicína ztrácí dech. Řekl bych, že v klasické medicíně chybí rozhovor, ten kolikrát léčí hodně. Toho se využívá v celé škále holistických přístupů.
Západní medicína se teď orientuje spíše směrem na genetiku a epigenetiku a zkoumá vazby v imunitě. Myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se ten kruh uzavře a začne se zase koukat na člověka jako na jedince. Zatím se bude dál rozebírat na menší a menší kousky a znovu skládat se bude až na konci téhle cesty.
A jaký je váš názor na lidové léčitele, kteří se přímo nezabývají žádnou konkrétní alternativní terapií?
Nikdy jsem se nestavěl ani proti léčitelům. Když se mě pacient zeptá, jestli bych mu doporučil léčitele, tak mu řeknu, ať to klidně zkusí. Několikrát jsem viděl člověka vyléčeného léčitelem. Rozhodně bych to nedoporučil jako monoterapii, jelikož jsem svým smýšlením taky západní lékař. Ale nevidím důvod, proč by to nemohli vyzkoušet. Klidně i tu homeopatii. Já homeopatii vůbec nerozumím a nechápu, jak to může fungovat. Jak může jedna molekula spustit nějakou reakci. To by měla například i molekula olova spustit reakci opačnou, velmi škodlivou. Ale na druhou stranu jsou lidi, kteří se pomocí homeopatie uzdravili.
Nerad bych tedy východní medicínu podceňoval. „Vy chodíte k akupunkturistovi? Zbláznila jste se, paní? To musíte zobat tady ty léky, to je jediné, co funguje.“ (smích)
Jiří Vítek
