Doktorka Zuzana Paračková z Ústavu imunologie v minulém roce sklízela jednu cenu za druhou. Společně s dr. Markétou Bloomfield získala prestižní Cenu Wernera von Siemense. Za sebe dostala fakultní Cenu Ervína Adama. FN Motol ji zas udělila Cenu za tvůrčí počin FNM – Junior. Jako vědkyně se věnuje dvěma velkým a rozdílným větvím imunologického výzkumu. Aktuálně míří za zahraniční zkušeností do Kubes Laboratory v Kanadě a zároveň získala grant AZV. Nebojí se mluvit o vědeckých fuck upech a těžkostech ani o svých snech.
Může si vědec – vědkyně dovolit být rozpolcen mezi dvěma velkými tématy?
Nedoporučovala bych to. (směje se) Ale pro mě to je efektivnější způsob práce. Když se v rámci jednoho projektu zaseknu, tak si řeknu: OK, nebudu z toho frustrovaná a začnu se více věnovat druhé větvi. Standardně tak získávám inspiraci a přelívám ji z jednoho projektu do druhého. Například pozoruji, že v jednom projektu jsou neutrofily nebo nějaká signalizační dráha zajímavé, tak to zkusím i u toho druhého projektu Někdy to vyjde a někdy ne. Není to úplně dvojnásobek práce, jak by se mohlo zdát. A krom toho, kombinace dvou velkých projektů má výhodu také proto, že vzniká dost článků.
Jak je počet článků důležitý?
Myslím, teda spíš doufám, že všichni chceme co nejvyšší kvalitu. Jenže když se hodnotí věda nebo se hodnotí, kdo půjde na docenturu, tak se dělá seznam s počtem publikací a s jakým impaktem faktorem byly publikovány. Je to prostě matematika. To samé při žádostech o granty. Aby člověk uspěl v boji o velmi omezené zdroje, potřebuje jakoukoli výhodu. Ať už je to titul nebo množství publikací či citací. Já bych samozřejmě měla radši jednu velkou, pěknou publikaci jednou za pět let. Jenže pokud si někdo jiný za těch pět let vytvoří každý rok dvě nějaké menší publikace, tak má deset publikací už s nějakým citačním ohlasem a já bych měla jen jednu. Člověk, ať chce, nebo nechce, musí hrát tuto konkurenční hru. Na jednu stranu jsou tendence omezit peníze na vědu, ale na druhou stranu vše zdražuje. Kdysi jsem pořizovala protilátku za deset tisíc, teď už stojí patnáct tisíc, ale rozpočet máme stále stejný.
Jak dlouho se vám bude dařit kombinovat dvě větve výzkumu?
To je otázka. Já doufám, že to ještě nějakou dobu potrvá. Čerpám z toho totiž vzájemnou inspiraci a získávám i větší jistotu v interpretaci dat. Studuji vrozenou imunitu, a ta má tendence reagovat takzvaně nespecificky. Někdy je proto náročné určit, jestli to, co pozoruji, je kvůli danému onemocnění nebo proto, že měla daná osoba nedávno rýmu nebo si dává pravidelně vitamin D například. Proto mi práce na dvou projektech slouží také jako můj vnitřní druh kontroly. Ideální stav je, když pozoruji nějaký jev – například zvýšenou expresi určitého znaku u neutrofilů – jenom u jednoho onemocněni, a ne u druhého, i když jde o pacienty, pro které je typické, že jsou běžně v zánětu nebo mají podobný typ léčby. Tak si můžu říct: aha, tak si tak to asi bude jev, který přímo souvisí s daným onemocněním, můžeme na to cílit a není to jen vedlejší produkt. Tím, že se učím vzájemně z obou projektů. Získávám větší jistotu v tom, že to, co pozoruji, je správné a v noci můžu lépe spát.
Jsme tu totiž jak upíři, taháme z lidí docela dost krve. Zkoušíme proto vytvořit i buněčné linie nebo modelové situace, které odrážejí to, co se u pacientů děje.
Představme si jednu z větví vašeho výzkumu. Třeba tu, za níž jste obdržela fakultní Cenu Ervína Adama, poslední, která byla udělena za jeho života…
V tomto projektu jsme se snažili najít prediktory, které by nám dokázaly říct, které děti s juvenilní idiopatickou artritidou budou úspěšně reagovat na léčbu antiTNF alfa. Jde o první linii biologické léčby, která se jim dává, když selhává léčba běžná. Tato biologická léčba ale také nebývá stoprocentně úspěšná, a navíc má určité komplikace. Podává se injekčně, což pro malé děti není úplně příjemné, nese větší riziko infekcí a je finančně náročná. Takže kdybychom dopředu dokázali zjistit, že některé děti nebudou na takovou léčbu reagovat, nemusely by si projít tím nepříjemným procesem a zároveň by se hned mohla začít hledat nějaká jiná alternativa. Hlavní myšlenou tedy bylo najít prediktory. Tam ale ještě nejsme.
Když jsme psaly žádost o AZV grant, tak jsme si mysleli, že za čtyři roky budeme mít jasné prediktory a požene se to do klinické praxe. Jenže to byl grant z roku 2020, kdy nastal covid, a pro potřeby našeho výzkumu nebyli pacienti. Museli jsme tedy být velmi kreativní a dělali jsme výzkum na covidových místo na artritických pacientech. Dobré to bylo v tom, že jsme si připravili celou metodiku. Jakmile covid povolil, mohli jsme se naplno pustit do práce s dětmi s artritidami. Ale měli jsme už jen tři roky a to se dlouhodobý projekt dokončit nedá. Kohorta se zvětšuje jen pomalu, léčba nějakou dobu trvá a po jejím skončení zas trvá, než se prokáže, zda byla úspěšná nebo ne. Takže naše články jsou teď spíš popisné, věnovali jsme se v nich pacientům a jejich vrozené imunitě. Detailně rozebíráme, jak to u nich vypadá, v čem je rozdíl od zdravých dětí. A vlastně až časem zjistíme, které děti s artritidami reagovaly a které na léčbu nereagovaly. Pak budeme tu obrovskou tabulku laboratorních dat korelovat s těmi klinickými. To už bude věc statistiky. To už nebude laboratorní práce, ale počítačová, což přináší zase nové výzvy Každopádně jsem ráda, že cenu Adamových získala autoimunitní část mého výzkumu. Dlouhé roky jsem rozpolcená mezi autoimunitami a imunodeficity. S imunodeficity jsme s Markétou Bloomfield měli velké štěstí, že jsme v roce 2023 získaly Cenu Wernera von Siemense, ale tročku mě mrzelo, že ta autoimunitní část nezískávala pozornost.
Na jakých dalších projektech pracujete, nebo jaké máte v hledáčku?
Teď většinu času věnuji hlavně imunodeficitní části, přesněji pacientům, kteří mají mutaci v genu STAT1, což je důležitá molekula v signalizaci buněk a jejich odpovědi na virové infekce. Tito lidé mají časté chronické infekce sliznic, kůže, nehtů způsobené Candidami. Kromě toho trpí ale i jinými projevy. My se snažíme věnovat právě těm jiným, neinfekčním projevům: kvůli čemu pacientům vznikají různé autoimunity, kvůli čemu mají aneurysma apod. Snažíme se zjistit, jak se mutace projevuje na buňkách, a proč tyto projevy vedou k uvedeným klinickým obrazům. Momentálně i ve spolupráci s CLIPem se snažíme, abychom nepracovali jen na pacientech. Jsme tu totiž jak upíři, taháme z lidí docela dost krve. Zkoušíme proto vytvořit i buněčné linie nebo modelové situace, které odrážejí to, co se u pacientů děje. Pacientům tím sice snad ulehčíme, ale my si práci přidáváme, protože je to pro mne a moje kolegyně zase úplně nová situace. Ale to je právě to nádherné na věde. Neustále se učíme nové věci.
Jak je důležitá chyba ve vědeckém výzkumu?
Velmi. Já vím, že to je klišé, ale člověk se tím učí a posouvá se. A hlavně pak vím, čemu se do budoucna vyhnout. O slepých vědeckých uličkách, které jsem navštívila, bych mohla mluvit hodiny. Co se projektů týče, já mám hrozně rozvětvený mozek a myšlení. Mám sice hlavní linii, ale pak přijde něco zajímavého a vydám se po té cestičce. Jenže zjistím, že tudy to nepůjde, například to nedokážu metodami, které momentálně umím. Tak se snažím týdny a měsíce naučit se novou metodu. Pak zjistím, že tomu ani tak nemůžu důvěřovat anebo že design experimentu byl od začátku úplně špatně. To se mi bohužel děje dost často. Snažím se z toho poučit, a když mě to do budoucna bude lákat podobnou cestou, tak si řeknu: fakt ne nebo teda jo, ale lépe. Je důležité chybovat, ale nezaseknout se kvůli tomu.
Proč se ve vědecké komunitě nepublikují negativní výsledky?
Nepublikují se, asi protože se všichni radši chlubíme těmi pěknými věcmi, které se nám povedly? To je ale velká chyba. Kolikrát bych ocenila, kdyby mi to někdo dopředu řekl nebo bych se o tom někde dočetla, že něco nefunguje… Ušetřilo by to nejen čas, frustraci, ale i peníze. Na druhou stranu se nedivím, taky dávám do publikace ten jeden hezký obrázek z western blotu se správnou protilátkou a ne těch 15, co byly úplně otřesně, protože jsem používala špatné protilátky.
Máte svůj vědecký sen?
Těch je několik. Třeba bych chtěla umět hezky mikroskopovat. Pomocí intravitální mikroskopii dokážete pozorovat to, co se děje v buňkách a orgánech přímo v živých organismech v daném okamžiku. Momentálně se to používá na myškách a rybách, je to komplikované, ale hrozně krásné.
Mým dalším snem je vycestovat a učit se. Já mám pocit, že od počátku svého Ph.D. jsem taková osamocená, všechno je na mě. Co se naučím, to vím. Co si zjistím, že nefunguje, tak vím, že tímto směrem nepůjdu. A bylo by příjemné, kdyby se to dalo zjednodušit.
Goal asi většiny vědců mám i já: Mít objev, který povede ke zlepšení úrovně života a zdraví lidí. Protože to je to, co dělám. Snažíme se přijít na to, čím bychom mohli pacientům pomoci. Já vím, že zrovna u imunodeficitů je to malinká skupinka lidí, je to jedinec, dva, u naší kohorty máme 11 lidí z celé republiky. Ale vědomí toho, že bychom jim dokázali pomoct a jim by bylo líp, tak to je krásná. A to je to, co hodně lidí motivuje. Protože věda je místy velmi frustrující, ale když se něco takového podaří, tak to je super.
A pak nobelovka. Tím jsem ale nechtěla začínat. (směje se).
A ještě mám další sen, a to až mně imunologie nebude naplňovat, tak se bude věnovat záchraně korálových útesů a ochraně mořského života.
Takže životní switch, plán B…
Přesně tak. Vedlo by to k ochraně životního prostředí a mořských živočišných druhů. To by mě lákalo.
Zůstáváte ale stále v oboru. Jaké velké věci máte bezprostředně před sebou?
Začínám si plnit své vědecké sny. Získala jsem postdok pozici v Kubes Laboratory v Kanadě, kde dělají úžasnou práci založenou zejména na mikroskopii. V čele stojí potomek českých přistěhovalců Paul Kubes. Párkrát jsem ho viděla přednášet, to je tak charismatický člověk, a práce jeho studentů a postdoků je úžasná. Když to sleduji, tak si říkám:Taky bych chtěla umět udělat takové video, co se děje v živém organismu v době infekce. A také se mi podařilo získat juniorský grant AZV.
To jsou velké úspěchy. Půjde oboje zkombinovat?
No, bude to oříšek. Je pravda, že je trochu nešťastné, že jsem nadchla nějaké lidi pro práci, kterou jsem si vymyslela, a pak odjedu a budu po zoomu zjišťovat, jak to jde. Ale mám úžasné kolegyně Péťu, Irču a Markétu, které mě v tom nenechaly a na které se můžu spolehnout. Ale zahraniční zkušenost mému vědeckému vývoji pomůže, zvlášť v tak špičkové laboratoři. On prostě není nikdy vhodný čas, ale neodjet je taky špatně. Za těch deset let, co tu jsem, se mi nestalo, že bych měla ukončený projekt a mohla odejít.
Ve své vědecké práci se věnujete onemocněním, která má jen malá část lidí. Rozumím motivaci pomoci jakémukoli člověku, aby se mu žilo líp, aby vůbec žil. Ale proč si Vás přitáhla právě ta vzácná onemocnění?
Myslím si, že to byl osud. Když jsem hledala místo, kde bych mohla dělat doktorát, věděla jsem, že Ústav imunologie na 2. lékařské fakultě místo nabízí, ale tehdy se zabývali diabetem. Říkala jsem si, že to může být dobrý odrazový můstek. Svou diplomku jsem dělala na Akademii věd, kde mi trochu vadilo, že se vše v tu dobu dělalo jenom na myších a nepracovalo se s lidskými vzorky. Když člověk pracuje na myších nebo jiných modelových organismech, tak mu to hrozně rozšiřuje možnosti práce, což se u lidí zpravidla nedá. Jenže často je to tak, že dokážeme vyléčit myši, ale když to přeneseme na lidi, tak to nefunguje. Vědcům se proto někdy říká myší doktoři. Tímto směrem jsem jít nechtěla, a proto se mi líbilo, že Ústavu imunologie je součástí nemocnice. Zkusila jsem to a zůstala tu. Nejprve jsem pracovala na diabetu, pak se to začalo prolínat s imunodeficity, protože naše paní profesorka Šedivá se věnuje hlavně imunodeficitům. A většina dalších Ph.D. studentů-lékařů, kteří tu jsou, se jim věnuje také. Největší vliv měla Markéta Bloomfield, která ve mne dokázala vzburcovat pravou vědeckou zvědavost. Přicházela s tím, že „máme strašně zajímavého pacienta, má takové mutace, jaký to asi má vliv na buňky, souvisí to s tímto symptomem?“ Jsem člověk zvědavý, tak si říkám: to by se dalo ověřit například tímhle způsobem. A už jsem do toho byla vtáhnutá. Ve vzácných onemocněních a v imunodeficitech jsem našla zalíbení. Vidíme jednu mutaci a můžeme zkoumat, když tento protein správně nefunguje, jak se to projeví na imunitním systému. A ještě víc, jak se to projeví na klinickém stavu těch lidé. Prostě zkoumání vzácných onemocnění je takové přímočařejší. Výzkumná laboratoř v přímém kontaktu s klinikou a lékaři. Prostě pěkná kombinace. Jak jsem časem zjistila, není to tak úplně jednoduché.
Jaké bylo vaše Ph.D. studium na 2. lékařské fakultě?
Zpočátku náročné. Když jsem nastoupila, tak v naši skupině byli lékaři, ale nikdo z přírodovědců. Moje Ph.D. byl základní výzkum, založený zejména na laboratorních metodách. Většinu jsem se musela naučit sama, jak metodicky, tak i designovat projekty a pokusy. A tady nastalo nejvíc slepých uliček a používaní metody pokus – omyl. Paní profesorka chtěla, abych se věnovala neutrofilům. Super. Ale jak ty neutrofily z krve dostanu? Tak jsem se půl roku učila izolaci neutrofilů. Když s tím někde už pracují, dokážou vás to naučit za jedno odpoledne. Mně ale neutrofily stále umíraly, nevěděla jsem, co s tím. Člověk se učil: OK, tohle medium jim nedělá dobře, tak musím zkusit nějaké jiné. Trvalo mi dlouho, než se mi povedlo se nějak usadit, abych se mohla věnovat samotné práci. Neměla jsem moc laboratorní guidance, proto to bylo těžké období. Jenže jaká byla jiná možnost? Vzdát to? Taková varianta se mi moc nelíbila. Postupně se to ale zlepšovalo, měla jsem a stále mám skvělé kolegyně a kolegy. Ph.D. je obecně takové období. A i když nesdíleli moje trable s neutrofily, sdíleli jsme jiné problémy. Vzájemně jsme se od sebe učili, podrželi se na této cestě a postupně začaly přicházet první úspěchy. Je důležité si pamatovat, že člověk není sám a většina bojuje a snaží se, jak může.
Byla jste v rámci Ph.D. studia v zahraničí?
Byla jsem v Itálii a musím přiznat, že to nebylo úplně nejlepší rozhodnutí. Přicházela jsem tam s tím, že budu šest měsíců makat a bude z toho úžasná publikace a zahraniční spolupráce. Jenže jsem přišla do Itálie! A tam to bylo samé: „Zuzana, you should go to the beach.“ Já jsem tam pořád chtěla něco dělat a všichni na mě: relax, všechno má svůj čas. Máme tu výborné jídlo, pojďme na pizzu. Takže to ze začátku trochu drhlo. Ale asi jsem měla smůlu, že jsem tam přišla v době, kdy jim končily nějaké granty, nezískali nové, a tak končily některé pracovní úvazky.
Samozřejmě jsem si tam udělala nějakou práci, ale nic světoborného a ani jsem se nic nového nenaučila. Tak jsem aspoň hodně cestovala po severní Itálii a to za to stálo. Tady se stále opakuje, že zahraniční stáž vás hrozně posune a vystřelí vaši kariéru. Ale nemusí to tak být vždy.
Učíte mediky. Jací jsou?
Obecně jsou skvělí, chytří a zvědaví. Samozřejmě jsou výjimky na obou stranách spektra, kde najdeme úplné nadšence, ale i někoho, u koho ani nevím, proč si vybral medicínu. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak je těžké učit. Člověk ze sebe dá velké množství energie a v podstatě se mu ne vždy vrátí. Takže klobouk dolů před všemi učiteli. Já toho nemám hodně - pár přednášek a seminářů za semestr k tomu dvě diplomantky z Přírodovědecké fakulty UK. Každopádně v den přednášek obvykle už nic jiného neudělám. Ještě nemám tolik zkušeností, ale vždycky se mi líbí, že se pár jedinců pak přijde na něco zeptat a mě překvapí, jaké už mají znalosti a zájem o imunologii. Někdy dokonce mají zájem už i o práci v laboratoři při studiu, zajímá je výzkum. Tak se snažím to nějak vymyslet, aby to bylo pro ne časově flexibilní. Nedávno jsem dostala za úkol učit třeťáky-mediky o imunologickém výzkumu. To je v podstatě strašná nadstavba. Je trápí jiné věci, třeba zkoušky z patologie, myslím. A teď nějaký výzkum, jak jedna molekula interaguje s jinou molekulou… Tak jsem se to snažila pojmout víc hravě a musím přiznat, že mě to bavilo. Tak snad jsem nebyla jediná. Například jsme si kreslili imunitní systém.
Chci, aby lidé měli dobré povědomí o vědě, aby je bavila a ne odpuzovala.
Část vědců se přitom brání zjednodušování svého poznání při přednáškách…
Ono je to ale vůbec není jednoduché vybalancovat to tak, aby přenášející nevynechal důležité informace, a zároveň neudusil posluchače nadměrnými detaily. Jenže to je zas otázka: co je důležité pro lidi, kteří do vašeho oboru ani nepřijdou. Jak určit, kde je ten bazál, co by měli znát na zkoušku a potom to, co si dokážu reálně odnést do života a praxe? Jak moc se snažit o popularizaci daného tématu pro mediky, kdy jim představím, jak je to krásné, ale zároveň dbát na to, aby to nebylo na úkor komplexnosti. Já jsem člověk, který je pro popularizaci, ale širšímu obyvatelstvu. Chci, aby lidé měli dobré povědomí o vědě, aby je bavila a ne odpuzovala. Jiné je to s mediky. Myslím si, že medik nebo lékař je člověk, který má v sobě zvídavost. Ví, že věci nejsou povrchní ani jednoduché. Takže když se medikům přednáška moc zjednoduší, může to působit jako podceňování posluchačů myslet si, že jim to stačí. Ale taky uznávám, že nemusí znát všechny isoformy STAT proteinu. (směje se)
A zjednodušování směrem k populaci, která se medicíně ani vědě nevěnuje…
To jsem jednoznačně pro. Ideální je, aby lidé pochopili hlavní princip, nepotřebují znát všechny šílenosti za tím. Ale zas to může přinést negativa. Někdo si může myslet, že když je to tak jednoduché, tak co tam tolik lidí dělá a tak dlouho a za tolik peněz.
Jak byste tedy vysvětlila svou práci někomu, kdo se v životě zabývá úplně jinou prací?
To si trénuju na svých neteřích. Ptávají se mě: jak vypadá tvůj běžný den. A já jim odpovídám: krása moji práce je v tom, že nemám běžný den (směje se). Je důležité používat přirovnání z běžného života, vyhnut se žargonu, odborným terminům a zdůrazňovat důvody – proč to dělám, komu tím pomůžu. Ptát se , jestli jim to dává smysl. Snažím se v tom zlepšovat, kvůli tomu jsem se někdy před rokem či dvěma připojila k iniciativě Zeptej se vědce.
Jaké vám tam chodí dotazy?
Různé. Některé snad podle mě pokládají i odborníci. Já jsem třeba odpovídala na to, jak vzniká husí kůže. Teď jsem se věnovala tomu, jakou potravu jíst a nejíst při psoriáze. Dělala jsem recenzi dotazu o imunitě a otužovaní, proč jsme víc nemocní v zimě apod.
Máte vedle svých dvou výzkumů a snaze o popularizaci vědy nějaký svůj život?
Samozřejmě!
Co vám v něm dělá radost?
Hrozně moc věcí. Právě si dělám potápěčský kurz a nejradši bych z vody ani nevylezla. Volný čas momentálně trávím studiem fyziky a fyziologie potápění. Už len pár kroků a budu se moct pustit do ochrany korálových útesů. (směje se) K potápění jsem se dostala díky zálibě ve šnorchlování. Za tu vděčím své bývalé kolegyni a kamarádce Anetě. Po Ph.D. jsem cestovala na Maledivy, kde jsem s tím začala pořádně, potápěli jsme se žraloky. A to je něco! Ukáže se vám úplně jiný svět plus ten adrenalin je skvělý. Také mám moc ráda dobré jídlo. Z čehož plyne, že musím hodně cvičit. Snažím se chodit na funkční tréninky a dělám pole dance. To mě moc baví. Parta lidí, která je kolem toho, je úžasná, naše trenérka je úplně sluníčko. I když má člověk horší den, tak na tréninku se to vždycky vylepší, endorfiny jsou potřebné. Je to tedy challange nevzdat to, protože pole dance bolí a vlastně mi to ani moc nejde... Samozřejmě ráda trávím čas s rodinou a přáteli. Také moc ráda cestuji, toulám se po horách. To mám nějak zakořeněné z Tater, kde jsem se narodila.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Ceny Adamových za rok 2023 získala Adéla Mišove a Zuzana Paračková
Aegean Conference Laurie Dempsey Award
Cena za Tvůrčí počin FNM – Junior
Ceny České imunologické společnosti sklízely vědkyně z motolské imunologie
Když se výzkum kamarádí s klinickou prací
