Se svým týmem nedávno zvítězila v soutěži Medik roku, věnuje se výzkumu mozkových aneuryzmat, stážovala na prestižní Mayo Clinik, závodně jezdila na koni… Rozhovor s medičkou ze 6. ročníku Všeobecného lékařství Majkou Stratilovou připravil Ondřej Lukáč. Článek publikujeme v rámci spolupráce s redakcí Motoláku.
Dneska máš čerstvě za sebou kurz mikrochirurgického šití. Jak se ti líbil?
Bylo to skvělé. Moc organizátorům děkuji. Začal to dělat Tony Haluza s Filipem Jonášem. Jednou za čas vypíšou takový víkendový kurz a je o to ohromný zájem, tak jsem ani nečekala, že se tam dostanu. Neurochirurgie je popravdě moje velká láska. Od první operace jsem z ní naprosto okouzlená. To nadšení mě pořád drží. První neurochirurgickou operaci jsem viděla vlastně v Terstu na stáži IFMSA, kam jsem se původně ani na neurochirurgii nehlásila, a přitom trefa do černého. Imponuje mi asi už mozek jako takový, jeho komplexnost, složitost a neprobádanost, a pak ta naprostá preciznost neodmyslitelně spojená s neurochirurgií. V takové práci se člověk ani nemůže nudit. Je v tom akce, přemýšlení, trpělivost, ohromná výdrž a navrch obrovská zodpovědnost.
Přijde mi zvláštní kombinace ryze vědecké práce, kdy jsi přímo studovala i molekulární biologii, a chirurgického oboru...
V tom mi právě ta kombinace přijde velice zajímavá, že to téměř nikdo nedělá. Dává mi to velký prostor a potenciál do dalšího výzkumu. Neurochirurgie mě napadla už v prváku. Vždycky jsem byla totiž takové akční děvče a nejvíc mě na přírodovědě bavily neuro předměty. V zásadě si ani neumím představit, že bych strávila celý den zavřená někde v laboratoři, to pro mě skutečně není. Ráda bych tedy ve výzkumu pokračovala v rámci svých časových možností, ale zároveň bych se ráda věnovala i práci na sále a klinice.
Jak ses vlastně dostala k medicíně?
To bylo vtipné. Já jsem nejdřív začala v Praze na Přírodovědecké fakultě na oboru MOBIBO (Molekulární biologie a biochemie organismů). Tehdy jsem měla možnost tam jít bez přijímaček díky úspěchům na biologické olympiádě (projektové části) a vítězství v národním kole Evropské soutěže pro mladé vědce (EUCYS) s tématem Studia aktivity leukocytů a antibakteriálních účínků rostlin rodu Echinacea, s kterou jsem vystoupila i na mezinárodních soutěžích v Istanbulu a v Paříži. Z mého dnešního pohledu to bylo spíš takové dětské hraní. Na druhou stranu tehdy jsem v laboratoři hlavně počítala makrofágy a dnes při výzkumu aneuryzmat zase počítám makrofágy. V tomhle směru jsme se tedy vlastně příliš neposunula (smích). Rozhodla jsem se tehdy pro Přírodovědeckou fakultu v Praze, protože to bylo logické vyústění mých středoškolských činností a Praha mi přišla jako vhodný kompromis mezi potřebou být blízko domova (Vysokých Tatier) a puzením zkusit naopak získat zkušenosti v zahraničí. České vysoké školství je podle mě trochu progresivnější v porovnání s tím slovenským. Naše země má sice obrovský potenciál, ale bohužel ho zatím úplně nedovedeme naplnit... Zpět ale ke tvé otázce. První impulz ke změně rozhodnutí přišel v momentě, kdy si kamarádka v Tatrách poranila koleno a já musela volat vrtulník horské služby. Když se pro nás spouštěl lékař po laně a viděla jsem celou tu záchrannou operaci, tak mě to neskutečně vtáhlo a říkala jsem si, že na medicíně asi něco bude... Druhý impuls byl, když jsem spadla z koně, protože tenkrát jsem ještě závodně jezdila...
Počkej, ty jsi závodně jezdila?
Ano, dělala jsem parkur od jedenácti let a závodila jsem spíš na amatérské úrovni s přestávkami skoro deset let. Táta taky závodně jezdil a děda s koňmi prakticky vyrůstal. Oba moji rodiče a dědeček jsou veterináři, takže já se sestrou, jež veterinu už mezitím taky studuje, jsme vyrůstaly na statku s koňmi. Každé dopoledne jsme trávily ve škole a odpoledne už byly u koní. To bylo zkrátka naše dětství. Moje klisny se jmenovaly Estra a Questra a hlavně s tou jsme si hodně sedly, protože jsme obě šílené a obě milujeme rychlost (smích). Potom začaly přicházet první vědecké projekty a koníčci ustupovali do pozadí, ale i teď bych si klidně zase nějaký závod střihla. Když jsem tedy tehdy ležela v nemocnici po operaci, tak jsem začala o medicíně více přemýšlet a uvědomila si, že právě ta by mě asi naplňovala ze všeho nejvíce. Měla jsem štěstí i v tom, že jsem se tam tehdy seznámila s výjimečným doktorem – primářem R. Totkovičem, jenž se specializoval na kotníky a mě přímo operoval. Natolik mě inspiroval, že jsem si následně podala přihlášku a ono to nějak vyšlo. Rodiče rádi říkají, že v rodině plné veterinářů je alespoň jeden normální lékař potřeba (smích). Mně lidská biologie přijde zajímavější. Navíc musím zdůraznit, jak moc jsem tady za těch šest let lidsky i profesně vyrostla a kolik inspirativních lidí jsem tu potkala. Ohlédnete se zpět a vidíte, jaké zkoušky jste zvládli a co jste se všechno naučili, a to je přece hrozně fajn pocit! Nevím, jestli to zažijete na jiných fakultách. Jsem moc vděčná, že jsem se nakonec pro medicínu rozhodla. Nejlepší rozhodnutí v mém životě! Strávit celý den v laboratoři by mě asi ubilo. Potřebuju dynamickou práci a akci. Vědu mám stále ráda a líbí se mi kreativně přemýšlet o problémech, ale samotná by mě asi nenaplňovala...
Jaké bylo vlastně téma tvé bakalářské práce z molekulární biologie?
Úloha neurologie při vzniku drogových závislostí. Nebyla jsem ale nakonec s výsledkem své práce spokojená. To téma v té době ještě nebylo dostatečně prostudované, aby byly konkrétnější data a představy, od kterých bych se mohla odpíchnout, a tak to bylo spíše abstraktně pojaté. Já mám naopak ráda, když se mohu danému tématu věnovat z více úhlů, pochopit ho a zaměřit se i na detaily. Teď už je určitě výzkum dál, ale já se tomu tématu pak už dále nevěnovala.
Co tě přivedlo k výzkumu aneuryzmat?
Zúčastnila jsem se semináře ICRC akademie pořádané v Brně, kde nabízeli možnost stát se výzkumným asistentem, a já jsem jim tedy po zkoušce z patologie zkusila poslat životopis a motivační dopis. V první chvíli jsem od toho popravdě ani nic velkého nečekala, ale ozval se mi pan doktor Hejčl z neurochirurgie v Ústí nad Labem a nabídl mi téma Modelování hemodynamiky mozkových aneuryzmat. Shodou náhod mě zrovna to léto po třeťáku čekala právě ona stáž IFMSA na neurochirurgii v Terstu. Půl roku jsem tedy stážovala jako vědecká asistentka u Aleše Hejčla a on byl se mnou asi spokojený, protože mi pak nabídl další spolupráci. Mojí prací bylo tehdy zpracovávat výsledky CT angiografie do 3D modelů, z čehož pak vyplynula stáž ve Finsku na Univerzitě v Kuopiu, kde jsem mohla pracovat pod vedením pana doktora Juhany Frösena, jednoho z největších odborníků na histopatologii mozkových aneuryzmat vůbec. Po návratu započala moje spolupráce s panem profesorem Zámečníkem. V tom hrálo roli i to, že mnoho neurochirurgů v Ústí jsou absolventi naší fakulty a pana profesora tak dobře znají. Navíc náhodou viděl v Ústí mou prezentaci z Finska a sám mě po ní oslovil. S ním jsem začala pracovat v lednu 2018 a inspirovali jsme se na začátku jedním článkem o makrofázích v aneuryzmatech, jehož výzkum jsme chtěli zopakovat, protože nám použitý postup a metodologie nedávaly moc smysl a následně jsme opravdu došli k úplně jiným výsledkům. Přitom jsme získali zkušenosti, jak pracovat se vzorky aneuryzmat, a mohli jsme postupovat dále. Aneuryzma na řezu pod mikroskopem totiž nevypadá jako obyčejná céva. Jsou tu zjizvené úseky, zánětlivá infiltrace, tromby, fibrin atd. Vzorky hodnotím společně s patologem Mírou Koblížkem a teď už si troufáme říct, že to začínáme mít docela v oku. Dokonce při zkoumání vzorku v první chvíli ani nevíme, jestli aneuryzma u toho konkrétního pacienta prasklo, abychom nebyli ovlivněni.
Ty jsi ale byla i na Mayo Clinic.
Ano, tam jsem byla minulé léto na oddělení Fyziologie a biomedicínského inženýrství a zabývala jsem se právě hemodynamikou aneuryzmat. Dostala jsem se tam právě díky panu doktoru Hejčlovi, kterého jsem se přímo ptala, jestli by byla možnost vyrazit na nějakou neuro stáž do USA, a on s Mayo Clinic přímo spolupracuje. Já jsem tam měla CTA pacienta, u kterého byl pozorovaný růst a změna tvaru aneuryzmat v čase a následné změny jednotlivých hemodynamických parametrů. Bylo to hlavně o tom, že jsem si mohla zkusit jejich postup, tj. naučit se samostatně pomocí speciálních softwarů vypracovat 3D modely intrakraniálních aneuryzmat, upravit je do modelu, ve kterém je možné udělat matematické modelování hemodynamiky (CFD), nastavit jednotlivé parametry modelování a zpracovat výsledky simulací. Taky by z toho měl vzniknout Case Report, ale to nechávám na prázdniny.
Jaký je současný vývoj vašeho výzkumu?
V současnosti je pro mě v popředí histopatologická část. Sbíráme další vzorky z Ústí a ÚVN a teď už máme něco přes třicet vzorků aneuryzmat. Mě osobně teď ovšem trochu zdržely státnice v šestém ročníku. Chtěli bychom dále krom imunohistochemie začít využívat i molekulárně biologické metody. Já bych osobně měla společně s Mírou Koblížkem začít psát publikaci s výsledky histopatologické časti. Dále bychom chtěli rozběhnout experimentální model, na kterém bychom mohli prokázat, jestli to, co pozorujeme u prasklých aneuryzmat, je příčinou jejich ruptury, nikoliv následkem.
To vypadá, že váš tým se neustále rozrůstá. Kdo je do výzkumu v současnosti zapojený?
Je tu histopatologická část: pan profesor Zámečník a pan doktor Koblížek. Dále část neurochirurgicko-hemodynamická: pan doktor Hejčl, šéf celého projektu, paní doktorka Sejkorová, můj obrovský neurochirurgický vzor, pan doktor Zitek, pan doktor Radovnický, pan profesor Sameš, a matematicko-fyzikální část: Helena Švihlová a Jaroslav Hron, pak ještě laboratoř z ICRC v Brně, která se zabývá laboratorními modely našich kalkulací pod vedením dr. Vítečka, a pak také spolupráce s Mayo Clinic s laboratoří dr. Dana Dragomir-Daescu. K tomu ještě neurochirurgové z ÚVN, kteří nás zásobují vzorky. Já jsem takový průsečík histopatologické a neurochirurgicko-hemodynamické části, s čímž vlastně přišel pan doktor Hejčl. Je skvělé vidět tohle téma ze dvou různých pohledů. Neskutečně bych jim všem chtěla poděkovat za dokonalé zázemí.
Přesto... Nejsou aneuryzmata s prominutím jen vypouklé cévy?
Aneuryzmata mají pro mě zkrátka něco speciálního. Můžeš se na ně dívat jen jako na pouhé vyboulené cévy, ale proč vznikají? Proč zrovna v těchto místech? Které změny jsou příčinou jejich prasknutí? Ta patofyziologická stránka věci je stále neznámá! To je naprosto neprobádaná půda, a to mi přijde nesmírně vzrušující a ohromně mi to sedlo. Můžeme se navíc pouštět různými směry – sledovat třeba vývoj aneuryzmat u jednoho pacienta v čase nebo se třeba čistě zaměřit na prasklá aneuryzmata… V neposlední řadě je to skvělá skupina lidí, s nimiž na tom spolupracuji. Není problém nějakou myšlenku přenést do našeho výzkumu, a toho si ohromně vážím. V průběhu pediatrie jsem byla v Ústí na neurochirurgii na pohovoru a jsem moc ráda, že se budu moci stát trvalou součástí jejich týmu.
Aby těch úspěchů nebylo málo, tak jsi ještě nedávno vyhrála Medika roku. Jak hodnotíš tuto zkušenost? Co ti to dalo na závěr studia?
Myslím, že tenhle tým byl ukázkou skvělé medické symbiózy a naše šesťácká labutí píseň (smích). Šli jsme si to hlavně parádně užít, absolvovali jsme sice určitou přípravu předem, ale zároveň jsme si byli vědomi toho, jak moc populární a prestižní soutěž to je a jak moc motivované týmy se účastní, takže myslím, že to vítězství bylo pro nás tak trochu šoková terapie... Chtěla bych mockrát poděkovat celému „dream teamu“ ve složení: Sláva Grebenyuk, Milka Petríková, Janka Dubská a Janík Oros, a dále všem lékařům, kteří nám nezištně a ve svém volném čase pomohli s přípravou.
Do toho máš ještě další zájmy. Já jsem se třeba dočetl, že jsi velká milovnice hor a zvláště Tater...
To je obrovská pravda! Začalo to na střední, kdy jsem jezdila na mezinárodní soutěže a měli jsme vždycky předtím soustředění v Bratislavě. Při tom jsem si vždycky po cestě všimla, jak nádherné hory a přírodu u nás vlastně máme. Ohromně mě lákalo je lépe poznat. Ve třetím ročníku na střední jsme měli výlet do Tater a naše učitelka angličtiny Aďka Furínová byla taktéž velkou milovnicí hor, a tak jsme se tam daly do kupy a potají vyrazily na Lomnický štít (ne lanovkou). Vždycky při návratu na Slovensko strávím v Tatrách alespoň jeden den. Jednou jsem už málem skákala téměř za jízdy v pyžamu z vlaku, když jsem náhodou zaspala a v poslední chvíli vyrazila (smích). Zažili jsme společně nádherné výstupy, zejména po neznačených cestách. Miluju túry v létě i v zimě. Mačky jsou už moje povinná výbava. V Tatrách poznáš neskutečně skvělé lidi, svobodu, fyzicky se zničíš, ale skvěle si vyčistíš hlavu a nabiješ se ohromným množstvím energie. Ve Finsku jsem pak sama vyrazila do jejich národního parku, a dokonce měla premiéru sólo spaní ve stanu. Jsem i v Plusku, což je mládežnická organizace, která pořádá outdoorové aktivity, a to mi taky moc dalo (a taky to doporučuji každému).
Navíc běháš.
Hej, hlavně půlmaratony. Esenciálně potřebuju pravidelný pohyb, takže kombinuju cvičení ve fitku a běh. Člověk prostě potřebuje nějaký aktivní pohyb, aby se cítil fyzicky a psychicky v pohodě, udržovat si nějakou rovnováhou. S běháním jsem začala loni. Nejdříve jsem váhala, jestli to ten můj operovaný kotník zvládne, ale když to šlo, tak jsem si postupně přidávala. Můj sen je uběhnout maraton v rodných Košicích, což je nestarší pravidelný maratonský běh v Evropě. Mnoho sportovců a jejich sportovní/lezecké výkony mě nesmírně motivují a inspirují, z těch nejznámějších je to Eluid Kipchoge, což je nejlepší maratónský běžec v historii, a jeho rčení: "In life, the idea is to be happy. So, I believe in calm, simple, low-profile life. You live simple, you train hard, and live an honest life. Then you are free."
Potom jsi ještě velkou čtenářkou knih. Jak to stíháš, proboha?
Dá se to. Já se zkrátka snažím neprokrastinovat a využívat dne, jak jen to jde. Klíčem je zvládat time managment a postupně si zvětšovat svoji zónu komfortu, a to nejde naráz, ale postupně. Ovšem k těm knížkám... Já miluji Remarqua! To je můj nejoblíbenější autor. S jeho knihou si mohu lehnout do postele a nikdy neusnu. Vždycky se k němu ráda vracím. Tohle léto si třeba zopakuju Tři kamarády. On má tedy ovšem všechny knihy skvělé! V posledním roce jsem navíc propadla neurochirugické beletrii. Sice to bude teď znít, že jsem blázen, ale já jsem si zkrátka při stáži na Mayo Clinic objednala velké množství těchto knih, kde neurochirurgové vyprávějí o své práci. Klasika je asi Do No Harm od Henryho Marshe. Tam byla dokonce kapitola o aneuryzmatech. No prostě pecka! Od práce na neurochirurgii mě tahle četba rozhodně neodradila. Naopak. Líbilo se mi rčení z When the air hits your brain: „Kdyby to bylo jednoduché, tak by to dělal každý.“
Rozhovor připravil Ondřej Lukáč.
Fotky z archivu Majky Stratilové, Jana Flugera a webu Nemocnice České Budějovice.
