Paní doktorka je jednou z lékařek Pediatrické kliniky 2. LF a současně vedoucí Laboratoře autoimunitních onemocnění, kterou zde založila. Letos v květnu úspěšně obhájila habilitační práci na téma „Imunitní mechanismy v patogenezi diabetu 1. typu“.
MUDr. Štechová pochází z Mladé Boleslavi. K motolské nemocnici, konkrétně k Pediatrické klinice, má blízký vztah již od roku 1985. Nejprve tudy prošla jako dětský pacient, pak jako student dětského lékařství a nyní zde pracuje. Kromě svého šestiletého syna má na starosti několik doktorandů a spoustu pacientů. V neposlední řadě je motorem své laboratoře zaměřené především na výzkum diabetu 1. typu. Podle mých dojmů redaktorky jde o velmi milou, ochotnou, srdečnou, optimistickou, rozumnou a inspirativní mladou paní doktorku 
.
Jaké je vaše současné postavení na klinice?
Jsem starší sekundární lékař a vedu Laboratoř autoimunitních onemocnění. Jsem možná mezi vědci trošku taková zvláštnost, protože mám jak klinickou praxi, tak i tu laboratorní, což se u nás začíná čím dál tím víc prosazovat, ale nebývalo to tak úplně obvyklé.
Podílíte se také na výuce mediků? Jaký je asi tak podíl součástí práce?
Ano. V podstatě to tak odpovídá asi 60 % laboratoř a výuka. Ono se to nedá zcela oddělit, protože jsem školitelem doktorandů, čili to nejsou jenom odučené hodiny pregraduální výuky, ale je to i kontinuální práce s mými studenty v laboratoři. Zbývajících 40 % představuje práce s pacienty jako klinický diabetolog.
Zbývá vám čas na rodinu a koníčky?
Na rodinu zbývat musí. Mám šestiletého syna, ten toho času vyžaduje opravdu hodně a byla by škoda ho do něj neinvestovat. S koníčky je to horší. Takový můj přímo velký kůň je malování, olejomalba, ale upřímně řečeno poslední obraz už mi stojí na stojanu dva měsíce a stále je chudák rozdělaný a nezdá se, že bych ho v nejbližší době dodělala. Velice ráda mám také operní hudbu (tu ale jen jako pasivní posluchač ).
Nedávno jste úspěšně obhájila svou habilitační práci na téma „Imunitní mechanismy v patogenezi diabetu 1. typu“. Jak dlouho se tímto tématem zabýváte?
Intenzivně od roku 2003, kdy jsem založila tuto laboratoř. Výzkum diabetu 1. typu po stránce imunopatologické je hlavní náplní výzkumné práce v naší laboratoři. Autoimunitními chorobami jsem se ale zabývala už před tím, jedna byla dokonce tématem mé doktorské práce. Dá se říct, že diabetes a autoimunitní choroby obecně jsou mému srdci blízké od začátku mé profesní kariéry.
Jaký je váš pohled na patogenezi diabetu 1. typu?
Jedná se o autoimunitní onemocnění, kde klíčová role je připisována autoreaktivním T lymfocytům. Nicméně, jak vyplývá mimochodem i z našich výsledků, porucha imunitní regulace bude patrně hlubší. Mám pocit, že čím toho vím více o imunopatogenezi diabetu – mám stále více otázek .
Myslíte, že je možné vašich poznatků využít v klinické praxi?
Já se snažím, aby veškeré projekty byly zaměřené tak, aby alespoň někde v dálce byl vidět pacient, jeho benefit. I když naše výsledky mohou být výhledově užitečné spíše pro osoby vznikem diabetu ohrožené.
Je pro vás běžná spolupráce se zahraničními pracovišti? Jakými?
Spolupracuji s fakultou ve švédském Linköpingu, konkrétně s paní doktorkou Mariou Faresjö, která je nejen moje dobrá kolegyně, ale i kamarádka. Navíc jsme přibližně stejně staré, máme děti ve stejném věku a máme i obdobné zájmy. A navíc společný profesní zájem – diabetes.
Mnoho mediků dnes říká, že nemohou dělat vědu, protože neumí moc dobře anglicky. Pociťovala jste také někdy, že máte problém s angličtinou?
Tak já jsem se ho musela hlavně rychle zbavit, protože podmínkou úspěšného absolvování doktorského studia je být hlavním autorem článku v zahraničním impaktovaném časopise, což samozřejmě bez angličtiny nelze. Angličtina je opravdu důležitá k tomu, aby člověk mohl číst, mohl psát odborné články a komunikovat. Člověk musí být například schopen důstojně prezentovat svoje výsledky na mezinárodním fóru.
Máte teď stanoveny další plány a cíle?
Co se týká pracovních plánů – mám spoustu nápadů i rozpracovaných projektů. Teď je samozřejmě nejdůležitější vyřešení naší prostorové situace, čili kam se přestěhujeme. Část, kde se nachází laboratoř, půjde totiž do rekonstrukce. Myslím, že máme v laboratoři vytvořený příjemný malý dámský kolektiv, tak doufám, že vydrží... a člověk bude dál postupovat. To máte tak – já jsem jako sport dělala dálkové plavání a tam byla jedna zásada a ta se, myslím, dá použít i pro vědu. Pokud chcete přeplavat kanál La Manche, nesmíte příliš myslet na druhý břeh, jinak jdete ke dnu. Musíte myslet na to, že teď plavete, v tento okamžik. Nemyslet na to, co bude za moc dlouho, jinak se vám může stát, že tam nedoplavete.
S přáním úspěšné plavby děkuji za rozhovor!
-az-
