Nejlepší posilovna pro mozek? Čím jsme starší, tím více se udržovat v pohybu...

Čím se profesně zabýváte? Máte dvě atestace, a tedy patrně docela široký záběr.

V posledních letech jsem ten záběr naopak zužovala: první atestace je z psychiatrie a druhá gerontopsychiatrie, což je obor zabývající se psychiatrií u starších pacientů, arbitrárně říkáme starších než 65 let. Moje nejstarší pacientka má teď 104 let. Mému nejmladšímu pacientovi je 58 let, léčil se se syndromem demence.

Do oboru gerontopsychiatrie tedy spadá syndrom demence a jeho komplikace, deprese, úzkosti, poruchy spánku, a to vše s ohledem na to, že starší lidé mají často více onemocnění, více léků, takže je to taková citlivější práce. A víc biologická, než je psychiatrie u mladých lidí.

Proč biologická? Jak to myslíte?

Nezabývám se tolik psychologickými aspekty a psychoterapií, ale spíš se na mozek dívám z hlediska patologických změn a jejich vztahu k duševním poruchám. U syndromu demence se například věnuji vyhodnocování různých vyšetřovacích metod, například magnetických rezonancí, lumbálních punkcí, odběrů a jiných. Léčba gerontopsychiatrických poruch je zejména režimová a farmakologická. K pacientovi je nutné přistupovat v kontextu jeho zdraví jako celku a dbát na to, abychom léčbou třeba nezhoršovali jiné onemocnění, nebo abychom nezpůsobovali interakce s jinými léky, které pacient užívá. Je to víc „klasické medicíny“ s větším přesahem například do interny a neurologie.

Čemu se v praxi nejvíce věnujete?

Nejvíce asi pracuji s poruchami vědomí. To je jeden z nejčastějších problémů, které potkávám. Nejsou to poruchy vědomí ve smyslu kómatu, poruch bdělosti. Jsou to poruchy kvality vědomí, takže deliria (blouznění). Mívají je pacienti po chirurgických zákrocích, po anestezii, po úrazech. Čím je člověk křehčí a má víc nemocí, tím větší je pravděpodobnost, že s nějakou i běžnou nemocí se zároveň objeví i porucha vědomí. Je pak velmi těžké vysvětlit rodinným příslušníkům, co se v tu chvíli děje, protože změny v psychickém stavu jsou prudké, kolísavé a pro laika často i děsivé. Má to obtížnou terapii. Je to tricky – náročná věc na diagnostiku, terapii.

S čím vystoupíte na noci vědců?

Na 2. lékařské pracuji pro Ústav anatomie, to je taková moje dlouholetá láska. Jedná se o můj druhý úvazek. Řekla bych, že profesionál jsem víc v psychiatrii než v anatomii, ale tohle je věc, která mě nesmírně baví.

Na Noci vědců budu pod Ústavem anatomie prezentovat jako každý rok mozek z funkčního hlediska, tedy se zaměřením na to, kde „sídlí naše chování“ a jaké duševní poruchy můžeme přímo vidět pomocí zobrazovacích metod. V minulosti jsme se tam například bavili o syndromu demence, Parkinsonově nemoci – o poruchách, nálady, chování a vědomí u téhle nemoci. Probírali jsme mimo jiné závislosti: jak se projevují v mozku, které anatomické struktury se účastní těch procesů. Uvidíme, jaké otázky od účastníků přinese tenhle rok.

A ty různé závislosti – třeba když je někdo závislý na mobilním telefonu a na alkoholu – se v mozku projevují stejně?

V zásadě se to dá říct, protože některé ty změny, hlavně ty funkční, jsou velmi podobné, ale je to hrozně složitá věc. Do toho možná zabrousíme až na Noci vědců.

Co dalšího byste případným návštěvníkům Noci vědců doporučila?

Myslím, že je takový švédský stůl a všechny zúčastněné ústavy nabízejí to, čím se buď opravdu úzce zabývají anebo čím se pyšní. Podle mého názoru stojí za to si to celé obejít a najít si tam to svoje. Například pod vlajkou Ústavu anatomie budou naši lektoři opět pořádat chirurgické šití, kde si člověk může vyzkoušet, jak chirurg sešívá kůži. Ale pokud vás nebaví ruční práce, tak tam je spousta dalších zajímavých věcí.

Ústav fyziologie bude mít velmi zajímavý vstup o epilepsiích. U nás (na Ústavu anatomie, pozn. red.) se bude mozku věnovat ještě pan doktor Salaj. To je opravdu neuroanatom s velkým „N“, takže si myslím, že to bude velmi zajímavý pohled. Paní magistra Salavová, také z našeho ústavu, bude mít vstup o kostech. Jako antropoložka se věnovala například určování věku či pohlaví z kostí, zkrátka všemu, co můžeme z kostry přečíst. Na Noci vědců bude mít krásný vstup o poznávání kostí podle hmatu. Bude to spíš taková hra, ale myslím si, že to bude zajímavé.

Co je pro mozek nejlepší posilovna?

To je otázka, kterou mi lidé kladou, když se chtějí dozvědět, co mají udělat pro to, aby neměli ve stáří kognitivní poruchu. Myslím si, že to trošku závisí na věku. Některé věci se mozek dokáže naučit jenom v dětství, kdy je nejvíc plastický. Například mluvit se mozek učí jen omezenou dobu v raném dětství. Od středního věku dál nejvíc k udržení funkčnosti mozku pomáhá tělesná aktivita. Kognitivní trénink – luštění křížovek, sudoku, počítání příkladů, nový jazyk – má menší vliv než pravidelný pohyb. Dneska skoro každé sportovní hodinky člověka navádí, aby měl kolem 10 000 kroků denně a k tomu nějaké intenzivní cvičení, řekněme, 150 minut týdně. Tohle i celkem odpovídá současným doporučením pro zdravý mozek.

Abych to tedy shrnula: nabrat co nejvíc vědomostí, schopností a dovedností v dětství a čím jsme starší, tím více se udržovat v pohybu.

Lidské tělo se formuje do dvaceti pětadvaceti let. Může se pak lidský mozek nějakým způsobem regenerovat, vytvářet nové nervové spoje?

Dříve se předpokládalo, že se v mozku netvoří vůbec žádné nové buňky, když jsme dospělí, a tedy že mozek nemá schopnost regenerace. Později se zjistilo, že tvorba nových buněk není až tak důležitá jako tvorba nových spojů mezi jednotlivými buňkami. To se nazývá neuroplasticita, tedy schopnost buněk vytvářet nové okruhy, nové spoje s ostatními buňkami. To je důležité pro učení se novým věcem, ale i pro regeneraci po mozkové příhodě, úrazu nebo jiném postižení mozkové tkáně. Díky neuroplasticitě můžeme vytvořit „objížďky“ a do určité míry tím výpadek kompenzovat.

S věkem obecně neuroplasticita klesá, nicméně je možné ji určitými způsoby trochu podpořit. Ukazuje se například, že tělesná aktivita výrazně zvyšuje hladiny neurotrofních faktorů, tedy těch, které podporují růst spojení. Nedávno jsem poslouchala zajímavý podcast, kde se mluvilo o tom, že po úrazu mozku je na depresivní poruchu účinnější pohyb než antidepresiva. Samozřejmě to není stoprocentní pravidlo. Nicméně pro regeneraci je pohyb velmi důležitý a lidé, u kterých byla pravidelná fyzická aktivita součástí léčebného procesu, mají mnohem lepší výsledky – i v oblasti duševního zdraví a výkonu – než lidé s nízkou aktivitou.

Odráží se nějak stárnutí populace na míře pozornosti, kterou odborníci a zdravotnický i sociální systém věnují demenci?

Alzheimerova nemoc, jako nejčastější příčina demence, je teď opravdu pod drobnohledem. Běží spousta výzkumů, i v České republice. Hledají se nové způsoby léčby, a to i právě kvůli tomu, že je to nemoc poměrně pomalu progredující a má dlouhé období, kdy nemocný vyžaduje trvalou péči a jeho kvalita života nemusí být dobrá. Samozřejmě se stárnutím populace a přibývajícím počtem pacientů je větší naléhavost hledat řešení a myslím si, že v poslední době se to i celkem daří – nacházejí se nové možnosti léčby, ale jde to poměrně pomalu. Vyvinout novou léčbu na cokoliv je obvykle otázka desetiletí. Z pohledu vývoje je vakcína na covid-19 takřka zázrak – to, jak rychle byla k dispozici a jak rychle byly vidět reálné výsledky. V medicíně to nemá příliš obdoby.

Z hlediska stárnutí populace je problematická spíše péče sociální, která má na zdravotní péči navazovat. Když k nám přijede nemocný senior, jsme schopni ho zaléčit, ale často už ho nedokážeme v krátké době uvést do takového stavu, aby byl plně soběstačný, a tak zůstane v péči nemocnice po dlouhou dobu rekonvalescence. Už nemá akutní obtíže a mohl by jít domů, ale propustit ho není možné, protože se o něj nemá kdo postarat. Palčivější otázka tedy možná tkví v sociálním systému, v tom, že nemáme dobrý způsob domácí ani institucionální péče o nesoběstačné pacienty. Pečovatelské služby nemají kapacitu na nepřetržitou péči 24/7. Vyřízení žádosti o místo v domově seniorů dnes může trvat tři až pět let, a takhle dopředu lidé nemyslí.
Velké pozitivum, je podle mého názoru fakt, že se ve zdravotnictví rozvíjí a mnohem lépe funguje paliativní péče. To je péče o pacienty, které neumíme vyléčit, ale můžeme jim nabídnout celou řadu způsobů, jak jim ulevit a zvýšit nebo udržet kvalitu života.

Hrajete na harfu. Jaký máte repertoár? Zaměření skladeb máte stabilní, nebo se nějak proměňuje?

To je vtipně načasovaná otázka. Zrovna teď jsem hrála pro pacienty u nás v domově, kde mají vždy ve středu „Kavárnu“. Zpívali se mnou lidové písně na přání. Vzpomněla jsem si u toho na své dětství, kdy jsem hrála na klavír. Tehdy k nám chodil jeden náš strejda a vždycky říkal, že ze mě nikdy nebude profesionální klavíristka, ale že budu hrát maximálně na přání po kavárnách. A přesně tak to dopadlo. Hodně se věnuju lidové hudbě a nejen české, ale taky třeba skandinávské a hudbě z Bretaně. Nějakou dobu jsem se věnovala irské hudbě. Nejvíc mě baví hudba k tanci, živá hudba – když pozornost není upřená na mě. Nikdy jsem nebyla koncertní hráč. Mnohem příjemnější zážitek pro mě je, když se mnou lidé zpívají nebo tančí, taková živá, prožitá hudba.
Repertoár nemám ustálený. Teď se přiznám k hrozné věci: neumím moc číst noty. Prošla jsem dva cykly klavíru, aniž bych se naučila dobře číst noty, což je vcelku bizarní. Repertoár tedy nemám postavený napevno, ale co mě napadne a vybavím si melodii, to zkrátka zahraju. Během vysoké školy jsem tu a tam hrála s nějakou kapelou, z toho nějakou dobu žiju. A když mě chytne nějaká nová píseň, tak si jí trochu procvičím, ale jsem schopná hrát i úplně zpaměti, na první dobrou.

Protnula jste se profesně s Františkem Koukolíkem?

Na vysoké škole jsem k němu chodila na volitelný předmět a byl to úžasný zážitek. Krásně mluvil. Vždycky se mi líbil jeho velmi laskavý přístup a to, jak mluvil jako o lidech.

Jednu důležitou věc, kterou kdysi řekl na kongresu, po něm s oblibou dost často opakuju. Posteskl si, že hodně často dostává dokumentaci k pacientovi, v níž je napsáno, že dotyčný trpěl syndromem demence. A když se v těch případech podíval na mozek pod mikroskopem, zjistil, že tam vůbec nejsou změny, které by patologicky odpovídaly syndromu demence, že ten mozek vypadá zdravě. Podotknu, že tu diagnózu velmi často nestanovil neurolog nebo gerontopsychiatr, ale lékař třeba na pohotovosti, kam pacient přijel například s těžkou dehydratací a akutním selháním ledvin.
Pan doktor Koukolík tehdy říkal – a to mi přišlo naprosto jako opravdu nosná myšlenka – že většina těch pacientů trpěla dehydratací a samotou. Když člověk nemluví běžně s jinými lidmi, může mít sníženou schopnost komunikace. Takový pacient je pak pomalejší, může odpovídat méně souvisle, velkými pauzami nebo neodpovídá vůbec, a tak působí „dementně“, ale ve skutečnosti je mu jen špatně.
Pan doktor Koukolík tehdy poukazoval na velký počet takových případů, a tak vždycky našim lékařům říkám, ať si představí, že mají čtyřicítky horečky a někdo jim dá IQ test. To by měli skóre někde mezi zelím a brokolicí. Má-li se testovat, zda má pacient nějakou kognitivní poruchu, je nejlepší nejprve zjistit, jestli třeba nemá depresi, nebo jestli mu neselhávají ledviny, není dehydratovaný, nebo jestli neměl třeba ještě před týdnem poruchu vědomí, která by mohla zkreslovat výsledky vyšetření kognitivních funkcí. Dávat lidem diagnózu syndromu demence „od oka“ není správný diagnostický proces a mylná diagnóza může mít pro pacienta nepříjemné následky.