Nemusel jsem si nic vymýšlet. Jsem rád, že se ta situace nestala mně

V Atestaci zpracováváte vážný společenský problém, což v české kinematografii dosud nebývá příliš časté, i když se to mění. Děje se ve vaší filmařské generaci něco, co by naznačovalo posun od historických dramat a lehkých komedií k sociálně angažovanějším formám?

Tomáš Hecht: Většina krátkých filmů, se kterými jsme se účastnili přehlídek nebo s nimi byli nominováni, byla nějak angažovaná. Pragueshorts se účastnila jedna komedie, ale ostatní snímky měly společenský podklad. Taky témata, která rezonují v bráchově okolí, jsou většinou nějak angažovaná. Jako by se dnes nikomu bezstarostné filmy nechtělo točit; lidé asi mají pocit, že se k době, která je složitá a skýtá spoustu problémů, musí vyjádřit.

Jan Hecht: Krátké filmy obecně mají tendenci být více angažované, neboť na malé ploše musíte rychle vystavět postavy a situace. Když nad tím přemýšlím, tak každý autorský film je nějakým způsobem angažovaný, jinak by s ním tvůrce nemohl tak dlouho žít. 

Takže se za pár let, až vaše generace dospěje v seniorní tvůrce, můžeme těšit na skandinávské kino?

T. H.: Doufám v to! (úsměv) 

J. H.: Myslím, že nám stačí středoevropské (úsměv). Máme silnou tradici podvratného humoru, rádi bychom se drželi jí. 

Emocionálně nejsilnějším obrazem je krvácení osmileté dívky Verunky. Co jste umělecky i eticky zvažovali, když jste ho scénářovali, točili a stříhali?

T. H.: Samozřejmě jsme se snažili, aby to nepůsobilo moc senzačně. Aby scény, které zobrazují boj o život, nestály na efektu, ale aby dokumentárně odpovídaly realitě. I proto jsme v jednom momentu použili jako odkaz záběry, které se blížily reálné situaci. Chtěli jsme předat emoci toho, jak to vypadá a jak lidé jednají v momentě, kdy se něco takového děje, jaké je tam obrovské napětí.

J. H.: Záběr z takzvané bezpečnostní kamery pro nás byl skutečně důležitý a dlouho jsme jeho použití zvažovali. Protože to je moment, kdy si náš film nejvíc diváků spojí s reálnou pardubickou kauzou, jejímž hlavním mediálním výstupem byla právě jedna jediná a příšerná sekvence z bezpečnostní kamery. Do filmu jsme ji nakonec vložili – ve vlastní interpretaci – zejména proto, aby vyniklo, jak těkavá a naléhavá může situace pro všechny zúčastněné být a jak tiše, bezbarvě, trhaně, a tedy nezúčastněně může působit na někoho mimo. 

Bavili jste se o tom, kolik ukázat z těla, kolik krve nebo jak dlouho ten záběr dusící se dívky má trvat?

T. H.: O tom diskutovali hlavně kameraman Tomáš Kotas a brácha jako režisér.

J. H.: Nechtěli jsme dělat horor ani si zbytečně hrát na naturalismus. Stará poučka říká, že divák spíš než to, co vidí, prožije to, co nevidí a musí si domyslet. Takže nám nešlo o to ukázat divákovi „takhle vypadá dítě, když masivně krvácí“, ale spíše co se stane v situaci, kdy je potřeba zachraňovat lidský život.

Ve filmu zobrazená situace a jeho poselství se často interpretují tak, že „selhal systém“. To může znamenat mnoho věcí, od podfinancovaného, personálně poddimenzovaného českého zdravotnictví jako celku po nešťastnou souhru náhod na jedné konkrétní klinice.

T. H.: V systému lékařské péče, v tom, jak do něj po škole přicházejí mladí doktoři, jsou veliké díry. Pro scénář jsem si nemusel ani nic vymýšlet. Ta situace vznikla reálně a naštěstí se nestala mně. Ale tak už to chodí. Také jsem tři měsíce po škole začínal sloužit v okresní nemocnici, s takřka nulovou zkušeností, sám, daleko od Prahy. Primář nebo primářka by nepochybně dojeli, jistě do pár desítek minut. Nějaké zázemí k dispozici bylo, ale v malém špitálu nebyla péče o děti to hlavní, musel bych se poradit. A takových míst je v republice strašně moc.

V diskusi, která se odehrávala loni na podzim, se mluvilo i o tom, v jakých podmínkách slouží mladí lékaři, že je jich málo, zatímco míst, na kterých je potřeba sloužit, je moc, takže se personál ředí. Lidé jsou naštěstí erudovaní a snaží se svoji práci dělat poctivě, laxních a nedbalých pediatrů myslím mnoho není. Ze začátku jsem fakt chodil sloužit s úzkostí.

Ale ani primáři to nemají jednoduché, protože musí zajistit provoz, vystačit si s omezenými počty úvazků, a navíc motivovat a zároveň kontrolovat lidi. Je to strašně nevděčná práce. Nakonec svízelné pocity začínajícího doktora, který chce dokázat, že na to má, a nechce otravovat a radit se s každou pitomostí, jsou srovnatelné s pocity primáře, který ho tam nechal a musí mu důvěřovat.

J. H.: Tomáš to vystihl velmi přesně. Já jako nelékař jsem měl stále na mysli ještě další aspekt: Jak snadno se zdravotní péče bere jako samozřejmá. Není! Vše stojí na lidech a zaplaťpánbůh, že jsou čeští zdravotníci tak obětaví, přestože jim systém mnohdy háže klacky pod nohy a kousek od strašného maléru jsme možná častěji, než si chceme připustit.

V okresech nebo krajích asi bude častější, že mladí slouží s nedostatečným krytím? Do médií se ale spíše dostanou hlasy ředitelů velkých fakultních nemocnic, kde mohou být služby daleko lépe personálně pokryté.

T. H.: Co se děje v malých okresních špitálech, vlastně nikoho nezajímá. A nástrah je spousta, i proto, že akutních pediatrických případů se tam děje relativně málo, takže vás snáze zaskočí.

Jaká to byla zkušenost režírovat výběr hereckých osobností, jaký se vám povedlo sestavit?

J. H. My jsme původně hvězdné obsazení ani neplánovali. Při přípravě jsem si ke každé roli přiřadil ideálního představitele nebo představitelku, abych se mohl bavit se štábem o svých představách. Pak jsme si řekli, že je skutečně oslovíme, ovšem počítali jsme s úspěšností okolo deseti procent. Nakonec kývli všichni. Dílem díky tomu, že vrcholila pandemie, byla zavřená divadla a ani se moc netočilo, dílem díky scénáři, který se celkem líbil. Na závěr z toho byla zajímavá zkušenost, že hercům velmi často jde o látku stejně jako o to, s kým budou hrát. Když oslovíte pár kvalitních jmen, další už se nabalují jako sněhová koule. Jsme hercům vděční, že do toho s námi šli, mnohdy bez nároku na honorář. 

Vyčítalovi – rodina Adámka – váš film přijali pokud vím pozitivně. Věděli o jeho vzniku?

T. H.: Ano. Honza se s nimi několikrát spojil.

J. H.: Jako autoři vnímáme na jejich přístupu jako nesmírně odvážné, že svůj příběh dali všanc úplně neznámým lidem. Toho si nikdy nepřestaneme vážit.

A reakce, který jste slyšel odjinud? Zajímaly by mě ty z lékařského prostředí.

T. H.: Bavil jsem se s primářem pediatrie, pod nímž jsem dříve pracoval. Myslím, že se nám podařilo vystihnout realitu, jaká v nemocnicích panuje. Jak se všichni oblékají, odcházejí pryč, pocit samoty a zanechání, tyto momenty byly vnímány jako velmi reálné.

Jak dlouho trvá, než mladý lékař nabude sebejistoty?

T. H.: Myslím, že to přichází ve vlnách. Moje zkušenost je taková, že jakmile si člověk začne myslet, že už se něco naučil a že mu to jde, přijde nějaká ťafka a přivede ho zpátky do pokory.

Jako když se učíte řídit auto, už si myslíte, že umíte, a pak se něco stane?

T. H.: Tak nějak. Já jsem začal cítit, že dokážu spolehlivě rozeznat nemocné dítě od méně nemocného, okolo ukončení základního kmene, po dvou až třech letech. Ale jak systémem postupujete, kladou se vám stále nové výzvy.