As. MUDr. Vojtěch Novák, vystudoval na 2. LF a od roku 2014 pracuje na Urologické klinice FN Motol a 2. LF, od roku 2022 je vedoucím lékařem na Jednotce intenzivní péče. Je členem České urologické společnosti, European Association of Urology a European Society of Resident in Urology.
Pocházíš z lékařské rodiny a odtud bývá na medicínu krátká cesta. Proč sis jako specializaci vybral urologii?
Od začátku jsem věděl, že se budu živit spíš rukama než hlavou. Od toho se totiž odvíjí základní rozhodnutí: jestli zvolit interní, anebo chirurgický obor. Případně teoretické, vědecké a preklinické obory, ty mě ale tolik nelákaly. Tíhnul jsem k chirurgii a zajímal se o všechny možné odbornosti, které se nabízejí, abych si co nejvíc vyzkoušel. Na stáži na urologii se mi líbilo prostředí a lidé, kteří tady pracovali, na mě působili sympaticky. Stejně důležité jako zajímavý obor je podle mě důležité vybrat si pracoviště a kolektiv, v kterém budeš moct dobře fungovat.
Tušil jsi teda, do čeho jdeš?
Trochu ano a těšil jsem se. Škola už trvala extrémně dlouho a v šesťáku jsem se jenom modlil, ať jsou státnice za mnou. I dnes to většina prožívá tak, že před sebou neustále tlačí nějakou zkoušku, na kterou se musí učit. Máš to pořád vzadu v hlavě a nedokážeš si tolik užít jiných aktivit. Jezdil jsem tenkrát závodně na kole a třeba v půlce závodu jsem si vzpomněl, že mě za tři dny čeká zkouška.
Když jsem nastoupil do praxe, nesmírně mě to bavilo, učil jsem se stále nové věci – a taky jsem skončil v půl čtvrté a nemusel na nic myslet. Na tohle období rád vzpomínám.
V čem se v posledních letech proměnila praktická výuka?
Na fakultě začínají učit mladší lékaři a v některých oborech se na výuky podílejí i studenti, tak jak to za nás bylo již zavedené na anatomii či fyziologii. Totéž se snažím dělat i já: Nabízím finalistům Robotické olympiády, jestli by nechtěli učit. Valná většina chce – tím procesem si utřídí vlastní myšlenky a dovednosti.
Kam bys chtěl ještě – nejenom s olympiádou – směřovat?
Musím říct, že jsem tady letos desátým rokem a bilancuji. Nepatřím k těm, kteří si jdou tvrdě za svými kariérními cíli, jak se říká přes mrtvoly. Určitá touha po postupu ve mně samozřejmě je, jinak bych nemohl dělat vedoucího, ale sám to vnímám spíš jako využívání příležitostí.
Také robotická olympiáda vznikla tak, že mě oslovil pan profesor Babjuk s tím, že nám společnost nabízí půjčit robotickou konzoli, že ji tu budeme mít tři týdny a ať vymyslím, jak bychom ji mohli nabídnout i studentům. A já jsem večer ve službě vymyslel olympiádu, jejíž systém jsem ani po třech letech nemusel měnit. Stala se z ní každoroční fakultní akce s velkým přesahem. Publikujeme na zahraničních kongresech, ptají se nás kolegové z jiných fakult, jak to děláme, a chtějí soutěž přenést do dalších zemí.
Jak jinak se rozvíjíš?
Dělám nástavbovou atestaci s onkourologie; měl bych ji už brzy dokončit. A určitě v sobě najdu motivaci pokračovat dál.
Nesmírně mě baví učit. Společně s Evropskou urologickou společnosti rozvíjíme vzdělávací program praktických dovedností. Začali jsme s tím od nuly – v Česku nikdy nic obdobného nebylo. Užívám si pilotní projekty a jsem rád, když mají lidi zájem.
