MUDr. Adéla Mišove je v programu M.D., Ph.D. na Klinice dětské hematologie a onkologie, který se jí chýlí ke konci. Závěrem loňského roku dostala Cenu Vlasty Adamové za svou práci věnovanou genomové analýze dětských low-grade gliomů.
Představme si prosím práci, za níž jste získala cenu Vlasty Adamové…
Práce vznikla během mého postgraduálního studia. Zabývám se v ní gliomy dětského věku, což jsou úplně nejčastější nádory centrální nervové soustavy u dětí. Věnuji se konkrétně gliomům nízkého stupně malignity, tedy pomalu rostoucím nádorům, řazeným podle klasifikace WHO jako grade 1 nebo 2. Oceněná publikace vznikla v rámci projektu, ve kterém jsme charakterizovali molekulárně-genetické pozadí u všech low-grade gliomů u dětí, které byly ve fakultní nemocnici Motol léčeny v posledních 20 letech. Jedná se asi o 350 pacientů. Do mé publikace bylo vybráno 26 pacientů s gliomy, které jsou lokalizovány v oblasti míchy. Takové gliomy tvoří asi jen 5 procent všech gliomů centrální nervové soustavy. Takže se jedná o takovou třešničku na dortu vzácných nádorů.
Cenu Vlasty Adamové za vynikající práci v oboru onkologie a hematologie získala MUDr. Adéla Mišove z Kliniky dětské hematologie a onkologie za práci:
Mišove A, Vícha A, Brož P, Váňová K, Sumerauer D, Štolová L, Šrámková L, Koblížek M, Zámečník J, Kynčl M, Holubová Z, Libý P, Táborský J, Beneš V, Perníková l, Jones DTW, Sill M, Stančoková T, Krsková L, Zápotocký M. lntegrated genomic analysis reveals actionable targets in pediatric spinal cord low-grade gliomas, Acta Neuropathol Commun. 2022 Sep 26;10(1):143. doi: 10.1186/s40478-022-01446-0.10. IF 7,1.
Co vám to ukázalo?
Publikace je zajímavá v tom, že do té doby se míšními gliomy dětského věku nikdo příliš nezabýval. Nám se díky perfektnímu zázemí, které jsme měli v Laboratoři Molekulární Patologie Ústavu patologie a molekulární medicíny 2. LF, podařilo u 24 z 26 pacientů popsat genetické pozadí těchto tumorů. A v tom bylapublikace nová. Ukázala, že více než dvě třetiny alterací, které spouštěly nádorové bujení, nejsou detekovatelné úplně základními genetickými metodami a je potřeba zapojit metody robustnější, jako je třeba RNA sekvenování. Další důležitá věc je, že 92 procent tumorů z tého kohorty neslo alteraci, která je potenciálně cílitelná biologickou léčbou, což je důležitá zpráva pro terapii pacientů.
Co vás k tomuto tématu přivedlo?
Nádory centrální nervové soustavy jsem se začla zabývat už na medicíně, když jsem studovala na Masarykově univerzitě v Brně. Na Masarykově onkologickém ústavu jsme se dívali na metastázy v mozku, konkrétně v hipocampu, cílem bylo popsat jejich prostorové rozložení na magnetické rezonanci. Onkologie si mě přitáhla asi svou molekulární podstatou. Jde se až do buňky a na úrovni genetické informace se hledá spouštěč nádorového bujení. Když jsem později posílala žádost o práci sem do Motola, tak si myslím, že jsem měla štěstí v načasování, protože zrovna hledali člověka, kterého by zaměstnali na M.D., Ph.D. program ke školiteli, který se zabýval nádory centrální nervové soustavy. To byl pan docent Zápotocký. V té doby byl na stáži v SickKids v Torontu a měl se vracet a hledal k sobě nějakého postgraduálního studenta.
Celou dobu mě to nejvíc táhlo k onkologii, protože mi přišla jako neuvěřitelně dynamický obor, který staví na vědeckých základech a před očima se posouvá dopředu.
Proč jste se rozhodla pro medicínu?
U nás v rodině nikdo není lékař. Já jsem nejprve chtěla být veterinářkou, ale v tom mě nepodpořili rodiče. Přišlo jim, že to nedává smysl, abych dělala veterinářku, když vyrůstám v bytě a nemám zkušenost s hospodářskými zvířaty. Tak jsem si říkala, že medicína by byla taky fajn. Přišlo mi, že jako lékař vždycky, ať už se bude na světě dít cokoli, najdu v životě uplatnění, a že to pro mě v životě bude velká jistota. A splnilo se to.
A kdy přišlo rozhodnutí, že nebudete v klinické praxi, ale že naťuknete i vědu?
To nastalo už za studií na Masarykově univerzitě, kdy jsem se věnovala i vědecké práci. Celou dobu mě to nejvíc táhlo k onkologii, protože mi přišla jako neuvěřitelně dynamický obor, který staví na vědeckých základech a před očima se posouvá dopředu. Sama jsem se nemohla rozhodnout, jestli bych chtěla dělat spíše vědu nebo kliniku. Proto mi program M.D., Ph.D. přišel jako šitý na míru. Byla jsem moc ráda, že mě sem přijali.
Proč to váhání mezi klinikou a vědou?
Já jsem chtěla dělat onkologii. Ale přišlo mi, že cesta atestačního vzdělání je tak složitá. Než by se ze mě stal klinický onkolog, musela bych začít na interně. Necítila jsem, že bych v tom byla dobrá a že by mě to naplňovalo. Tak jsem upustila od klinické onkologie dospělých pacientů a řekla jsem si, že na dětskou onkologii je cesta jednodušší, protože se na to pracoviště dá nastoupit rovnou po škole, dodělat si tam pediatrii a až potom nadstavbovou atestaci se specializací. Zkusila jsem poslat životopis. Pracovišť dětské onkologie zas tolik není, takže to bylo buď – anebo. Kdyby mě nevzali, tak bych skončila nejspíš na interně.
Hrála ve vašem rozhodování roli i zahraniční zkušenost?
Při studiu jsem vycestovala dvakrát. Jednou jsem byla na Erasmu a takhle zkušenost v hledání místa, kde budu pracovat, roli nesehrála. Ale po dostudování se mi podařilo vyjet na měsíc na stáž na dětskou onkologii do Manchesteru. Chtěla jsem vidět pracoviště dětské onkologie někde v zahraničí a to byla cenná stáž.
Nakolik je v Británii podle vaší zkušenosti odlišný systém?
Pro mladého doktora, který je po škole, je ten systém dost odlišný. Není možné, aby člověk hned po škole nastoupil na kliniku dětské onkologie a pracoval tam na plný úvazek. Postgraduální systém je ve Velké Británii pevně strukturovaný a mladí rezidenti musí nejprve projít kolečky v různých oborech.
Věděla jste, že existuje program M.D., Ph.D. předtím, než jste poslala životopis do Motola?
Bylo to hledání. Prakticky do pohovoru na Klinice dětské hematologie a onkologie jsem nevěděla, že taková možnost existuje. Hledala jsem buď zaměstnavatele, který by mě vzal na Ph.D., které by mě nadchlo, nebo někoho, kdo by mě vzal na klinickou práci.
Jak to bude dál? Budete i v budoucnu kombinovat kliniku a vědu?
Myslím si, že dětská onkologie jako obor ani nejde dělat bez solidního vědeckého zázemí. Jednoznačně bude s výhodou, když se budu orientovat v obou dvou světech. Zatím nejsem vyhraněná a nechám prostor i nějaké náhodě a příležitosti.
Doufám, že to, že je žena matka, ji z dlouhodobě perspektivy v životě definuje jen relativně malý časový úsek.
Jaké jsou vaše vědecké plány do budoucna? Zůstanete věrná nádorům na míše?
Určitě zůstanu věrná dětským nádorům centrální nervové soustavy a do dokončení Ph.D. studia zůstanu věrná low-grade gliomům. Další téma, které se s mým školitelem chystáme otevřít, jsou hemisferální low-grade gliomy, kde jsme taky našli spoustu zajímavých dat, která bychom rádi opublikovali.
Jak vypadá vaše vědecká práce? Je to laboratoř, nebo spíš tabulky a analýza?
Ze začátku to byla naplno laboratoř. Přišla jsem k paní doktorce Krskové, která mě učila pipetovat, izolovat DNA, RNA a všechnu laboratorní práci. Potom jsem byla schopná si analyzovat vzorky s jejím dohledem sama a spolu jsme dělaly analýzu výsledků. To byly zhruba první dva roky Ph.D. studia. Teď už to jsou hlavně tabulky, články a práce s textem.
Přicházela jste z Masarykovy univerzity. Jak jste se zabydlela v Motole?
Myslím, že celkem rychle. Hlásila jsem se sem už na medicínu, a byť jsem byla přijata, tak jsem se rozhodla, že zůstanu na Moravě. Šla jsem studovat do Brna, což bylo skvělé. A po dokončení studia jsem se chtěla porozhlédnout trochu dál. Tak jsem skončila v Motole. Jsem tu šestým rokem a k dokončení postgraduálu už mi chybí jen malý střípek.
A to je?
Dopsat a obhájit dizertační práci. A myslím, že to už musím stihnout co nejdřív, protože se mi blíží nejzazší termín.
Když jsme si domlouvaly rozhovor, byla ve hře možnost, že s námi bude vaše dítě. Nakolik příchod malého človíčka ovlivnil vaši vědeckou cestu?
Určitě mě to zpomalilo a vyřadilo z pracovního procesu. Dceři ještě nejsou ani dva roky. První rok jsem, myslím, vůbec nebyla přítomná ve světě dospělých lidí. A teď už se začínám vracet jak do pracovního procesu, tak do vědeckého světa.
Jaký byl váš návrat do práce a výzkum?
V tomto mám extrémní štěstí. Jsem zaměstnaná na Klinice dětské hematologie a onkologie a tam jsou opravdu ochotni vyjít vstříc úplně s čímkoli. S výší úvazku, se dnem v týdnu, který budu chodit. Myslím, že si nemám vůbec na co stěžovat.
Troufla byste si zobecnit, co potřebuje maminka-vědkyně od svého zaměstnavatele?
Myslím si, že je výborné, když se dá vyjít vstříc se sníženým úvazkem, že člověk nemusí nastoupit hned na plný úvazek. A to vlastně stačí. Bylo by fajn, kdyby tady byla dětská skupina, kam by se děti dali umístit. Vím, že v Motole je školka, ale ta funguje až od určitého věku a batolata tam ještě neberou.
Mluví se o tom, že když zejména matky vypadnou na nějakou dobu z vědy, z medicíny, že jim ujede vlak. Máte pocit, že vám ujel vlak?
Bohužel jsem měla velmi komplikované těhotenství, takže jsem byla doma téměř celou jeho dobu. Je fakt, že jakmile se dcera narodila, tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak bych se mohla vrátit, protože jsem nechtěla, aby všechny mé znalosti a zkušenosti uschly. Vracela jsem se relativně brzo alespoň na dětskou pohotovost, abych se udržovala v aktivním vědění. Doufám, že to, že je žena matka, ji z dlouhodobě perspektivy v životě definuje jen relativně malý časový úsek. Takže na začátek stačí kratší úvazek. Člověk se rozkouká, dítě se postupně osamostatňuje a z matky se zase stává plnohodnotný člověk.
Jde to díky rodině?
Ano, jde to díky rodině. Mně umožňuje manžel, že můžu chodit do práce. Považuje to za můj volný čas, a když odcházím, tak mi říká: užij si to a měj se pěkně. (směje se) Takže i to má svá úskalí.
Vy jako vědkyně přicházíte do styku i se zahraničím. Všímáte si, jak tam fungují mladí rodiče?
V létě jsem byla na kurzu dětské onkologie, který pořádá SIOP, tedy Mezinárodní společnost dětské onkologie. Byl to asi čtyřdenní event, kde jsme se vzdělávali. Bylo tam několik maminek s dětmi a tatínky. Na různé coffee breaky a eventy chodili ti tatínci s dětmi za námi a bylo to v pohodě, všichni to akceptovali. Rozhodně jsem nebyla jediná, kdo tam přijel s malým dítětem. Myslím, že se všechno dá a společnost je čím dál víc otevřená tomu matky inkludovat.
Máte nějaký svůj vědecký sen?
Ráda bych vyjela někam na postgraduál. Můj koníček je učit se cizí jazyky. Dala jsem si malou výzvu, že s každým dítětem se naučím jeden nový jazyk na B2. teď tedy zápasím s němčinou a myslím, že bych mohla dosáhnout zdárného konce. Takže anglicky mluvící prostředí bez problémů. Němčina by byla výzva, ale asi by byla proveditelná.
Kolik jazyků ještě plánujete?
Uvidím, jestli se mi rozšíří jazykové znalosti.
Čím žijete mimo práci a vědu?
Máme border kolii a to je velký koníček, který zabírá hodně volného času. Sportujeme spolu, chodíme na výlety. A poslední dobou mě chytl pole dance. Vlastně periodicky nacházím nové koníčky.
Jaké byly ty předchozí?
Chvilku mě bavilo na sebe šít oblečení, tak jsem si šila různé kousky a pak jsem v nich hrdě chodila.
SOUVISEJÍCÍ PŘÍSPĚVKY
Ceny Adamových za rok 2023 získala Adéla Mišove a Zuzana Paračková
