MUDr. Ludvíka Faladová je dětská neuroložka, jejím hlavním oborem je epileptologie. Po studiích pracovala v Ústavu výzkumu vývoje dítěte při tehdejší Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy. V roce 1985 změnila své zaměření z vědy na praktickou medicínu. Nastoupila na dětskou neurologii motolské nemocnice. Po roce 1989 měla na starosti konkurzy na nové přednosty klinik. Dodnes na Klinice dětské neurologie působí.
„Jsem ročník 42. To je už, myslím, docela úctyhodné stáří. Fakultu jsem absolvovala v roce 1966 a po promoci jsem nastoupila do Ústavu výzkumu vývoje dítěte. Vedl ho profesor Houštěk. Bylo tam několik teoretických oddělení, já jsem nastoupila na neurofyziologické. Začínali jsme pracovat s vyšetřováním evokovaných potenciálů, což byla tenkrát u nás úplná novinka. Tenkrát s tím jen na Slovensku přišel profesor Cigánek a my jsme to tady začínali rozvíjet. Tam jsem pracovala, pracovala, pracovala a potom v roce 1985 jsem přešla na Kliniku dětské neurologie a tam jsem pořád.“
„Pracovala jsem na klinice, mým hlavním oborem byla epileptologie. Měla jsem taky ambulanci. Teď jsem v laboratoři EEG, kde popisuju záznamy a chodím sem na dva dny v týdnu. Mám takovou složitější domácí situaci s manželem, který je nemocný. Musím se mu věnovat a sem si chodím odpočinout, abych pravdu řekla,“ zahájila své vyprávění doktorka Ludvíka Faladová, které už od studií málokdo řekne jinak než Adélka.
Hřivny stříbra
Spolu s profesorem Vladimírem Komárkem byla v Občanském fóru motolské nemocnice. Vladimír Komárek posléze spolu s profesorem Bojarem odešel na ministerstvo zdravotnictví. Někdejší šéf kliniky prof. Miloš Lehovský neprošel konkursem, vedením byl pověřen asistent Kraus, který měl také komunistickou minulost. „I když on to nikdy nevyužíval. Je to takový velice hodný člověk. Ale klinika byla prostě jakoby v rozpadu a nebyly tak žádné tlaky, aby se něco dělalo,“ vnímala tehdejší situaci Ludvíka Faladová.
„S panem profesorem Komárkem jsme si trošku padli do noty. Když jsem se učila, tak mi dělal toho staršího. Takže jsme si spolu docela rozuměli,“ přibližuje jejich vztah.
„Když odešel na ministerstvo, bylo mi jasné, že nikdo jiný než Komárek, který je vysoce inteligentní a schopný, by kliniku nedokázal vést. Jenomže byl na ministerstvu,“ přibližuje doktorka Faladová své tehdejší uvažování.
„Dali jsme si sraz na Tyláku. On bydlí blízko, já taky. Řekla jsem mu, že ty hřivny, které dostal, nesmí zpronevěřit,“ přesvědčovala ho s odkazem na biblické podobenství.
„Pořád jsem ho přemlouvala. To, že Komárek odešel z ministerstva a vrátil se na kliniku, považuju za svůj veliký ne úspěch, ale něco, co se mi povedlo. Myslím si, že pod jeho vedením se z kliniky stalo to, co je dneska,“ vnímá své snažení doktorka Ludvíka Faladová.
„I profesora Krška jsem na kliniku malinko snad jakoby nasměrovala,“ skromně si přiznává další svůj podíl na úspěchu Kliniky dětské neurologie.
„Poprvé jsem se s ním sešla ve Varšavě na epileptologickém kongresu. Povídali jsme si, protože on dělal na akademii a znal Pavla Mareše. Svěřil se mi, že by rád přešel do praxe. Tak jsem mu řekla: ‚Promluvte si s Komárkem.‘ Už na letišti promlouvali a myslím si, že tam to vzniklo,“ domnívá se Adélka.
Adélka na fakultě
Kde vlastně doktorka Ludvíka Faladová k oné přezdívce přišla? „Tu jsem dostala hned v prvním ročníku na medicíně. Dal mi ji Tibor Šagát. Říkal, že jsem jak Adélka z Babičky Boženy Němcové," vzpomíná na svého spolužáka, někdejšího slovenského ministra zdravotnictví.
„A od té doby mi nikdo jinak neřekne. Na fakultě mě znají jen pod touhle přezdívkou. Protože já mám takové zvláštní jméno, tak jsem prostě Adélka. Ne Adéla, ale Adélka, což je v mých letech už docela směšné.“
Ludvíka se jmenuje po otci. „Chtěli kluka, neměli ho, tak aspoň jméno dali,“ glosuje. A byl to právě její otec veterinář, kdo ji nasměroval na medicínu.
„Co mě oslovilo, byly knížky Paul de Kruifa Lovci mikrobů a Bojovníci se smrtí. Já jsem hodně četla a velice brzo, asi od pěti let jsem četla knížky. De Kruifa jsem četla, když mi bylo devět, deset let a skutečně mě to úplně uchvátilo a nasměrovalo k medicíně. Tak jsem ji vystudovala.“
Neměla to ale jednoduché. „Já jsem měla ne moc veselé dětství. Když mi bylo devět let, můj otec zemřel v komunistickém vězení. Takže dostat se už jen na gymnázium bylo složité,“ svěřuje se doktorka Faladová.
MUDr. Ludvíka Faladová
Už tenkrát se před samotným začátkem studia jezdilo do Dobronic. „Byli jsme tam týden pod stanem, jedlo se venku,“ vzpomíná Ludvíka Faladová.
Medicínu dokončila v roce 1966, takže studovala v těch nejkrásnějších 60. letech. Kapacity, které dříve nevyhovovaly, se vracely.
„Ano, to byl třeba profesor Poupa, který předtím nemohl a pak mohl. Byl vynikající. Útlak nebyl takový, jako byl po roce 1968, kdy jsme viděli, že profesor Špičák nesmí. Tak jakoby poletoval v ústavu, nesměl ani k pacientům. To bylo nepříjemné.“
Když vzpomíná na studia, tak spíše na profesory, kteří vynikali a oslovili studenta. „Profesor Mysliveček, který nám přednášel psychiatrii. Profesor Fischer přednášel psychiatrii dětskou. Profesor Lesný to byl úžasný, zvláštní člověk s takovým šarmem. Měl volné přednášky. Pamatuju se, že jsme tam seděly třeba jen dvě, a on stejně přišel a přednášel. Pak tu šéfoval klinice dětské neurologie. Profesor Hněvkovský, obrovská osobnost, ortoped. Profesor Poupa nám přednášel patologickou fyziologii, to byl taky odborník.“
Vzpomíná také na hematologa profesora Otto Hrodka. „V posledním ročníku medicíny jsem u něj byla si tři měsíce na klinice. Tam jsem ho poznala blíž.“
„Ve třetím ročníku, těsně před zkouškou z patologie, jsem se vdávala.“ Foto: archiv Ludvíky Faladové
Ze svých spolužáků Ludvíka Faladová jmenuje například profesora Jana Jandu nebo docenta Lukáše, chirurga ze Všeobecné nemocnice. „V kruhu byl Tibor Šagát, který se po roce 1990 stal na nějakou dobu ministrem zdravotnictví na Slovensku (v roce 1994, pak v letech 1998 - 2000 - pozn. red.). Já jsem člověk spíš uzavřený, který nemá příliš mnoho blízkých kamarádů, se kterými by se scházíval,“ přiznává doktorka Ludvíka Faladová.
Když studovala medicínu, byly první dva ročníky společné s budoucími lékaři pro dospělé. Teprve od třetího ročníku byla výuka organizovaná pediatry.
„Ve třetím ročníku, těsně před zkouškou z patologie, jsem se vdávala,“ utrousí střípek z osobního života.
Z vědkyně lékařkou
„Když jsem byla na fakultě, zajímaly mě spíš teoretické předměty, hlavně fyziologie. A proto vlastně neurofyziologie, na které jsem začínala. A neurologie z toho pak vyplynula,“ popisuje svou profesní orientaci doktorka Faladová.
V Motole po desetiletích výzkumné práce začala v roce 1985 obecnou neurologií. „Nevěděla jsem nic klinického. Když děláte jen výzkum, něco sčítáte, dělíte, tak nic klinického neznáte. Musela jsem se to všechno úplně znovu učit,“ přibližuje svou kariérní změnu. „Bylo to pro mě docela kruté, ale jsem ráda, že jsem to udělala,“ hodnotí dr. Faladová s odstupem svou kariérní změnu.
Bylo to pro mě docela kruté, ale jsem ráda, že jsem to udělala.
„Hodili mě do vody, po dvou měsících jsem šla sloužit. To byly hrozné nervy. Samozřejmě na telefonu byli lidi, kterých bych se mohla zeptat. Bylo to k atestaci docela těžký. Ale zvládla jsem to. Změnil se mi celý život. Časově je klinika daleko náročnější nežli dělat v laboratoři,“ vzpomíná na začátky v nemocnici „Adélka“ Faladová.
„Když jsem nastoupila na kliniku, šéfem byl profesor Lehovský. Byl to komunista. A byl takový ostrý,“ vzpomíná. Na kliniku ji zlákal právě on, protože chtěl, aby pro něj něco dělala: „Ať byl, jaký chtěl, ten mě k tomu vlastně dohnal.“
Když doktorka Ludvíka Faladová přišla na Kliniku dětské neurologie, bylo jí 43 let. Musela udělat první i druhou atestaci. „A učit se v 45 letech, když do té doby to člověk opustil, bylo ze začátku velmi těžké. Ale obě atestace jsem udělala. A pracovala jsem na klinice, sloužila jsem služby," stroze popisuje svůj přerod z vědkyně v klinickou lékařku.
„To bylo jiné než dneska, kdy na klinice slouží dva a po službě jdou domů. My jsme sloužili v jednom, takže jsme měli na starosti všechno: oddělení, příjem, konsilium po špitále. A druhý den jsme normálně pracovali až do čtyř hodin. Dneska slouží jenom sobotu, anebo jenom neděli. My jsme sloužili sobotu, neděli a v pondělí jsme šli domů ve čtyři odpoledne. Byly to jiné časy,“ přibližuje život lékaře v nemocnici v 80. letech 20. století.
„Je samozřejmé, že se medicína od těch dob posunula. Poznatků je tolik, že mladí doktoři opravdu musejí mít čas i na studium. Takže když mají ty služby takhle, tak je to pro ně dobře. Teď je to úplně někde jinde,“ povzdechne si.
„Když je člověk mladý, tak zvládne spoustu věcí. To šlo. Děti už byly odrostlé, pomáhaly mi doma. To šlo,“ odpovídá na otázku, jak se výrazná změna práce odrazila na rodinném životě.
Od křivek k epilepsii
U obecné neurologie nezůstala, záhy se začala specializovat. Předtím pracovala v neurofyziologickém oddělení Ústavu výzkumu vývoje dítěte, kde se zabývala hlavně evokovanými potenciály u kojenců a nedonošenců. „To jsou křivky, ty mě docela bavily. Podařilo se mi za těmi křivkami něco vidět, něco se dozvědět,“ uznává Ludvíka Faladová.
„První tři roky do atestace jsem sbírala všechno, ale samozřejmě jsem popisovala EEG a hlavně evokované potenciály, které se na klinice začaly také dělat. Už na to ale byl úplně jiný přístroj, než jak jsme to dělali v ústavu vlastně na koleně,“ vzpomíná na začátky výzkum evokovaných potenciálů na Fakultě dětského lékařství.
Na klinice tehdy nebyl kromě as. Krause nikdo jiný než doktorka Faladová, kdo měl k evokovaným potenciálům kladný vztah. „Tak to jsem měla v začátku," konstatuje.
MUDr. Ludvíka Faladová s prof. Vladimírem Komárkem (zcela vpravo) a MUDr. Jiřím Francem na Klinice dětské neurologie FN Motol v 90. letech. Foto: archiv Vladimíra Komárka
„Z křivek se v klinice člověk snadno přikloní k epileptologii. To je nesmírně zajímavý obor. To se mi líbilo, tak jsem to dělala. Měla jsem ambulanci u takových složitých těžkých epileptiků, ale teď už nemám žádnou ambulanci. Teď už bych si na to netroufla,“ povzdechne si Ludvíka Faladová.
„Pokrok ve farmakoterapii v epileptologii šel daleko. Jsem už stará. Už na to nemám myšlení, teď je mé myšlení někde jinde,“ uzavírá.
Jak se epilepsie u dětí léčila za její aktivní éry? „Tenkrát byl fenytoin, byl diazepam a fenobarbital, začal valproát. A pak postupně se přidávaly další léky,“ připomíná omezené možnosti epileptologie na přelomu 80. a 90. let 20. století.
„Epilepsií je celá řada a není jednoduché si pacienta zařadit pod nějakou škatulku. Když to dokážete, můžete směřovat terapii,“ zjednodušeně popisuje svou práci doktorka Faladová.
„Než se podaří pacienta do nějaké té kolonky zařadit, tak to trvá třeba i půl roku. Teď se do toho vložila i genetika. Protože se jednotliví pacienti vyšetřují geneticky, přišlo se na to, že některé typy epilepsií jsou geneticky dané. To už se ale musíte poptat někoho jiného, ne mě,“ přibližuje vývoj epileptologie.
Také přístrojové vybavení Motola v roce 1985 nebylo zdaleka takové, jaké známe dnes. Nebylo ani CT.
Epilepsií je celá řada a není jednoduché si pacienta zařadit pod nějakou škatulku. Když to dokážete, můžete směřovat terapii.
„Byl rentgen, dělaly se pneumoencefalografie a jiná kontrastní vyšetření nebyla,“ popisuje, jaké měli k dispozici diagnostické přístroje.
„Když si vezmete dnešek, tak CT nebo magnetická rezonance je tak běžná věc jako rentgen. A ještě další a další, co já ani neznám. Medicína je dneska úplně jinde, než byla tenkrát,“ zamýšlí se nad vývojem neurologie a svými úvahami zabrousí ještě dál do historie:
„Když si představím, že na konci 19. století měli špendlík, centimetr, kladívko a fonendoskop a nic jiného. A s tímhle dokázali v neurologii určit jednotlivé syndromy, které dnes potvrzujeme třeba magnetickou rezonancí nebo geneticky. To je přeci úžasné, co s tím tenkrát uměli.“
„Teď si občas říkám, že doktor ani nemusí přemýšlet. Sebere výsledky a má to,“ glosuje Adélka.
Na přelomu 80. a 90. let nejenže nebyly přístroje, ale nebyly na ně v nemocnici ani prostředky.
„To jsme chodili s Komárkem po různých podnicích a vyžebrali jsme peníze na nové švédské EEG. Ale bylo to ještě papírové,“ vzpomíná na nasazení své i profesora Komárka na zisk diagnostických přístrojů.
Po roce 1989
Přišla společenská změna v roce 1989 a nevyhnula se ani nemocnici. Už jsme se zmiňovali o výměně ve vedení Kliniky dětské neurologie. Doktorka Ludvíka Faladová byla členkou místního Občanského fóra a měla na starosti konkursy na nové přednosty.
V pozdějších letech vyjížděla na zahraniční kongresy. Byla jsem ve Švýcarsku, v Irsku, ve Varšavě, v Itálii.
„Když si uvědomíte, že to je už víc jak třicet let od toho 89, kdy se otevřel svět. Předtím tolik možností nebylo. Ale tehdy najednou spolupráce, přišly sem zahraniční firmy s přístroji, které venku byly, ale tady nebyly. Ale už je to přes třicet let,“ připomíná další rozměr porevoluční doby.
Ústav výzkumu vývoje dítěte
Hned po studiích nastoupila v roce 1966 mladá Ludvíka do Ústavu výzkumu vývoje dítěte. Práci tam se věnovala až do svého nástupu na Kliniku dětské neurologie v roce 1985.
„Bylo to teoretické pracoviště. Bylo tam oddělení neurofyziologické, pak tam bylo oddělení respirační, kde pracovala docentka Věra Vávrová. To je významná osobnost. Začínala sledovat cystické fibrózy u dětí. To je vlastně její dílo. Pak tam bylo mikrobiologické oddělení, dále histologické oddělení, kde pracovala paní docentka, možná i profesorka, potom byla profesorkou na fakultě Vendula Konrádová. S genetikou tam u nás začínal ve svém oddělení profesor Milan Macek,“ přibližuje ústav, který dnes již neexistuje.
„Po roce 1968 dal pan profesor Houštěk v ústavu možnost třeba panu profesorovi Špičákovi, který byl taky významný dětský lékař. Ten se tam mohl uchýlit a jakoby schovat,“ vzpomíná na atmosféru v ústavu.
Josef Houštěk podle vzpomínek Ludvíky Faladové nechal na klinice působit i Otto Hrodka, který byl nábožensky založený, a tak ho mocní drželi trošičku dál. „Ať byl Houštěk, jaký byl, byl velkorysý. Já proti němu nemůžu nic říct, i když to byl komunista.“ Podle dr. Faladové „uklidil“ Josef Houštěk podobně mocí postižených osobností více.
Po roce 1989 byl ústav zrušen. „Když byl profesor Houštěk trochu stranou, tak tohle zrušili a pracovníky, kteří tam zůstali, rozdělili na teoretické katedry. Třeba Vendulka Konrádová, taky už potom byla profesorka, přednášela histologii. V neurofyziologickém oddělení, kde jsem já začínala, byl docent Hrbek, který pak emigroval, zůstal v Holandsku, a profesor Pavel Mareš, který ještě je na Akademii věd. Je o pět let starší než já, s tím jsme pracovali,“ upomíná si paní doktorka Faladová.
V Ústavu výzkumu vývoje dítěte nebyly tlaky na publikace a dosahování vědeckých hodností.
„Samozřejmě že by chtěli, ale když k tomu člověk nebyl, tak se taky nic nedělo. Neměla jsem nikdy tu tendenci a naprosto mi chyběla ctižádost. I když ze začátku jsem měla publikace s profesorem Marešem k evokovaným potenciálům. A pak ještě na začátku tady na klinice. Ale to jsou věci, které jsou pro mě nedůležité,“ vyznává se Ludvíka Faladová. „Není to správný postoj, ale jsem, jaká jsem,“ dodává.
Ústav výzkumu vývoje dítěte sídlil v někdejší dětské nemocnici na Karlově. Foto: archiv 2. LF UK
Jak už bylo zmíněno, v Ústavu výzkumu vývoje dítěte se doktorka Ludvíka Faladová věnovala hlavně evokovaným potenciálům, tedy významným změnám v EEG signálu vyvolaných nějakým vnějším stimulem. Kromě pokusů na zvířatech je zkoumala i na kojencích a nedonošencích. V začátcích ještě ve spolupráci se starou dětskou nemocnicí Na Karlově výzkum dělali doslova na kolenou.
„Ten evokovaný potenciál je křivka, která je u všech stejná a má takové vrcholy. Hodnotí se latence, za jak dlouho od podnětu se objeví vlna. Zkoumali jsme, jak se to vyvíjí. U malých dětí jsou ty latence delší a pomaloučku se zkracují,“ stručně shrnuje svou téměř dvacetiletou práci.
Věrna Motolu
Ambulanci opustila zhruba před deseti lety. Motolské dětské neurologii ale zůstává i před pokročilejší důchodový věk věrná. Stále na dva dny v týdnu dochází a popisuje EEG. Křivky, které ji provázejí celý profesní život.
„Kdybych vycítila, že už jim tam jsem na obtíž, tak to bych tam nebyla. Ale oni se přijdou zeptat. Myslím, že přes ty křivky jsem schopná. Nebo někdy přijdou a chtějí jen takovou nějakou úvahu. Tak se se mnou baví jako s nějakou starou babou, která jim může něco poradit. Jsou na mě velmi milí,“ vyznává se klinice.
Oproti minulosti má do Motola také jednodušší cestu: „Bydlím na Míráku, takže pro mě spojení s Motolem je tak jednoduché. Ze začátku jsem jezdila z Vršovic autobusem a pak pěšky do kopce, teď si sednu do metra a jsem za dvacet minut tady.“
Vztah k pacientům
Dětský lékař přichází do kontaktu nejen s pacientem, ale i s rodinou. „S těmi rodiči je to velice náročné. Ne všichni jsou schopni pochopit myšlenkový postup doktora. Všelijak se bouří a jsou protivní. A to se teď stupňuje. Teď je to někdy hrozné, co si ti rodiče dovolí. Oni si spoustu věcí vyhledají na internetu, ale samozřejmě nedokážou - protože nemají to vzdělání - to, co si tam přečetli spojit se svým dítětem nějak rozumně. A to je někdy těžké,“ vidí vztah rodičů a lékařů po mnoha letech v ordinaci Ludvíka Faladová a dodává: „Ambulance je velice těžká práce, když nechcete být na ty rodiče příkří.“
Když jsem začínala ambulanci, s každým jsem se tak strašně dlouho vybavovala. Ambulance mi místo tří hodin trvala šest hodin.
„Když jsem začínala ambulanci, s každým jsem se tak strašně dlouho vybavovala. Ambulance mi místo tří hodin trvala šest hodin. Ti rodiče, kteří tam čekali, si stěžovali, že tam čekají dlouho, což byla pravda. Tak jsem si to v hlavě zase musela všechno předělat,“ vzpomíná Ludvíka Faladová.
Co se pro ni za celou kariéru nezměnilo?
„Můj vztah k pacientům, oni potřebují pomoct a že ta pomoc se jim musí dodávat poctivě. Člověk to nesmí házet za hlavu.“
