S prof. Radanem Keilem o endoskopii u dětí, lezení, létání a chirurgických čepicích
Jedním ze 78 nových profesorů a profesorek, kterým prezident 15. prosince 2020 podepsal jmenovací dekret, byl i prof. Radan Keil, přednosta Interní kliniky 2. LF UK a FN Motol. Rozhovor.
Fotografie: Michal Hladík (2. LF) a archiv Radana Keila.
Prof. MUDr. Radan Keil, Ph.D., vystudoval na Fakultě všeobecného lékařství (1. lékařské fakultě) Univerzity Karlovy v Praze (1985), působí na Interní klinice 2. LF UK, je vedoucím lékařem úseku gastroenterologie. Věnuje se endoskopii, ultrasonografii a koloskopii. Je prezidentem Gastroenterologické asociace České republiky a guruem České gastroenterologické společnosti ČLS JEP. Také je instruktorem skalního lezení a jako člen metodické komise ČHS se podílí na výcviku nových instruktorů.
Pane profesore, kam jste se odborně posunul od své habilitace?
Do docentury jsem rozvíjel endoskopické techniky v oblasti žlučových cest a slinivky břišní, a to u dospělých pacientů. Po roce 2000 jsme zkušenosti, které jsme v 90. letech získali na ohromném počtu dospělých, začali využívat i u dětských pacientů a u kojenců. Zaměřili jsme se na diagnostiku vrozených vad a atrézií, vrozených neprůchodností orgánů, u dětí a kojenců. Je to stále zábavné a dobrodružné, protože nerozšiřujete už probádané území, ale vytváříte úplně nové horizonty medicíny.
Stali jsme se tak jediným takovým pracovištěm v Česku, a dokonce největším střediskem v Evropě. Umožnila nám to velikost motolské nemocnice, v níž se koncentrují nejsložitější případy z celé země; s výjimkou některých asijských, například japonských prací se opíráme o největší soubory dat. A pak také, že pracujeme interdisciplinárně s Pediatrickou klinikou a Klinikou dětské chirurgie.
Říkáte, že gastroenterologie je v některých případech adrenalinová záležitost – jaký výkon byl pro vás v uplynulém roce největší výzva?
Nebyl to kupodivu kojenec, protože ti jsou technicky nejobtížnější, ale malý hoch ze Slovenska, jehož matka si dohodla vyšetření u nás v Motole. Zaváděli jsme drén do oblasti slinivky, protože měl stenózu, zúžení vývodu v oblasti slinivky břišní. Pravidelně dostával záchvaty pankreatitidy, trpěl bolestmi a nemohl pořádně jíst. Na Slovensku se o výkon pokoušeli, ale povedl se až u nás. Radost byla o to větší, jako u všech dětí, protože pacientovi nezlepšíte kvalitu života na dva tři roky, ale na dvacet či třicet let.
Zákrok tedy spočíval v chirurgickém rozšíření vývodu?
To je jinak, představte si řečiště řeky s přehradou, přes kterou zavedete drén, plastovou trubičku, která umožní odtok – v našem případě ze slinivky. Úzké místo rozdilatujete, roztáhnete, a zavedete drén.
Bude tam trvale?
Pravidelně se mění, a když budeme mít štěstí, tak za několik let se slinivka zajizví do tvaru dostatečně širokého, abychom ho měnit nemuseli.
Měl jste inaugurační přednášku, v provedení před vědeckou radou fakultní a univerzitní, Endoskopická diagnostika a terapie patologických nálezů žlučových cest a pankreatu v dětském věku. Oč v ní ve zkratce šlo?
Odborná práce byla zaměřena na traumatické ruptury jater a pankreatu u dětí. U těchto pacientů dochází ke vzniku posttraumatických píštěl v důsledku sportovních úrazů či autonehod. Ve své práci jsme dosáhli světové priority ve využití endoskopické retrográdní cholangiopankreatografie při uzavření posttraumatických píštělí u dětských pacientů. Tento miniinvazivní postup nahradil resekčních chirurgické výkony zatížené dlouhou morbiditou a řadou komplikací.
Další oblastí práce byla diagnostická endoskopie vrozených vývojových vad u novorozenců. Díky zavedení endoskopické diagnostiky do této oblasti došlo k snížení počtu falešně pozitivních nálezů u novorozenců a tím i počtu zbytečně provedených zákroků, explorativních laparotomií.
Jak jste se na ni připravoval?
Trénoval jsem ji, abych dodržel formát, abych nezabíhal do zbytečných technických detailů, aby byla srozumitelná a nebyla nudná. Profesor Šnajdauf mi kdysi říkal, že dobré docentské či profesorské přednášce má rozumět i student medicíny. Byla to nová životní zkušenost; nelékařskému publiku jsem samozřejmě už přednášel, ale vždycky jsem měl alespoň oporu v diapozitivech. Také jsem chtěl, aby posluchači pochopili, že se nejedná o chirurgickou rutinu, ale splňuje to vědecké nároky.
Co vám utkvělo z průběhu?
Člověk tam přichází vystresován, navíc kvůli pandemii profesorská řízení probíhala celý den. Ale diskuse byla velmi přátelská; auditorium se chová gentlemansky a otázky klade z odborného zájmu.
Jak byste zhodnotil své působení jako člena předsednictva fakultního akademického senátu v předchozím funkčním období? Jak senát fungoval, co se povedlo, co méně, co vás překvapilo?
V senátu už nějakou dobu působím, takže jsem nevnímal nic neobvyklého. Nová byla epidemiologická zátěž, ale i tak mě příjemně překvapilo dost věcí. S předsedou senátu doktorem Trojánkem jsme se shodli v tom, že chceme mediky zapojit do aktivit, které přinesou jasný výsledek, například ve společenské oblasti. Ještě v době dobíhající epidemie spalniček jsme se domluvili se studenty, že rozjedeme akci Medici PRO Očkování. Zpočátku byli skeptičtí k tomu, že by se nám povedlo oslovit širokou veřejnost, ale díky nasazení Milana Trojánka se projekt podařilo neuvěřitelně rozhýbat. Medici, kteří jezdili propagovat očkování na střední školy, dokonce získali cenu rektora, stali se významným hráčem na tomto poli a nahrazovali v jejich roli i státní instituce.
Jste prezidentem Gastroenterologické asociace České republiky. Jaké máte jako asociace úkoly a cíle a jak se vám daří je prosazovat?
Kromě odborné náplně jedná asociace s plátci zdravotní péče a poskytuje podporu státním i privátním gastroenterologickým zdravotnickým organizacím v jednání s nimi. Poskytujeme profesionální servis. Předtím se každé zařízení zastupovalo samo – jako kdybyste si nevyzvedl penicilín v lékárně, ale pokoušel se ho vynalézt. Je to velmi důležitá činnost, protože výkon, který nebyl uhrazen, jako kdyby se nestal, a takový výkon se už příště nemusí provádět.
Lezete po skalách, jste dokonce instruktorem lezení. Jak jste se k horolezectví dostal?
Začal jsem lézt relativně pozdě, ve čtyřiceti letech, a byl to pro mě únik z práce. Posléze jsem přešel k instruktorství, napřed v oblasti skalního lezení a potom v lezení na ledu a v zimě. Dosáhl jsem stupně HAL, hike and climb leader, což je nejvyšší amatérská kvalifikace. Horolezeckou školu našeho oddílu Sherpa Climb absolvuje ročně asi dvacet lidí ve všech věkových kategoriích. Pro mě je to ideální ventil z práce. Nejsem zaměřen na zdolávání vrcholů, ale lezu na obtížnost.
Lezl jste i během pandemie, na jakém zajímavém vrcholku jste byl?
Loni jsme byli na velmi obtížném výstupu v Katalánsku, sto čtyřicet metrů dlouhá skalní stěna s obtížností 7+ – z deseti bodů. Pro představu, náš rekordman Adam Ondra lezl jako maximum 9B.
Jak často trénujete a kde na to berete čas?
Trénuju třikrát týdně, a čas se samozřejmě shání špatně, ale protože to je nutný ventil, čas si najdete. Hůře už ale najdu čas na to, abych chodil dvakrát týdně běhat, takže běhám v noci, s čelovkou. Ve Hvězdě v deset hodin v noci je ale pěkně a ticho.
Byl jste i v předsednictvu Českého horolezeckého svazu…
Ano, to jsem ale ukončil, protože se blížila profesura, a musel jsem si určit priority.
O co jste ve vedení svazu usilovali?
Horolezectví je chudý sport, není to fotbal nebo atletika, ale dělá se tu na vrcholové úrovni, proto jsme se snažili zajistit, aby reprezentanti mohli trénovat na úrovni alespoň srovnatelné s ostatními sporty.
Co vás čeká v nejbližším čase?
Na jaře se chystáme na Sicílii, tam se leze velmi pěkně, už jsem tam byl. Doufám, že tentokrát nesejde z lezení ve Španělsku, které jsme museli zrušit kvůli covidu. Letos bych taky rád více létal na paraglidu, protože loňskou sezonu covid taky narušil.
Kdy jste začal létat?
Prakticky nastejno jako s lezením, v roce 2002, vlastně jsem si chtěl zvolit jen jeden z těchto dvou sportů, ale pak jsem zjistil, že každý poskytuje něco jiného. Paragliding je značně rizikovější než lezení – ale má výhodu, že když všechny rizikové situace přežijete, díváte se na věci, které se v životě dějí, s nadhledem, odstupem, všechno vás nerozhází.
Okolo roku 2000 jste měl pocit, že moc pracujete?
Potkala mě drobná životní krize. Do čtyřiceti let jsem se práci skutečně hodně věnoval, ale kolem mě vznikala jakási poušť, protože jsem jí přizpůsoboval všechno ostatní. Přicházel jsem o známé, o společné činnosti. Po práci jsem si sedl na kolo, protože to můžete kdykoliv a nestane se vám, že vám po několikerém zrušení akce nepřijde, jako to hrozí u sportovního partnera. Ale přestávalo mi to stačit, vadily mi volné víkendy.
Lezení mě vrátilo do normálního života; neodcházel jsem z práce v šest, ale v půl čtvrté s kolegou, abych stihl trénink. Také mě omladilo: kolegům z oddílu bývá mezi dvaceti a třiceti a řeší úplně jiné problémy, než máte ve čtyřiceti. Berou vás ale jako vrstevníka, protože lezení je riziková činnost. Mimoto je to pestrá společnost: bývalý námořník, autobusák, architekt, IT specialista, lékař, studenti, a to bych jinde nenašel.
A vaše plány v odborné oblasti?
S ČVUT spolupracujeme na projektu, který se týká vzniku aerosolu u endoskopicky vyšetřovaných pacientů a možností, jak před ním chránit vyšetřující personál. Zákroky je totiž třeba provádět stále, i během epidemie covidu, a pokud onemocní specialista, ohrožuje to pacienty, protože ho nelze snadno nahradit. Používáme masky a také, a v tom máme světovou prioritu, speciální návleky na endoskopy. V ČVUT nám v laserové komoře objektivně změřili množství aerosolových částic a vysvětlili nám, že než uzavřít endoskop mikrotenovým sáčkem je lepší použít prodyšný, porézní materiál, z kterého se vyrábějí například chirurgické čepice. A taková čepice, kterou celkem snadno připevníte na endoskop, je celosvětově dostupný a účinný ochranný prostředek.
