Rozhovor s profesorem Václavem Hamplem, nově zvoleným rektorem UK
Prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc., byl na podzim 2005 akademickým senátem UK zvolen novým rektorem Univerzity Karlovy a v lednu 2006 byl do této funkce jmenován prezidentem republiky. Do úřadu rektora nastoupil 1. února 2006.
Prof. Hampl vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor Obecná biologie. Po promoci (1985) nastoupil jako interní aspirant na Ústav patologické fyziologie Fakulty dětského lékařství UK, v roce 1990 získal vědeckou hodnost kandidáta věd. Od roku 1990 až dosud pracoval na Ústavu fyziologie 2. lékařské fakulty UK, s přestávkou v letech 1991 – 1996, kdy působil na lékařské fakultě University of Minnesota v USA. Habilitoval se v roce 1998, vědeckou hodnost DrSc., získal v roce 2001 a v roce 2002 byl jmenován profesorem pro obor lékařská fyziologie. Jeho hlavním odborným zájmem je studium regulace plicních a placentárních cév, zejména při hypoxii. Publikoval 36 původních prací v mezinárodních impaktovaných časopisech (nejvyšší IF 36,8) a dosáhl citovanosti více než 1500x.
Od roku 2000 byl členem akademického senátu UK a v roce 2002 byl zvolen jeho předsedou. Působil jako předseda pracovní komise Rady vysokých škol a byl zvolen rovněž do AS 2. lékařské fakulty (2005).
Rozhovor se uskutečnil 27. den působení v úřadu rektora.
Pane rektore, s jakými prioritami nastupujete do funkce?
Považuji univerzitu především za vědeckou instituci, resp. za instituci, kde se špičkově vzdělává nová generace odborníků kontaktem s aktivní vědeckou komunitou. Chci se tedy starat o to, aby tam, kde se věda dělá dobře, se dělala skvěle, a tam, kde se moc nedělá nebo nedělá moc dobře, aby se to zlepšilo. Chci dbát o doktorské studium, aby bylo ve všech oborech naší chloubou.
Můžete nám v této chvíli již představit svůj tým – kolegium rektora?
Především bych chtěl říct, že jsem s kolegiem zatím velmi spokojen – s duchem a atmosférou, které v něm vládnou a s jeho pracovním elánem.
Prorektorem pro vědeckou a tvůrčí práci je prof. Gaš z PřF. Lékařské fakulty ho znají jako člověka, který připravil kvalitní metodiku evaluace vědeckého výkonu našich lékařských fakult. Je to respektovaný chemik s velkým množstvím značně citovaných publikací a dokonce má na svém kontě i něco, co není na UK vůbec běžné, totiž několik komerčně realizovaných patentů. Je bývalým proděkanem PřF pro vědu a pro rozvoj.
Prorektorem pro akademické kvalifikace, tedy mužem, který bude mít na starosti doktorské studium a habilitační a profesorská řízení, je prof. Horyna z FF. Je to vysoce respektovaný historik umění a očekávám od něj především tvorbu rozumných kritérií pro ty obory, kde se důraz na počty publikací a jejich citační ohlas moc nehodí.
Prorektorem pro studium je prof. Bednář z MFF. Jeho kvalifikací je z mého hlediska jednak jeho zkušenost předsedy AS UK z doby, kdy se implementoval nový VŠ zákon, a zejména jeho dlouholetá zkušenost místopředsedy Rady vysokých škol pro studijní záležitosti, stejně jako jeho dlouholeté a svědomité působení v Akreditační komisi.
Prorektorem pro rozvoj zůstává osvědčený doc. Štech z PedF. Prorektorem pro vnější vztahy zůstává doc. Šobr z FSV, který za 3 roky svého dosavadního působení v této funkci vykřesal tuto agendu z klinické smrti.
Jaká je současná úroveň Univerzity Karlovy? V rozhovoru pro Lidové noviny jste polemizoval s dvěma mezinárodními žebříčky kvality a úspěšnosti univerzit (žebříček Šanghajské univerzity a žebříček časopisu The Times), kde se naše univerzita neumístila příliš výrazně...
Beru naše ne zrovna hvězdné umístění v žebříčcích, o kterých mluvíte, dosti vážně a jako jasnou výzvu. Na druhou stranu připomínám, že tyto žebříčky jsou jedním z prvních pokusů o skoro nemožné, totiž o porovnání tak velmi heterogenní skupiny, jakou jsou vysoké školy po celém světě. Kritéria, zvláště u Šanghajského hodnocení, jsou vybrána tak, že zvýhodňují přírodovědné zaměření (počet Nobelových cen, počet publikací v Nature a v Science apod.). Jakkoliv není objektivní a spravedlivé hodnocení výkonu v exaktních vědách triviální maličkostí, proti snahám o evaluaci humanitních věd je to selanka. Přitom zastoupení humanitních oborů na UK je podstatné. Od svého zvolení rektorem UK ale vnímám velmi výrazně, že bez ohledu na formální žebříčky je UK vnímána jako velmi respektovaná univerzita jak na úrovni mezistátních styků, tak v mezinárodních asociacích univerzit (Evropská asociace univerzit, Penumbra group apod.). A ještě jedna věc. Pokud vím, celkový počet vysokých škol a univerzit je asi třicet tisíc a Šanghajské hodnocení bylo provedeno jen u vzorku dvou tisíc vysokých škol.
V této souvislosti se objevuje otázka, zdali pro hodnocení ohlasu vědecké práce nemůže pro evropská pracoviště být přínosnější databáze Scopus (Univerzita Karlova na ni již zakoupila licenci), než databáze Web of Science. Jaký na to máte názor?
V databázi Scopus jsem několikrát zkusil něco vyhledat, ale zatím jsem neměl čas se detailně zabývat jednotlivými rozdíly. Faktem je, že pro hodnocení naší práce – a na univerzitě bychom v tomto ohledu měli být na sebe přísní – je Web of Science zejména v biomedicínských oborech velice dobrý nástroj. Najdete tam prostě vše, co je ve světové vědě zásadní a významné. Téměř bych řekl, že věci, které se tam nenajdou, mají v celosvětovém měřítku pro rozvoj vědy poměrně malý přínos. Další věc je pak problém porovnávání s ostatními českými vysokými školami, to už je ovšem zase jiná otázka.
Ve svém volebním programu jste deklaroval, že chcete „zachovat vysokou kvalitu habilitačních a jmenovacích řízení, uplatňovat při nich oborově specifická kritéria a odstraňovat zbytečné překážky bránící akademickému růstu zejména mladých pracovníků“. Jaké kritérium považujete za klíčové pro kvalitu habilitačních a jmenovacích řízení? Jaké překážky v růstu mladých akademických pracovníků jste měl konkrétně na mysli?
Konkrétně na mysli jsem měl případy typu: „Ty jsi ještě mladej, ty máš na habilitaci času dost...“ Klíčovými kritérii pro habilitační a profesorská řízení musí být vědecká kompetence, potence a respekt a prokázaná schopnost efektivního pedagogického působení. Jak přesně se budou tyto předpoklady v jednotlivých oborech dokládat bude předmětem rozpracování pod vedením prorektora Horyny.
Ve svém volebním programu jste rovněž hovořil o zajištění adekvátních platů pro kvalitní pracovníky. Je nedávno schválený mzdový předpis UK dostatečnou cestou k tomuto cíli, nebo jste měl na mysli další změny v odměňování?
Nový mzdový předpis je výsledkem určitého kompromisu mezi „bohatými“ a „chudšími“ fakultami a byť v některých konkrétních jednotlivostech může mít mouchy, je to myslím rozhodně krok dobrým směrem. V současném systému a úrovni financování vysokého školství nelze ovšem očekávat, že „adekvátní platy pro kvalitní pracovníky“ zajistí pouze základní mzda ze státní dotace podle našich tabulek. Důležitou roli musí hrát (ostatně leckde už dnes hrají) další zdroje – grantové odměny, příjmy za práci v celoživotním vzdělávání, účast na praktickém (a ekonomicky přínosném) využití našeho „know-how“, podíl na zpoplatněné výuce v cizích jazycích apod. To jsou právě oblasti, v nichž lze předpokládat větší úlohu oněch kvalitnějších pracovníků ve srovnání s pracovníky spíše podprůměrnými. Je ovšem také pravda, že výše osobního finančního ohodnocení za práci na projektech typu výzkumných záměrů nebo center se odvíjí od platného mzdového předpisu dané vysoké školy. I z tohoto důvodu by další posun směrem vzhůru byl rozhodně užitečný, ale nejdříve musíme vidět, jak si nový předpis „sedne“ z hlediska ekonomického fungování fakult.
Významnou pasáž volebního programu jste věnoval problematice doktorského (Ph.D.) studia, které vidíte jako vlajkovou loď univerzity. Na druhou stranu efektivita doktorského studia zatím nebyla vysoká. Ještě nedávno se počet dokončených doktorátů pohyboval okolo 10 %. Jak to lze změnit?
Prvním krokem je reflexe důvodů, které k tomuto stavu vedou. Tak ostatně nedávno vznikla motivační odměna pro školitele doktorandů při dovedení studenta ke graduaci. Před časem jsme v předsednictvu AS UK diskutovali, proč příliš mnoho doktorandů výrazně (i několikanásobně) překračuje standardní délku studia. Napadlo nás, že přinejmenším v biomedicínských oborech školitel do doktoranda v počátku studia investuje hodně času a energie a v pozdějších letech studia si to „vybírá“ v podobě efektivně fungující, kvalifikované a přitom pro něj levné síly. Není proto příliš motivován „popohánět“ studenta k ukončení studia. Takovouto motivaci neměla ani fakulta. Logickým dalším postupem proto bylo zavedení zajímavé finanční odměny jak pro školitele, tak pro fakultu za úspěšně dokončené doktorské studium. Věřím, že podobnými specifickými, promyšlenými a v podstatě drobnými kroky bude možno postupně vylepšovat doktorské studium i v dalších ohledech.
Ve svých 44 letech jste pravděpodobně nejmladší rektor v novodobé historii Univerzity Karlovy. V této době se také děkany dvou pražských lékařských fakult staly osobnosti na prahu čtyřicítky. Myslíte si, že je to nový nastupující trend, nebo jen souhra okolností?
Kromě toho máme ještě nově děkana velikánské filozofické fakulty na prahu třicítky. Myslím, že to asi bude částečný průnik obecnějšího trendu uplatnění mladých ve vrcholovém managementu do akademické sféry. Zdá se, že v podnikové sféře s tím asi jsou docela dobré zkušenosti, takže proč by to nemohlo být užitečné pro univerzitu? Jsem ale pevně přesvědčen, že podstatnější než věk jsou osobní kvality akademických představitelů.
Myslíte si, že má management akademické instituce nějaká výrazná specifika například oproti privátnímu sektoru?
Domnívám se, že právě v akademickém prostředí je naprosto zřejmé, že management takové instituce, jakou je universita, nemůže dělat generický manažer, někdo, kdo předtím řídil např. Coca–Colu. Zatímco, když někdo řídil Coca-Colu, tak – zjednodušeně řečeno – může pak jít řídit třeba aerolinie. I když můj dojem je, že i v těch komerčních záležitostech je jistá věcná znalost manažera rozhodně ku prospěchu. V akademickém prostředí je tato znalost esenciální a nezbytně nutná.
Strávil jste pět let na lékařské fakultě University of Minnesota v USA. Jak na to období vzpomínáte?
Moc rád. Konec konců, tehdy jsem byl doopravdy mladý, krátce před tím šel u nás – pro mě nečekaně – k čertu odporný režim a svět otevíral náruč. Krásnou a vlídnou Minnesotu mám velmi rád dodnes. Abych byl spravedlivý, dodávám, že život v USA mě naučil i to, že všude se jí chleba o dvou kůrkách. Tj. že i když materiální a společenské podmínky jsou tam obecně příznivější, ty podstatné lidské radosti a bolesti jsou všude hodně podobné.
Které zkušenosti z americké univerzity jsou aplikovatelné i u nás?
Já jsem silně vnímal důraz na vědeckou produktivitu. Zažil jsem dvakrát krach sousedních laboratoří. Když dva roky po sobě neměli na svou práci extramurální grant, univerzita považovala za neužitečné je dál „živit“. To je na naše poměry možná až příliš drsné, zvlášť když objektivita soutěží o výzkumné finance může být do jisté míry ohrožována komorností české vědecké komunity a náchylností administrativní sféry k rozhodování na základě i jiných kritérií než jen vědecké kvality (např. vyřazení projektů na základě banálních formálních nedostatků). Ale vím dobře, že koncept, že na kvalitní a trvalou vědeckou práci je třeba shánět financování, není zdaleka všem pracovištím naší univerzity vlastní. A na změně tohoto stavu chci pracovat. Přenositelná je třeba i zkušenost s aktivní péčí univerzity o profesionální růst zaměstnanců nebo pozitivní aspekty kreditního systému.
A které zkušenosti naopak aplikovatelné nejsou?
Nejsem si jist, jak přínosný by byl pokus přenést dvoustupňový model studia medicíny, který v USA funguje dobře. Nerad bych přenášel některé praktické problémy s velkou flexibilitou volitelnosti předmětů (teoreticky si student mohl zapsat skoro cokoliv, ale na zápis některých přednášek se čekaly fronty přes noc ve spacácích, jinak to bylo bez šance).
Ve Spojených státech je obvyklou součástí života akademických pracovníků tzv. sabbatical, tvůrčí volno v trvání několika měsíců. U nás se zatím z různých důvodů příliš neujal, ačkoli teoreticky možný je. Jak na to pohlížíte?
Myslím, že u nás je sabbatical ještě důležitější, protože normální mobilita akademických pracovníků je malá. Běžně lidé učí celý život na škole, kterou vystudovali, a nic moc jiného nezažili. V USA i v západní Evropě je naproti tomu standardem vystudovat magisterský stupeň na jedné univerzitě, doktorský na jiné, postdoktorská léta strávit ještě jinde atd. U nás naštěstí alespoň u mladých začíná být zkušenost v zahraničí standardem. Nicméně po pár letech si ji na chvíli zopakovat je myslím pro svěžest myšlení a rozhledu podstatné. Sám jsem se chystal, pokud bych býval neuspěl v rektorských volbách, začít si zařizovat finance na sabbatical. Vážně jsem uvažoval o variantě, kterou teď alespoň doporučím jiným, totiž strávit sabbatical ne v akademickém prostředí, nýbrž ve výzkumném oddělení komerční (farmaceutické nebo biotechnologicke) firmy. Zkušenost s praktickým provozem v jiném typu instituce, nota bene typu, pro který část našich doktorandů připravujeme, musí být přínosná.
Moje zkušenost z USA spíš nasvědčuje, že ani tam nebylo využívání možnosti sabbatical rutinní praxí všech, nýbrž spíše uchopením příležitosti ze strany iniciativních, kteří byli ochotni pro to něco udělat. Myslím, že u nás je to podobně. Kdo chce, ten si to v zásadě může zařídit (pokud by měl někdo pocit zbytečných problémů, ať se mi ozve), ale těžko to budeme paušálně nutit všem.
Dovolte na závěr osobní otázku. Jaké máte koníčky a záliby?
Především mě baví moje práce, a to jak ta dosavadní, fyziologie, tak i ta nová. Baví mě moje děti. Baví mě chodit, např. po horách nebo po hradech, což bohužel moc nebaví moje děti. Moc rád lyžuju, hlavně na sjezdovkách, to s dětmi sdílím, ale i na běžkách, to už s dětmi nesdílím. Rád sjíždím řeky na kánoi a docela mě baví kolo. Je jasné, že na každou tuto aktivitu mám dost málo času.
Máte nějaký svůj recept, jak v náporu povinností odolávat stresu?
Žádný geniální recept na to nemám. Snažím se o víkendu vysadit, pokud to jde. Moje zkušenost je, že hodně pomůže trávit volný čas v jiném prostředí. Snažím se být s dětmi, vyjet na lyže, tuhle zimu i bruslíme. Ale práci si nosím domů, tomu se ani nesnažím odolávat. Je to taky takový zvyk z minula, pořád mít s sebou něco na práci. Když pak přijde nějaký prostoj, třeba čekám na děti, když je musím odněkud vyzvednout, tak vytáhnu papíry, které potřebuji prostudovat, a mám dobrý pocit, že nečekám naprázdno.
Děkuji za rozhovor.
Já děkuji za podnětné otázky a za vyslechnutí.
rozhovor připravil: prof. MUDr. Michal Hrdlička, CSc.
