Rok 2013 byl pro Ústav patologické fyziologie naší fakulty rokem plným změn! Na jaře úspěšně habilitovala doc. Hana Maxová, která nedávno vystřídala na pozici vedoucího ústavu prof. Martina Vízka. Do třetice všech letošních změn oslaví tento rok a dnešní den (4. 10. 2013) prof. Martin Vízek své jubilejní sedmdesáté narozeniny! O tom, že vztah těchto dvou lidí je milý a přátelský, že se vědecky i pedagogicky podporují a že to s Ústavem myslí dobře, o tom a mnohém dalším jsme si povídali s doc. Hanou Maxovou a prof. Martinem Vízkem.
Oba dva jste absolventy 2. lékařské fakulty, resp. pan profesor ještě Fakulty dětského lékařství. Byla patofyziologie vaší první volbou, nebo jste uvažovali i o jiných oborech?
Prof. Vízek: Já nevím, jak Hanka, pro mne ano. Já jsem začal na experimentálce pracovat za studií, sotva jsem udělal zkoušku.
Doc. Maxová: Já když jsem dostudovala, tak jsem byla na mateřské dovolené. Pak jsem řešila, kam půjdu pracovat, a v podstatě náhodou se mi naskytla příležitost jít na doktorské studium na Ústav patologické fyziologie, takže jsem té příležitosti využila a nelituju toho. Pak jsem se už vůbec nerozhodovala, že bych šla někam jinam, a ráda jsem tu zůstala.
Když srovnáte své začátky se současnými trendy v patofyziologii, co se podle vás za tu dobu nejvíce změnilo?
Prof. Vízek: Všecko. Co si budeme povídat. Když já jsem začínal, tak se publikace psaly na psacím stroji s průklepákem, měřicí přístroje jsme si dělali na koleně... Všecko.
Doc. Maxová: Já to můžu posoudit asi za posledních 16 let a i to si myslím, že je velký pokrok. Když jsem nastoupila, tak začínaly třeba Windows, protože, přesně jak říká pan profesor, psát publikace ručně bez statistických a grafických programů asi musela být skutečně strašná práce. Takže pokrok v technice určitě je vidět. Na druhou stranu se patofyziologie začíná ubírat někam do molekulárních záležitostí, což se nám úplně nelíbí, ale bez moderních metodik se člověk dnes neobejde.
Prof. Vízek: Pokud se bavíme o osudu patofyziologie jako takové, tak ta hlavní změna je v tom, že těžko sháníme lidi s lékařským vzděláním, aby pokračovali po nás. Svým způsobem to je logické. Když někdo vystuduje medicínu, proč by dělal experimentální vědu? Pro výuku patologické fyziologie ale musíte mít lékařské vzdělání a sehnat takového člověka je velký problém. My prostě nemůžeme použít přírodovědce. Obecně je problémem našich teoretických ústavů, že jsou podstatně menší, než by měly být.
Pane profesore, vy jste byl dlouhou dobu vedoucím Ústavu patologické fyziologie 2. LF. Jak vnímáte toto období a jak si jej budete pamatovat?
Prof. Vízek: To záleží na tom, co si dokážu pamatovat. Myslím, že jsme pracovali relativně v klidu, i když starostí bylo dost. Bylo období, kdy jsme byli s Hankou sami dva na celý Ústav patologické fyziologie. Ono popravdě řečeno, co se týče míst pro lidi s vysokoškolským vzděláním, jsme na tom stále špatně. V tuhle chvíli má Ústav dva a půl učitelského místa. Když se porovnáme s ústavy jiných lékařských fakult, tak je to obrovský nepoměr. Když si uvědomíte, že o granty soutěžíme s lidmi, kteří mají na vědu daleko víc času – a to nemluvím o Akademii, která neučí – tak to určitě problém je. A to je myslím to jediné, co nás trápí.
Jak dnes pohlížíte na 20 let svobody na akademické půdě? Byl jste dlouhá léta senátorem a proděkanem, čili jste zažil úsvit demokracie na naší fakultě...
Prof. Vízek: Začátky byly hodně hektické, hodně se měnilo, pak se celá věc usadila... Nevidím, že bychom měli s akademickými svobodami nějaký veliký problém. Často se objeví někdo, kdo vymyslí, že by všechno mělo být úplně jinak, ale zatím se to vždycky povedlo odrazit. Myslím, že to funguje docela dobře.
Co vaše pedagogická kariéra? Vzpomněl byste si, čím vás studenti překvapili či pobavili? Případně nějaké perličky ze zkoušek?
Prof. Vízek: To já rychle zapomínám, protože těch bylo tolik, že si nedokážu vzpomenout na něco, co by byla ohromná legrace. To, co se v těch zkouškách podle mého mění, je, že studenti mají čím dál tím větší tendenci, abych to řekl přímo, žvástat. To je asi dobou. Jsme zvyklí daleko víc žvástat, než to bývalo.
Paní docentko, jaké vy máte zkušenosti s výukou studentů a se zkoušením?
Doc. Maxová: My si říkáme, že studenti se mění, že je to pořád horší. Ale myslím si, že asi ne, že studenti jsou v jádru pořád stejní a měníme se asi spíš my, čím jsme starší. Ale studenti jsou různí, jsou výborní studenti, s kterými je dobrá komunikace, a pak jsou prostě studenti, kteří se snaží ten náš obor nějakým způsobem přežít a už se v podstatě vidí hotovými doktory. Co se týče zkoušení, já jsem léta zkoušela bakalářské obory, letos prvně mediky a byla jsem příjemně překvapena, protože jsme v magisterském studiu neměli problémy a studenti byli dobře připraveni.
Prof. Vízek: Jinak samozřejmě všechno je horší, to už věděl Čapek. Pračlověk Janeček si stěžoval na tu mladou generaci už pradávno 
.
Když nyní předáváte pomyslné žezlo paní docentce, máte pro ni nějaké rady a tipy do profesního života?
Prof. Vízek: Rad spoustu, tipů také spoustu, ale... Já jsem rád, dokonce bych řekl velice rád, že Hanka Ústav převezme. Se vším jí rád pomůžu, ale myslím si, že to jsou záležitosti, které si člověk holt musí sám osahat. Dávat rady je velmi komplikované, můžou být také úplně špatné.
Paní docentko, vám se letos velice daří. Úspěšně jste habilitovala s prací Úloha žírných buněk v patogenezi hypoxické plicní hypertenze. Teď jste novou vedoucí Ústavu. Plánujete ve své práci s žírnými buňkami pokračovat?
Doc. Maxová: Určitě ano. Samozřejmě záleží také na financích. V současnosti na grantech spolupracujeme s Ústavem fyziologie, ale určitě bych ráda zapojila i nějaké doktorandy, respektive i studenty, kteří půjdou do čtvrtého ročníku v rámci studentských projektů GAUK.
Nebojíte se, že na výzkum budete mít v nové funkci méně času?
Doc. Maxová: Doufám, že ne...
Prof. Vízek: To bude.
Doc. Maxová: Pan profesor tady ještě zůstává, tak doufám, že mi se vším pomůže. To si myslím, že je výhoda, že se nebudu muset vším úplně sama prokousávat, ale když bude nejhůř, tak se poradím, a nějak to půjde dál.
Jaká je vaše vize vedení Ústavu patologické fyziologie?
Doc. Maxová: Já bych jej ráda zachovala aspoň tak, jak je, protože situace v preklinických oborech na naší fakultě není nijak růžová. Myslím si, že personální obsazení máme velmi dobré. Na asistentských místech máme lékařky v mladém věku, po mateřské dovolené, které by nám tu mohly poměrně dlouho vydržet. To, co by se mělo zlepšit, je získávání doktorandů. Ale to je zase otázka grantů a finanční motivace, protože zadarmo vám to nikdo dělat nebude.
Prof. Vízek: My jsme se dost snažili dát se dohromady s kliniky, kteří by nám sem poslali někoho jako doktoranda, ale moc dobře to nedopadlo, protože pro ně je pak klinika důležitější a i my musíme chápat, že když někdo zachraňuje lidské životy, tak nám nemůže dělat v laboratoři.
Plánujete nějaké změny? Ať už ve výuce studentů, či vědecké práci na Ústavu?
Doc. Maxová: Ve vědecké práci ne, protože tím, že jsou běžící granty, je směr dlouhodobě nastaven. Co se týče výuky, tak se každý rok snažíme nějakým způsobem výuku upravovat, zlepšovat, s oceněním studentů někdy lepším, někdy horším. Snaha o pokrok pořád je, letos bychom měli mít v praktických cvičeních nové výukové programy na Powerlabu, tak uvidíme, jak se to studentům bude líbit.
Nyní bulvární otázka: kdybyste nebyli lékaři a vědci, čím byste byli?
Doc. Maxová: Já zahradnicí.
Prof. Vízek: Já zahradníkem určitě ne. Co bych byl, to doopravdy nevím. Já jsem od chvíle, kdy jsem nabral dostatečný rozum, směřoval k medicíně, pak jsem přišel na to, že přece jenom s lidmi je příliš mnoho práce, a zůstal jsem na teoretickém oboru.
Co rádi děláte ve svém volném čase? Máte vůbec nějaký?
Prof. Vízek: Určitě ano, ale to se hodně mění s věkem. Na začátku má člověk jistě dost koníčků, ale je pravda, že tak jak člověk potřebuje pracovat jednak na výuce, jednak na vědě, tak ty koníčky opouští, protože má míň a míň času. Pak s věkem zase trochu času přibývá, ale objeví se vnoučata... Rozhodně nemám žádný takový koníček, pro který bych chtěl tady skončit a jít třeba malovat obrazy Vysočiny.
Doc. Maxová: Já nejvíc volného času nyní trávím s naší pejsandou, kterou jsme si po velmi dlouhé době pořídili, a je to fajn. Člověk ze všeho vypadne, když se jde ven projít a myslí na něco úplně jiného.
Je říjen a zase začíná koloběh přednášek, zápočtů a zkoušek. Co byste do nového akademického roku vzkázali svým kolegům a studentům?
Prof. Vízek: Kolegům, aby to přežili, a studentům, aby to taky přežili. To je asi nejlepší přání.
Doc. Maxová: Já to vidím podobně. Musíme se k tomu, tak jako každý rok, postavit. Strašně záleží na tom, jaká skupina studentů se sejde. Někdy je to fajn, ale liší se to kruh od kruhu. S někým se pracuje moc hezky, někam chodí člověk radši a někam méně rád. Ale tak to prostě je, tak nám přeji, aby se studenti dobře sešli a aby byli šikovní...
Prof. Vízek: Aby se ti studenti dobře sešli a aby si uvědomili, že my je nic nenaučíme. Naučit se to musí sami. Poslední dobou se častěji setkáváme s tím, že někdo sedí a říká si: teda to jsem zvědavý, jak ty mě tu patologickou fyziologii naučíš. A má pocit, že takhle to má být. Ale většinou to přemůžeme.
Děkuji vám mnohokrát za rozhovor.
-KamilaVolná-
