Paní Marta pracuje jako zdravotní sestra. Začínala jako porodní asistentka, která je u příchodu nového človíčka na svět. Odrodila stovky dětí. Nyní pracuje jako sestřička na oddělení paliativní péče, a je tedy přítomna u odchodů lidí z tohoto světa. Obojí je velmi zodpovědná, psychicky a fyzicky náročná práce, neboť v obou případech jde o starost o ty, kteří se o sebe v tu chvíli nedokážou postarat. Se zájmem a ochotou pomáhat jiným lidem by chtěla pokračovat i po své smrti – jako dobrovolný dárce těla na vědecké a výukové účely. Velmi nás proto potěšilo, že jsme spolu mohli vést rozhovor.
Kdyby bylo možné vrátit čas, vybrala byste si opět povolání zdravotní sestry včetně své specializace?
Porodní asistentka je krásný obor a jsem moc ráda, že jsem si ho po gymnáziu zvolila. Ale během života jsem pracovala také na dětském a zubním oddělení, chvíli na alergologii, u lidí s kombinovaným postižením v ústavu a také v chráněném bydlení. Každé místo mi něco dalo a také mě něco stálo. Jsem moc ráda, že paliativa završuje můj profesní životaběh. Vlastně si zpětně neumím představit, že bych jako některé mé spolužačky pracovala celý život na jednom místě a v jedné oblasti zdravotnictví.
Před nějakou dobou jste učinila rozhodnutí darovat své tělo po smrti pro vědecké a výukové účely. Co vás k tomu přimělo a jak těžké rozhodnutí to bylo?
Poprvé jsem se doslechla o volbě darovat tělo asi před dvaceti lety. Tehdy jsem se chvíli zajímala, co by to obnášelo, ale informace se nedaly získat tak snadno jako dnes. Někam jsem psala, odpověď nepřišla a tím to skončilo. Před pár roky tuto otázku znovu otevřela kamarádka, trochu jsme se popídily, ale pak jsme téma obě odložily. Když mi umřeli rodiče a jejich pohřeb do země s účastí příbuzných a přátel jsem měla možnost srovnat s téměř anonymním odvážením lidí, kteří například zemřeli na covid a jejichž těla byla přepravena bez jakéhokoliv obřadu ke kremaci, jasně zvítězil způsob první.
Jenže nedávno jsem se dívala na DVTV a v jednom pořadu tam hovořil pan Veselovský s panem profesorem Kachlíkem. Kromě toho, že jasně vysvětlil, proč se v současnosti mrtvých lidských těl nedostává a co a kde je možné udělat, aby medici a mladí lékaři měli dostatek „studijního materiálu“, zmínil pan profesor také otázku etickou, se kterou má možná víc lidí potíž. Mluvil i o přístupu církví k dárcovství. Toto pojetí se mi líbilo. Předtím jsem si totiž neuměla představit, že umřu a děti už mě nikdy neuvidí, že jim takříkajíc vyletím komínem... že nedostanou možnost nějak se vypořádat se situací, že maminka byla a najednou není. I na tohle se pamatuje. Je zbytečné, abych slova pana profesora tlumočila, když si je může každý poslechnout. Ve zmíněném rozhovoru jsem se dozvěděla o Ústavu anatomie na 2. lékařské fakultě, o nových moderních prostorách i způsobech uchovávání těl a práce s nimi. Šla jsem hledat webové stránky a následující den vyplnila formulář a odeslala poštou. A mám z tohoto rozhodnutí upřímnou radost. Mimochodem – stránky se mi líbí, jsou přehledné, návodné, s citlivě podanými informacemi a spoustou odkazů, ve kterých člověk může rychle najít, co potřebuje. Díky za ně.
Víte, na pitevně jsem byla při studiu jedinkrát, poslali nás tam, abychom jako žákyňky viděly „mrtvé tělo“. Na stole leželo nahé tělo s přikrytým obličejem, bývalo by ve mně nevyvolalo žádné emoce, ale pak jsem si všimla rudě nalakovaných nehtů. A v tu chvíli to nebylo nějaké tělo, ale ležela tam žena. Se svou historií, svým rodokmenem, svými příbuznými, se svými emocemi, důstojností, bolestmi, zaměstnáním, se svým způsobem smrti... bylo to tehdy pro mě formující setkání. Člověk zůstává člověkem i po smrti. Myslím, že když jsou k tomuhle vedeni už medici, mohu to být i já, kdo poslouží.
Jak to přijala vaše rodina a přátelé?
Myslím, že už mě znají. S dětmi jsem mluvila i o dříve vysloveném přání. K darování těla se jedna dcera zatím nevyjádřila, druhá je bez výhrad a naopak vyprávěla, že se kdysi setkala se zákaznicí, medičkou, a rozvinula se mezi nimi debata, ve které ji studentka vybízela, aby se taky k dárcovství přihlásila.
Jak vnímáte smrt? Je těžké o ní hovořit?
V hospici jsem si pospojovala své zkušenosti z profesního života. Smrt je pro mě narozením pro život. Nějaký další, krásný. Tím nemyslím převtělení. Ale něco, co je pokračováním současného. Někteří lidé umírání a smrt nechtějí přijmout, jiní jsou zvědaví, další odevzdaní – to se týká umírajících i příbuzných. Každý jsme jiný a smrt je tajemství... Takže když mluvit, tak opatrně a s úctou.
Máte nějaké obavy ohledně dárcovství?
Kdepak, snad jen aby to vyšlo a něco nám neudělalo čáru přes rozpočet.
Je něco, co bychom mohli ve vztahu k dárcům zlepšit? Aby třeba informovanost byla větší?
Víte, třeba taková paliativní medicína je skvělý obor, a kdyby se v ní vyznali všichni lékaři, umírání by pro všechny zúčastněné nemuselo být tak bolavé, bolestivé, namáhavé. Už tolik let se o ní mluví, stále se vymýšlejí nové akce k obeznámení veřejnosti, dětmi počínaje, a stále jsou laici i odborníci bezradní. Ti, kterým jde o vědomosti a dovednosti mediků a lékařů, se budou muset nekonečně dlouho nasazovat. Chodit mezi lidi. Mluvit. Vysvětlovat. Dávat příklady. Ukazovat z více pohledů. Zadávat umělcům jako téma. Získat politiky. Využívat všechna dostupná média a zapojit samotné dárce, aby problematiku otvírali se svými přáteli, rodinami, v zaměstnání... Já bych třeba byla pro to, aby se zájemci mohli na vlastní oči podívat do Motola, viděli pitevny, potkali se s lidmi, kteří tam pracují, aby měli možnost klást na místě otázky, setkat se s duchovními, navštívit místo s vysazenou lípou...
Co se vám na myšlence, že člověk by mohl být i po své smrti užitečný a prospěšný pro další pokolení, líbí?
Dělat dobré věci je dobré, řekl někdo. Tak proč to ohraničit dobou narození a chvílí smrti.
Celý život pracujete ve zdravotnictví, co byste mu přála?
Dorost. Nejen vzdělané, ale taky lidské a citlivé pedagogy. Podmínky k rozvoji. Lepší ocenění společenské i finanční. Možnost sabatických roků. Báječné šéfy. Humor.
A máte nějaké nesplněné přání vy?
Žít život, když už jsem ho dostala, s radostí, s chutí, s druhými a pro ně.
Připravila: Ing. Libuše Stoklásková
