MUDr. Lucie Hrdličková je pediatrička, dětská onkoložka a paliatryně. V roce 2017 založila první dětský nemocniční paliativní tým v ČR. Působí na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FNM, vede Tým dětské podpůrné péče FN Motol.
V jednom starším rozhovoru jste zmínila, že dětská onkologie je taková popelka. Platí to pořád?
Před lety jsem intenzivně prožívala, že děti léčené na onkologické klinice jsou tabu – společnost o nich nechtěla vůbec slyšet. A už vůbec ne o tom, že děti mohou onemocnět, dostat rakovinu a zemřít.
Myslím, že nyní se to velmi zlepšilo. Jak o dětské onkologii, tak o paliativní medicíně (medicínský přístup zaměřený na zvyšování kvality života nemocných lidí – pozn. red.) se víc ví. Děláme veliké pokroky v tom, co jsme jako společnost ochotni otevřeně komunikovat.
Jak se proměňuje obor paliativní péče, na co se dnes klade důraz?
Dřív byla vnímána hlavně jako hospicová péče o pacienty v závěru jejich bytí. V současnosti se daří – snad i přispěním našeho týmu – prosazovat living well, tedy žít dobře, medicínský přístup zaměřený na zlepšení kvality života. Pro každého navíc znamená něco jiného, což mě hrozně baví.
Jsou pacienti, pro které „kvalita života“ znamená sedět na gauči, baštit chipsy a koukat na televizi. A jsou tací, kteří závodně plavou po amputaci nohy. A tak se lidí ptáme, jak to u nich vypadalo před nemocí, jak chtějí co nejlépe žít a jak jim v tom můžeme pomáhat. Daří se, aby společnost vnímala, že paliativní medicína se zaměřuje na život s těžkým onemocněním – není nutně jen o umírání.
Myslíte, že způsob, jakým se vyrovnáváme s těžkou nemocí, máme vrozený, nebo ho spíše získáváme?
Myslím, že je to něco, co o sobě zjišťujeme – protože když to jenom trošku jde, nepřemýšlíme o tom. Je to lidská přirozenost a úplně ji chápu.
Jsem neustále v kontaktu s někým, kdo má před sebou relativně málo času, takže mě to nutí o těchto věcech přemýšlet. Představuji si, jaké by to bylo, kdybych přišla o svoje děti nebo kdyby rodina přišla o mě. To ale není přirozenost, to je profesionální deformace.
I to, na čem lidem začne záležet, když onemocní, se může měnit v čase a my zdravotníci si toho musíme být vědomi. Nemůžeme proto radit nebo doporučovat: Musíme naslouchat, správně se ptát a zjišťovat, jak to který nemocný má.
Jaké jsou předpoklady pro to, aby člověk mohl dělat dětskou onkologii a paliativní medicínu?
Po deseti letech v paliativní medicíně a dvaceti letech v dětské onkologii si troufám tvrdit – a možná to bude kontroverzní –, že člověk musí umět vypnout, musí se umět od práce oprostit, musí praktikovat psychohygienu a sebepéči a umět za sebou zavřít dveře ordinace. Jít domů a věnovat se sobě a své vlastní rodině, protože jinak pacientům může přestat být prospěšný. Vyhoří a nebude schopen dlouhodobě pracovat na vysoké profesionální úrovni.
Máte psychologickou podporu také přímo v týmu, nebo si sebepéči každý řeší individuálně?
Řešíme to individuálně a podle mě je to jeden z hlavních pilířů vedení. Všichni znají výši svého úvazku, vědí, kdy chodí do práce a kdy ne. Zlobím se, když chtějí pracovat víc, než mají. Vtipné, že? Je ale nesmírně důležité, abychom byli zastupitelní, abychom se mohli spolehnout jeden na druhého a věděli, že o víkendu pracuje někdo jiný. Nemůžu mít v týmu unavené lidi, kteří jsou přepracovaní, přetížení a příběhy našich rodin se jich dotýkají tak silně, že by to přesahovalo nějaké hranice profesionality.
Světoví experti na paliativní medicínu nás učí, že o pacienty a jejich rodiny bychom se měli starat jako o vlastní děti. Ale jenom ve chvíli, kdy jsme s nimi v ordinaci a hovoříme s jejich blízkými. Musíme umět zavřít dveře a shodit to ze sebe, abychom byli připraveni věnovat se zase další rodině s těžce nemocným dítětem.
Věnujete se také výuce komunikace. S jakým komunikačním přešlapem se nejčastěji setkáváte?
Nejčastěji vídám, že zdravotníci neumějí techniky práce s emocemi, takže si je berou velmi osobně. Představte si, že na vás někdo křičí, že v čekárně už čeká půl hodiny. Místo abychom řekli „Vidím, že se hrozně zlobíte, že je vám to hrozně nepříjemné, a úplně chápu, že jste naštvaný. Je mi líto, že je tu takový provoz“ si to bereme osobně a odpovídáme stylem: „Já si tady neválím šunky a nemám nohy na stole!“ Nebo: „Přestaňte na mě zvyšovat hlas!“ Nejsme schopni emoce pojmenovat a legitimizovat. Na 2. lékařské fakultě se ale komunikace učí hodně. Výuku zaštiťuje paní doktorka Tomová a myslím, že medici už z naší fakulty vyjdou jakou poučení lékaři.
V rámci vašich programů využíváte edukační aplikaci s virtuální realitou. Jak funguje?
Trénink komunikace v medicíně prostřednictvím virtuální reality je v současnosti silný trend a nás to velmi těší. Na 2. lékařské jsme nyní ve fázi implementace virtuální reality do výuky, jako výuková metoda se zatím běžně nepoužívá. Jsem spoluzakladatelkou společnosti ComGuide, která se nácviku náročné komunikace v medicíně prostřednictvím virtuální reality věnuje.
Funguje to tak, že díky umělé inteligenci umíme reagovat na to, co říká zdravotník s nasazeným headsetem – brýlemi, ve kterých vidí pacienta. Ocitne se v pacientském pokoji, má rozhled skutečně celých 360 stupňů a jeho úkolem je sdělit závažnou zprávu.
Scénářů je celá řada. Pacient emočně reaguje podle toho, jak se lékaři nebo zdravotníkovi daří s ním vypořádat. Je vám jasné, že pokud zdravotník dobré komunikační dovednosti nemá, není v komunikaci ani trochu vzdělaný, moc se mu nedaří. A čím méně se mu to daří, tím je pacient náročnější na zvládnutí a naopak.
Jakou nejlepší radu jste v rámci svého oboru dostala?
V oblasti, které se nyní věnuji – vedení Týmu dětské podpůrné péče v Motole –, jsem se naučila, jak dobře postavit tým, jak zacházet s jeho členy a jak zařídit, aby lidé měli, co potřebují, a mohli dobře pracovat. Jedna z dobrých rad, kterou jsem dostala od svého kouče, zněla, že pokaždé, když do týmu vstupuje někdo nový, staví se tým skoro odznova. Považuji to za důležité: Ve zdravotnictví nefungujeme jako jednotlivci a postavit dobrý tým je základ.
