U mediků je v pitevně vidět, jaký mají zájem

Když začínala pracovat v polovině 60. let 20. století v Anatomickém ústavu, tak jí každý ptal, jestli jsou tam v kádích ještě esesáci či válečné oběti. „V roce 64 už tam asi těla z války nebyla. Ale je fakt, že tělo může být ve fixačním roztoku klidně deset, dvacet let,“ představuje anatomický diskurs MUDr. RNDr. Eva Hergetová, CSc. 

Čelila také otázkám, zda jí nevadí pracovat s mrtvými těly. „Pro nás už to není pan Vonásek, ale  materiál. Soustředím se jen na to, kde najít ten nerv a podobně. Fakt je, že v obličejích to bývají staří lidé. Když je tělo nafixované, tak nemá vůbec přirozenou barvu, je bílé. A má také jinou konzistenci svalů. Už je to učební materiál.“

Odvěkým problémem výuky mediků je mít dostatek těl. Jaké bylo jejich získávání v šedesátých letech?  „Do pražské fakulty všeobecného lékařství se svážela těla, ke kterým se nikdo nepřihlásil ze středočeského, severočeského a jihočeského kraje. Bylo to většinou z blázinců či starobinců, kde přebývali lidé bez příbuzných nebo jejichž příbuzní neměli peníze, aby své mrtvé pohřbili. Ale postupně, jak se životní úroveň zvyšovala, takových těl ubývalo a ubývalo,“ upřesňuje doktorka Hergetová. 

Nyní má 2. lékařská fakulta program dárcovství těl, za kterým stojí současný přednosta Ústavu anatomie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy profesor David Kachlík. 

Starý anatomák

Eva Hergetová učí celý svůj profesní život anatomii. Nastupovala do starého Anatomického ústavu, který zajišťoval výuku pro všechny medicínské fakulty v Praze. Když začínala coby asistentka anatomie učit, bylo jí 25 let. „Když jsem udělala rígo z anatomie u Borovanského, tak i když jsem neměla celou medicínu, mohla jsem hned první rok učit.“

Cesta na starý anatomák pro mladou Evu nebyla úplně jednoduchá. Na svět přišla jako Eva Trnková na Kladně, ve stínu Poldovky. „Narodila jsem se do prvorepublikové vily, ústřední topení, dlaždičková koupelna a tak. Dědeček byl velké zvíře na Poldovce. Podával patenty, vynálezy, chudý nebyl,“ začíná rodinnou historii Eva Hergetová. „Dědeček Trnkovic, z tátovy strany, to byl zas pan rada. Na Kladně na náměstí je hotel Beránek a tam se scházela honorace: pan farář, pan rada, pan řídící…“

Sama s rodiči vyrůstala v Kladně Na Amálce, poblíž už tehdy zavřené šachty. Její maminka učila dějepis a zeměpis na střední škole. Tatínek zemřel, když byla Eva ještě dítě. Vyrůstala se dvěma sestrami, maminka se musela otáčet, aby všechny obstarala. Od dvanácti let chodila Eva se sestrou na jízdárnu a začala snít o profesi veterinářky nebo chovatelky koní.

Vzhledem k nemocím, které se v 50. letech ještě v hojné míře přenášely ze zvířat na člověka, byla maminka zásadně proti. Navíc chovatelství se dalo studovat jen v Brně. „Já jsem tehdy byla hodně nesamostatná, nemohla bych být tak daleko od domova. A maminka by ani neměla na to, abych studovala mimo domov,“ konstatuje doktorka Hergetová a pokračuje:

„Z toho všeho vyšel kompromis – biologie. Byla v Praze. Maturovala jsem z biologie a chemie a zvolila si i takový obor na Přírodovědecké fakultě. Ke zvířatům jsem se dostala na katedře zoologie. Dělala jsem diplomku s morfologickou tematikou. My jsme tenkrát dělali státnice z chemie i z biologie a měli jsme být kantoři.“

Kdo si sehnal umístěnku do Akademie věd nebo jiné vědecké instituce, učit nemusel. Ale ostatní mířili učit, kam je strana a vláda poslala. Eva Hergetová měla nejprve umístěnku do Benešova. Jenže pak se uvolnilo místo ve Slaném, k radosti Eviny maminky. Slaný je kousek od Kladna, takže by Eva mohla bydlet hezky doma a denně dojíždět asi 20 minut. Kdyby měla štěstí, časem by se stala vyučující na gymnáziu. 

„Od toho jsem byla zachráněna v hodině dvanácté. Na anatomáku končil můj starší spolužák, přírodovědec doktor Otakar Marhan, který měl na starosti muzeum. Byl tedy vypsán konkurs. Docent Anatomického ústavu Radomír Čihák kamarádil s profesorem Otou Olivou ze zoologie a zeptal se ho: ‚Kdo ti tady teď končí?‘ Všichni už někde něco měli, tak to padlo na mě. Dozvěděla jsem se to den před státnicí.“

V konkursu uspěla. Ale aby mohla vůbec nastoupit, musela za sebe sehnat náhradu na učitelské místo do Slaného, což se povedlo. Začala tedy pracovat v Anatomickém ústavu, Praha 2, U nemocnice 3, hned naproti Všeobecné nemocnice.

„Moje nejlepší kamarádka z přírodovědy tam měla svoji kamarádku z Bubenče. Ta byla lékařka, která na anatomii dělala aspiranturu. Tenkrát byla tři roky na stipendiu. Šla jsem za  ní, ona mi vylíčila, jak to tam všechno vypadá. Ze začátku mě uvedla do party, která tam tehdy byla.“ 

V partě mladých na anatomáku byli tehdy například Pavel Pafko, Jan Hořejší nebo Antonín Sosna – pozdější šéfové klinik.

Do Anatomického ústavu tehdejší absolventku přírodovědy Evu Hergetovou přijímal obávaný a uznávaný prof. Ladislav Borovanský, legenda ze staré školy. Sám byl nejen lékař, ale i přírodovědec, a tak chtěl mít v Anatomickém ústavu vždy někoho z přírodovědy. Eva Hergetová u něj skládala rigorózní zkoušku z anatomie. Složila ji na výbornou.

„Borovanský byl takovej přísně laskavej a někdy trochu poťouchlej. Nesnášel sportovce a já jsem často v létě i v zimě jezdila na hory. To bývaly ještě pracovní soboty. Přišel odpoledne a tak poťouchle: ‚Tak půjdeme ještě pracovat.‘ Pracovalo se a najednou se podíval hodinky a prohlásil: ‚Tak si jeďte na ty hory.‘ Pustil mě včas, ale předtím člověka tak trošku potrápil. Nakonec ale prokázal svoji dobrou tvář,“ vybavuje si Eva Hergetová.

V začátcích svého působení v Anatomickém ústavu načerno i bydlela. Pitevny končily v půl sedmé a cesta z Nového Města do Kladna na konci 60. let 20. století trvala dlouho. Měla tam, jak říká, „takový kutloch“. Šéf Borovanský o tom věděl. „On byl rád, že tam někdo je, kdyby v noci hořelo. Nebyla jsem tam zdaleka sama,“ říká Eva Hergetová. Ale podle svých slov, tam takhle přebývala nejdéle. Celých 17 let.

Osmašedesátý

„Jeden čas tam bývala bezvadná parta. Různě se i ‚zasedalo‘. Když se pitevna skončila v půl sedmé a ještě se učilo, tak byl pak potřeba trochu relax. Já jsem tam ze začátku byla moc spokojená. Pak lidi začali odcházet na kliniky, svobodný se oženili, vdaly a už to šlo do ztracena. Pak přišel rok 68 a změny, tak to mělo vliv na složení té party,“ vzpomíná na šedesátá léta v anatomáku Eva Hergetová.

Zlomový rok českých dějin a následné roky normalizace se promítly jak do dění v Anatomické ústavu, tak v životě doktorky Hergetové. 

V Anatomickém ústavu platil za korunního prince přednosty Ladislava Borovanského Milan Doskočil.

„Po smrti Borovanského (1971 – pozn. red.) se v jeho věcech našel pro Doskočila jmenovací dekret,“ vybavuje si Eva Hergetová. Milan Doskočil byl podle ní skvělý pedagog a na jeho přednášky a demonstrace rádi chodili i ostatní členové pedagogického sboru Anatomického ústavu.

„On přednášel hlavně pediatrii. To byly tak nádherný přednášky, že jsme si je chodili poslechnout i my,“ vzpomíná a pokračuje: „A v pitevně… Velice těžká je oblast tříselného kanálu. Je to dost složitý umět a popsat všechny vrstvy. On to demonstroval jednou z povrchu, jindy z hloubky, z různé strany, do toho říkal klinické poznatky. Byl to výborný pedagog.“

„Po 68 někde hodil jistou legitimaci na stůl a tím byl konec. Místo něj nastoupil Čihák, ač nestraník. Dlouho neměl definitivu, takže my jsme museli být hrozně vzorný. Protože on a prof. Vymazal na neurologii byli jediní dva šéfové, kteří nebyli ve straně,“ pamatuje si doktorka Hergetová. 

Sama Eva byla podle svých slov absolutně neangažovaná v tehdejším režimu. Prověrky se tehdy konaly každý rok a jí hrozilo propuštění z Anatomického ústavu. „A argument jednoho předsedy té komise byl: vždyť ona není lékařka, nemůže studenty klinicky motivovat. Tehdy Čihák řekl, ať si tu medicínu vystuduju.“

Studium medicíny

„Nic mi neuznali. Protože chemie nebyla chemie, ale lékařská chemie a podobně. Ale hlavně mi neuznali ty takzvaný marxáky. Jelikož jsem studovala přírodovědu před rokem 1968 a medicínu po roce 1968, tak jsem musela znovu na marxismus, dějiny komunistické strany, dějiny sovětské partaje a další,“ povzdechne si.

Na prahu třicítky se Eva Hergetová stala – při práci a vyučování na Anatomickém ústavu – opět studentkou. 

„Měla jsem mimořádné studium, které se povolovalo jen zaměstnancům. Ty teoretické první dva ročníky, to jsem si mohla jen zopakovat histologii a jít na histologii. Anatomii mi samozřejmě napsali, že ji umím. Čihák mě nezkoušel (směje se). Vždyť já měla už jedničku od Borovanského. Musela jsem znovu dělat biologii, tam se zaměřili na genetiku. Bylo jasné, že umím buňky a tyhle věci, tak po mě chtěli genetiku, kterou budu potřebovat,“ dodnes si vybavuje všechny zkoušky. 

„Na chemii jsem šla na konzultaci. Vždy jsem musela k šéfovi, měla jsem na to protokol. Už si nepamatuju jeho jméno. Tak jsem mu řekla, jaký mám osud a jestli mi dá seznam otázek. A on řekl: ‚Tak si tady vytáhněte.‘ A byly to cukry! Já jsem na cukry maturovala, já jsem na cukry dělala organiku. Říkala jsem si, to snad není pravda. A když jsem věděla, že jsou nějaké cis a trans… Tak jsem dostala hned jedničku.“

Na propedeutiku už ale musela klasicky do kroužku s ostatními mediky. „Číslo už ani nevím, ale myslím, že jsme byli dvojka. No a tam jsem se ocitla mezi studenty o deset až dvanáct let mladšími. Někteří mi hned začali tykat. Někteří mi zase vykali - zejména ti, co byli u nás v nuláku. U nás dělali uklízeče a najednou jsem byla jejich spolužačka. U zkoušky jsme se stejně kopali pod stolem a napovídali jsme si. Chodila jsem s nimi na večírky. Úplně jsem tam zapadla.“

Ve skupině byla i Zuzana Tůmová, později Roithová a Evina kamarádka. „Dvojice vždy měla pacienta, tak my jsme byly Tůmová – Trnková. Zprvu jsme se oťukávaly. Byla velmi chytrá, všechny zkoušky dělala na jedna a přitom aktivně sportovala. Dotáhla to z nás nejvýš, až na ministryni zdravotnictví.“

Jejím spolužákem se stal i jeden arabský student, kterého předtím vyučovala. „Khaled Musa: Evičko, ty jsi mě tak srala, tys mi nechtěla dát zápočet. A já jsem mu říkala: Khalede, když ty jsi nic neuměl, tak se nediv,“ pobaveně vypráví doktorka Hergetová o jedné malé konfrontaci mezi spolužáky. 

Zažila ale i konflikty v té době nebezpečnější. Studium v 70. letech totiž nebylo jen o radostech studentského života a kamarádství. „V každém kroužku byl práskač. U nás jsme věděli, kdo to je: dcera nějakého lampasáka. Brzy jsme poznali, kdo jsme kdo,“ vypráví doktorka Hergetová:

„Někdo byl potrestaný za svůj názor tím, že se neměla vydat jeho skripta – nebudu teď jmenovat. Já jsem říkala: ‚No to je pěkná kravina.‘ A ona: ‚Ne, to musel být potrestán.‘ Na to jsem jí opáčila: ‚Ale potrestaní byli ti studenti, protože to byla pěkná skripta a oni se nemají z čeho učit.‘ Čekala jsem, že přijde nějaký trest, že jsem se takhle projevila…“ Trest nepřišel.
Eva při své práci na Anatomickém ústavu studovala medicínu a skládala zkoušku za zkouškou. Uvědomovala si, že na své studijní povinnosti hledí jinak než v době studií na Přírodovědecké fakultě. 

„Dokonce mám v indexu většinou jedničky, protože mně už to bylo hrozně trapný neumět, být nepřipravená. Na gymplu si stačilo o přestávce ty tři stránky přečíst. Na přírodovědě to bylo horší, ale dvakrát za rok s partou na vodu, na hory v létě, na hory v zimě. Než se začala dělat diplomka, říkali jsme si: nějak to prolezeme. Ale už tu diplomku jsem měla morfologickou, zuby u hlodavců, což mě nasměrovalo k anatomii. Na medicíně jsem teprve zjistila, co to opravdu znamená studovat. Ne učit se,“ vyznává se náročnému oboru. 

Při denním studiu stále vyučovala jiné mediky anatomii. „Dopoledne jsem učila a nechodila na přednášky. Odpoledne na stáže jsem chodila. Takže tím pádem to šlo.“

Když promovala, bylo jí 36 let. „Nebyla jsem nejstarší, starší byli třeba ti cizinci. Na promoci našemu Alíkovi, byl Syřan, najednou ze Švýcarska přijela manželka a dvě děti,“ vybavuje si.

Hrozba vyhazovu z Anatomického ústavu po absolutoriu medicíny zmizela. „Pak už bylo všechno v pořádku. Čihák mi dokonce hodně zvednul plat,“ konstatuje doktorka Hergetová. 

Po studiu medicíny přichází doba dosahování vědeckých hodností či atestací. „Začínala jsem jezdit na semináře na Bulovku. Zajímaly mě vývojové vady končetin. Chtěla jsem být dětská ortopedka. Pak jsem téměř ve čtyřicítce otěhotněla. Kandidaturu jsem tedy dělala v padesátce, když ostatní už dělali docentury. Ale synáček se mi povedl,“ spokojeně dodává Eva Hergetová.

Básníci

Když se řekne anatom, velká část české populace si vybaví legendární film Jak básníci přicházejí o iluze a postavu přísného pedagoga v podání Jana Přeučila. Scény z piteven či zkoušek mediků Štěpána Šafránka, Honzy Antoše či Venoše Pastyříka se natáčely za plného provozu v Anatomickém ústavu v době, kdy tam dr. Eva Hergetová působila. 

„No, byl normálně provoz. Oni si vybrali rohovou pitevnu. Když medici ve filmu vycházejí z pitevny, tak v reálu vycházejí úplně z jiné místnosti. Jak ten Moravák volal ‚matičko, chystajte slávu‘, tak tam je vidět cedule muzeum, protože běží po chodbě, která je úplně jinde než pitevny. Filmaři měli zabranou jednu malou přípravnu jako kostymérnu. Pak rohovou pitevnu  praktiku,“ popisuje detailně doktorka Hergetová a přidává další vzpomínky:

„Dokonce učitelka angličtiny ve filmu to je kolegyně Nováková, kterou si tam nějak vyhlídli. Taková hodně štíhlá, drdůlek. Ve filmu je trochu rozmazaná, ale je to ona.“
Scéna, kdy docent anatomie Sejkora alias Jan Přeučil při přednášce užívá spoustu latinských termínů a Šafránek nerozumí ničemu, se natáčela v posluchárně. „A tam dole seděl kolega Dylevský jako nápověda. Přeučil ale vůbec žádnou nápovědu nepotřeboval. Ten se to naučil perfektně. Po letech jsem s ním někde mluvila. Říkala jsem mu, jak jsme obdivovali, že si všechno pamatoval.“ vypráví Eva Hergetová.

Samoživitelka a Sorbona

V osmdesátých letech ale doktorka Hergetová nezažívala jen veselé historky z natáčení. Byla plně vytížena výukou, měla malé dítě, byla samoživitelka. Její tehdejší šéf, jehož jméno taktně nevyřkne, ji kvůli tomu považoval za nespolehlivou. „Bylo to až na hranici šikany,“ stručně shrne doktorka Hergetová.

Nachýlil se čas, kdy se z původního Anatomického ústavu, resp. Katedry anatomie, která zajišťovala výuku pro všechny medicínské fakulty a obory odštěpila samostatná katedra anatomie pro 2. lékařskou fakultu. 

„Byl za tím profesor Dylevský. Dobře se znal s profesorem Kouteckým. A tak najednou, přes jedny prázdniny, se oddělila katedra anatomie pro 2. lékařskou fakultu. Šla jsem tam já, profesor Druga, docentka Olinka Mrázková, ještě nějací asistenti.  A oddělili jsme se do pracoviště Sorbona – FTVS.“

Katedra anatomie na FTVS tenkrát disponovala jednou mrtvolou a několika preparáty končetin, na nichž se vyučovali sportovci a fyzioterapeuti. 

„Anatomie 2. lékařské fakulty tam byla ve zcela nevyhovujících malých prostorech. Ještě nám nadávali, že tam smrdíme, a muselo se tam za pracovny platit. Ale hlavně těla tady u nás jsou v kádích ve fixační tekutině, to tam nebylo. Byla jen v látkovém obalu, nasáklá fixační tekutinou a v takových igelitových vacích. Takže materiál byl ve špatném stavu.

V praktikárnách tam nebyly dlaždičky. Bylo to spíše na suchou výuku a ne na preparáty a na pitvy. Pitvy se tam nevešly, protože jsme měli jen dvě praktikárny, kam se celý ročník nevešel,“ vybavuje si zkušená anatomka.

Katedra se tak po nějaké době přestěhovala zpět do prostor Anatomického ústavu. To už byl jejím přednostou profesor Rastislav Druga. Nicméně fakulta stále musela platit za pronájem. Situace se vyřešila až výstavbou nového Anatomického ústavu v Praze–Motole. 

„Tady je fantastické moderní zařízení dolejška, jak tomu říkáme. To nejsou jen pitevny. Tam má každý stůl své osvětlení, svou sprchu, nastavitelnou výšku. Prostě fantastický. Je tam i možnost simulovaných operací. Máme tady sono a různá jiná moderní zařízení,“ nadšeně vypráví o výukových prostorách Anatomického ústavu 2. lékařské fakulty. 

„Dole v anatomáku se všechno vozilo a ručně nakládalo na pitevní stoly. Tady je to na kladkách, všechno vyjede, mrazáky ohromný. Když přivezou nové tělo, tak se nejprve musí nastříknout a upravit. Máme tady veliké mrazáky, kde se uchovává tělo, které dorazí třeba o víkendu, než se zpracuje. Já už jsem ale mimo přípravnu. V pitevnách ale stále pracuji.“

Nejlepší katedra

Ale je ráda, že si nových prostor dožila: „Protože bydlím v Řepích, tak jsem si říkala, že se musím dočkat toho, až se to tady otevře. Budu jezdit na kole dolu, nahoru už ne, teď už se na kole bojím,“ přiznává si Eva Hergetová.

 „Mě to v práci ještě pořád baví. Ale bohužel hlavně zkouším a to mě nebaví. Takže musím udělat takový kompromis.“

Aktuálně přednáší zejména ošetřovatelským oborům v tandemu s kolegyní Mgr. Šárkou Salavovou. 

Ale to není její jediné potěšení. „Tady je bezvadná parta. My jsme určitě nejlepší katedra z celé fakulty. Máme mladého šéfa. Libuška (ing. Libuše Stoklásková – pozn. red), paní sekretářka, to je andělíček, všechno zařídí. Všechno hned, nemožné do tří dnů. Těla zajišťovat, fixace, teď volají, že přivážejí tělo, pátek, svátek, neděle, kdykoli.“

Katedra podle jejího vyznání prostě drží dohromady. „Na této katedře se dělá taky dost společenských událostí. Svátky, narozeniny, nebo grilování venku. A náš Azzat (MUDr. Azzat Al-Redouan – pozn. red.), arabský Američan, to je náš nejlepší kuchař. Perfektní. Jak říkám, já sem chodím hlavně ze společenských důvodů.“

Výuka tehdy a teď

Poprvé učila v zimním semestru roku 1967/1968. Mezi studenty byl i bývalý děkan 2. lékařské fakulty prof. Vladimír Komárek.

„Já jsem přišla, mně bylo pětadvacet, byla jsem jen o trochu starší, než byli oni. Přišla jsem do praktikárny a oni stáli. Dneska nic, to se jen ohlédnou a pronesou: hele, bába už přišla. Musíte si zjednat pořádek,“ pozoruje doktorka Eva Hergetová, jak se mění chování studentů a studentek.

„Dnes jsou ty kroužky velké, tak se dělí do skupin, každá má svého demonstrátora. Dřív jsem měla jednoho demonstrátora. Takže jsme něco ukazovali a oni stáli nade mnou. V tomhle je výuka mnohem lepší. Je lepší i materiál i vybavení,“ pochvaluje si lepší možnosti. 

„Studenti jsou katastrofa proti těm dřív, kdy nás zdravili. Čihák na tom bazíroval, že když jste v budově a máte bílý plášť, tak vás mají zdravit. Na první přednášce – teď se to snad dělá taky – nás všecky představil, aby nás znali, i když je třeba nebudeme učit,“ vnímá další rozdíl.

„Teď už léta nemám skupinu praktika, ale jenom přednáším. Samozřejmě že vidíte: tenhle spí, tenhle má přestávku. Když pijou, tak to povoluju. Jíst ne, ale to se v posluchárně stejně nesmí. Já jsem teda ze staré školy, když vidím něco rušivého, upozorním je. A když zloběj, tak je vykážu. Nebaví vás to? Jste tu dobrovolně. Odejděte, nebo buďte zticha,“ popisuje, jak to vypadá na přednáškách.

„U mediků je třeba v pitevně vidět, jaký o to mají zájem. Vidíte někoho, kdo tam šmejdí: jé, vy tam máte něco nového, ukažte mi to.  Nebo pitvá, pitvá. A pak máte jiného, který má jen ruce za zády,“ vidí rozdíl v zájmu jednotlivých studentů.

 „Anatomie je podle mě základ, aby lékař věděl, co bude operovat nebo co tam vevnitř je. Sebelepší obrázek vám nenahradí prostor, jak je to hluboko, co je předtím, co je za tím?“ upozorňuje anatomka Eva Hergetová.

Vnímá, že její obor nečekají nejspíš žádné přelomové objevy. „Samozřejmě se těžko objeví něco v klasické anatomii. Ale variety cévního zásobení ještě mohou překvapit. A teď se najde, že třeba ta artérie jde najednou z jiného kmene nebo odstupuje jinde. To je důležité pro chirurgy potom při podvázání příslušné tepny,“ poukazuje zkušená anatomka. 
Anatomie je aktuálně také schopna jít do stále větších detailů: „Už ne mikroskop, už elektronový mikroskop a už to sleduje až na jednotlivou buňku.“

Cestovatelka a Dobronice

Jak už bylo zmíněno, je velkou sportovkyní. A také cestovatelkou. „Zamlada s batohem, teď už do hotelu,“ glosuje Eva Hergetová a k cestování zamlada dodává:

„A žádná karimatka. Pláštěnku, kalhoty, který jsem si sundala a do spacáku. A někdy i pod širák… to bylo hodně zamlada.“

Vzpomíná na svou první velkou cestu jen s malým batohem na trase Budapešť, Bukurešť, Sofia, Rimský monastir, hory, Rila, pak k moři, od Achtopolu dál až po turecké hranice a do Rumunska. Tam zase na vlak a zpátky. 

Aktuálně má paní doktorka procestovaných na čtyřicet zemí. Z evropských ji chybí Finsko a Nizozemsko a pár menších států jako San Marino či Andorra. Posledním opravdu velkým cestovatelským zážitkem byla Keňa, kam ji k 80. narozeninám vzal syn Honza. Poslední evropská cesta dua Hergetových vedla do Normandie. 

Ráda vzpomíná na Kanadu. Učaroval jí Vancouver, ale vydala se i do kanadské divoké přírody. Nožky si tam smočila také v Tichém oceánu. 

„Stála jsem nohama v ledové vodě a říkala si: tady nic, až to Japonsko. Podobný zážitek jsem měla kdysi v Indii. Stála jsem tehdy na Cap Comorin a pak nic až Antarktida.“

S vášní poznává jiné země, ale ráda žije právě v České republice. A každoročně jezdí do legendárních Dobronic.

„Já jsem tam prvně byla s nějakými studenty. Před prvním ročníkem se volil studijní vedoucí a politicky se tam vzdělávali,“ vzpomíná.

„Studenti tam dělali testy pro tělocvikáře a někdy tam měli už úvodní přednášky. Nezapomenu, že jednou tam jel Dylevský autem, takže měl všechny knihy a atlasy. Takhle to při přednášce navršil a říkal: Tohle vás čeká,“ připomíná vtipnou historku.

Protože do Dobronic bylo možné jezdit i na rekreaci zaměstnanců, začala tam s kamarádkou z přírodovědy jezdit, když měly obě malé děti. 

„Dřív jsme museli mít ešusy a sami si to mýt. Dneska nic nemusím mít. Dostanu jídlo, oni si to umyjí. Jídelna krytá, jídelna pod paraplatama. Pro mě to je boží dovolená. Můj semestr končí v Dobronicích!“ uzavírá doktorka Eva Hergetová. 

Související články:

Při první pitvě mě překvapilo, jak jsou cévy široké