Práce kardiologů z vaší kliniky na nedávném XXIII. výročním sjezdu České kardiologické společnosti patřily mezi nejlepší, vyhráli jste několik cen. Můžete úspěchy, kterých jste zde dosáhli, shrnout?
Originálních prací, které vznikly na českém pracovišti a byly publikovány v časopise s IF větším než 2, bylo v loňském roce v České republice 23. Z těch 23 bylo 6 z naší kliniky a 2 z Dětského kardiocentra, 2. lékařská fakulta jako celek zde tedy měla 8 publikací, což je víc než jedna třetina prací z celé republiky. Z oněch 23 bylo na sjezdu odpředneseno 9 nejlepších, z těchto 9 bylo 5 z naší kliniky. Z prvních tří moje práce Long-term survival after alcohol septal ablation for hypertrophic obstructive cardiomyopathy: a comparison with general population. (IF: 14.723, více v Publikačním okénku zde) dostala 1. až 2. místo a práce Jakuba Hoňka Effect of catheter-based patent foramen ovale closure on the occurrence of arterial bubbles in scuba divers. (IF: 7.44, více v Publikačním okénku zde) byla na 3. místě. To je podle mě dobrý výsledek.
Opakovaně jste bodovali i v soutěži mladých kardiologů. Kdo a s jakou prací?
Den mladých kardiologů je soutěž, do které je každoročně přihlášeno několik desítek doposud nepublikovaných prací, jejichž první autor je ve věku do 35 let a je Čech (práce nemusí vzniknout na českém pracovišti, čili práci mohou přihlásit i lidé, kteří pobývají na dlouhodobé stáži v zahraničí). V loňském roce vyhrál Jakub Honěk s prací, se kterou byl letos 3. nejúspěšnější celkově (viz výše, pozn. red.). Letos vyhrál Miloš Špaček s prací Vyšetření cerebrovaskulární rezervy u asymptomatických pacientů referovaných ke karotickému stentingu a jeho využití v predikci významných hemodynamických změn při karotickém clampu. Loni i letos tedy vyhráli mladí lékaři z naší kliniky. Další velmi kvalitní práce máme v záloze a doufám, že příští rok opět vyhraje někdo od nás. To jsou čísla, která mluví sama za sebe. Jinými slovy, máme moc dobrou mladou generaci, opravdu moc dobrou.
Jak se vám podařilo dát tak úspěšný tým dohromady?
Většina z nich (Miloš Špaček, Filip Koubek, Jakub Honěk, Martin Horváth, Cyril Štěchovský, Denisa Jahnlová…) sem chodila už za studií, jsou to absolventi našeho kroužku nebo tu byli na letní praxi. My jsme si je dobře vybrali, věděli jsme, koho chceme, a oni naopak věděli, kam jdou. Pro příští rok, když se člověk podívá, co máme publikováno a které práce se pravděpodobně dostanou mezi nejlepší z české kardiologie, si troufám tvrdit, že na sjezdu bude přednášet na 99 % Cyril Štěchovský, kterému je dneska 27, nebo Denisa Jahnlová, která je rovněž velmi mladá. Takže naše výsledky mají kontinuitu.
Co za takovými výsledky stojí? Je to náhoda?
Před časem jsme se bavili se šéfy kardiologií na schůzi přednostů klinik, kde se dělají atestace, čili sedmi fakultních pracovišť z celé republiky, a já říkám: „28 % lidí, kteří dělali atestaci z kardiologie v posledních 3 letech, neuspělo. Co to znamená? My jsme si je vybrali, my je vychováváme, my je zkoušíme, a my je na konci nenecháme projít. Ten systém asi není v pořádku, když jich skoro třetina atestaci neudělá.“ A všichni na mě koukali a říkali: „Ale my si je nevybíráme.“ A já jsem se ptal: „Jak to tedy děláte?“ A oni odpověděli: „Vezmeme ty, kteří přijdou, že chtějí dělat kardiologii.“ My to máme na klinice jinak. My si pečlivě vybíráme.
Čím potencionální mladé zájemce o kardiologii motivujete?
U nás chodí hodně lidí do kroužku, v 6. ročníku sem chodí na velké vizity, a já si myslím, že mají pocit, že je to tu dobré, že se tu něco naučí a že se tu mladé generaci hodně věnujeme. To, že tak úspěšnou generaci mladých doktorů máme, není žádné štěstí. Kdybychom měli štěstí, ostatní ho budou mít taky. Ale nemají. Je to tak, že jsme např. s kolegou Petrem Hájkem na sále a fyzicky děláme nějakou práci, a naši mladší kolegové pak data vyhodnotí a někde přednášejí, a zároveň si na to dělají doktorát. Protože ti všichni – Honěk, Špaček, Horváth, Štěchovský a další – jsou naši současní Ph.D. studenti. Takže třeba Cyril Štěchovský s Martinem Horváthem letos ve svých 27 letech přednášeli na největším katetrizačním kongresu v Evropě (PCR v Paříži, více zde) nebo loni na TCT v Soulu, kde Cyril Štěchovský vyhrál nejlepší challenging case. Jakub Honěk tam vyhrál nejlepší studii, rok předtím byl 3. z cca 460 účastníků na evropském kardiologickém kongresu. To není náhoda, ale stojí za tím spousta práce.
Je to tedy i tím, že se o výsledky své práce neváháte podělit?
Je to proto, že mám dojem, že je to důležité. Kolegům jsem řekl, že kdysi, když jsem já byl v jejich věku ve Všeobecné fakultní nemocnici, tak jsme tam dělali tři věkově si blízcí lidé na docela malém prostoru, a po letech se ukázalo, že jeden z nás je šéfem kardiologie v IKEMu, druhý ve VFN a třetí v Motole. Což jsme samozřejmě před 20 lety, když jsme tam začínali jako mladí doktoři, nevěděli. A že není žádný důvod, aby to teď nebylo tak, že za dvacet let se ukáže, že jeden z nich je přednostou ve VFN, druhý v Motole a že jsou všichni profesoři. Myslím, že by bylo dobré, kdyby z několika lidí tady byli profesoři. Ale je to jako ve sportu. Kdo přestane, tak z pelotonu odpadne. Šlape se pořád do kopce a slabí odpadávají.
Nebojíte se, že vám utečou jinam, třeba i do zahraničí?
Když jim ty možnosti dáte, je samozřejmě otázka, zda tady zůstanou. Já je všechny do zahraničí posílám (do Houstonu, Lexingtonu, na Mayo Clinic), bez toho to nejde. Jestli tam zůstanou, nebo nezůstanou, nevím, já myslím, že nezůstanou. Jiná věc je, co se stane, až si sáhnou na nějaký titul, až se třeba stanou docenty a řeknou si, že by sami chtěli šéfovat někde jinde, a odejdou. Ale to nevadí. Pro českou kardiologii je to pořád krok dopředu, a pokud z nich budou šéfové různých pracovišť, tak je to taky dobře. To je v pořádku.
