V zemi bez razítek

S Ditou Smíškovou a Martinem Slížkem o stáži ve zdravotním středisku Itibo v Keni

Jak jste se o programu dozvěděli a proč jste se přihlásili?
D. S.: O možnosti zúčastnit se stáže v Itibo jsem se dozvěděla od svých kolegů, kteří již v Itibu byli. Poznat blíže Afriku jsem si vždycky přála.
 
M. S.: Dozvěděl jsem se o tom na jednom ze seminářů z tropické medicíny. Vlastně jsem zjistil, že spousta lidí tento předmět absolvuje právě proto, aby měli možnost do Keni vyjet. S přihlášením jsem moc dlouho neváhal. Do zemí třetího světa mě to vždycky táhlo a o Alešovi a Itibu jsem slyšel jenom to nejlepší, takže vlastně nebylo co řešit.
 
Co bylo třeba zařídit před odjezdem?
D. S.: Museli jsme podstoupit očkování a začít brát antimalarickou profylaxi. Od manažera projektu Aleše Bárty jsme si přebrali krabice se zdravotnickým materiálem, které doplňovaly povolenou váhu našich zavazadel. Samozřejmě jsme se snažili zjistit co nejvíce informací o tom, co nás v Itibo čeká.
 
M. S.: Všechno, co zařizujete předtím, než vyrazíte na dovolenou: letenky, očkování, výměna peněz atd. Kromě toho jsme si nakoupili levné bílé oblečení na práci v ambulanci, čelovky, protože proud v Itibu občas spíše nejde než jde, a spoustu dalších drobností. Také jsme každý vezli kromě svého zavazadla ještě krabici zdravotnického materiálu. A v neposlední řadě bylo potřeba zažádat o příspěvek z fondu mobility, protože měsíční pobyt v Keni není zrovna levná záležitost a bez příspěvku univerzity by si ho asi málokterý student mohl dovolit.
 

 

Popište svůj všední pracovní den...
D. S.: Běžná ambulance začínala každý den ráno a končila okolo páté odpoledne. Denně přišlo asi třicet pacientů. Akutní případy jsme řešili v kteroukoliv denní i noční hodinu. V sobotu byl volný den, pouze pro případy, které do druhého dne nepočkají. I těch bylo dost.
 
M. S.: Po snídani v osm jsme se odebrali do ambulance, kde jsme podle počtu pacientů byli někdy do čtyř, někdy do sedmi odpoledne, samozřejmě s přestávkou na oběd, který měl obvykle podobu luxusního tříchodového menu v podání Aleše a těch, kdo zrovna neměli službu. Večer a v noci jsme potom měli na starosti pacienty na lůžkách a akutní případy, jako různé úrazy, včetně útoků nožem nebo mačetou.
 
Jak probíhala spolupráce v lékařském týmu?
D. S.: Na začátku pobytu jsme byli velmi nadšení a ke každému zajímavému případu jsme se scházeli v podstatě všichni, čtyři medici, Aleš Bárta a já. S rostoucí únavou později vstávala v noci už jen služba tvořená dvěma mediky. K interním případům zvali mne a k chirurgickým Aleše. Medici byli velmi zruční a zakrátko zvládali řadu případů sami. Nepostradatelní byli pro nás místní zdravotníci, Elisabeth a Joseph, a to nejen proto, že nám pomáhali překonat jazykovou bariéru, ale hlavně pro své velké zkušenosti s místními chorobami. Spolupráce se všemi pro mne byla přínosná i radostná.
 
M. S.: My studenti jsme byli rozděleni do dvojic a střídali jsme se obden na ambulanci, zatímco druhá dvojice měla na starosti lůžka a porodnici. Dvojice, která pracovala na ambulanci, měla ten den také noční službu. V případě potřeby nám samozřejmě byli k dispozici lékaři, Dita u interních a Aleš hlavně u chirurgických případů. Celkově jsme si v týmu skvěle rozuměli.
 
Jakými jsou Keňané pacienty?
D. S.: Těžko říct obecně. Měli jsme mladou ženu s akutní bolestí břicha a podle jejích bouřlivých reakcí při palpaci jsem si byla téměř jistá, že jde o náhlou břišní příhodu. Byla to ale „jen“ pyelonefritida a po jedné injekci analgetika se vše zlepšilo. Ale také přišel pětiletý chlapeček a bez jediné slzy si nechal přišít téměř odseknuté konečky prstíků v lokální anestezii.
 
M. S.: Milými, vděčnými a velmi nezodpovědnými. Přimět Keňana, aby bral pravidelně léky nebo přišel na kontrolu tehdy, kdy má, je skoro nemožné.
 
Co vám pobyt přinesl, jak lidsky, tak odborně?
D. S.: Vyzkoušela jsem si medicínu v podmínkách, kdy člověk spoléhá na své oči, uši, rozum a pár bazálních laboratorních testů. Je to hodně jiné než práce na klinice. Potěšilo mě, že jsme i tak často dokázali pacientům pomoct. A lidsky... Do tohoto měsíce se vešlo obrovské množství emocí, zážitků a setkání, radostných i smutných. Za všechny jsem vděčná. A co bylo fakt dobré: za celý měsíc jsem nikam nemusela dát žádné razítko.
 
M. S.: Byla to obrovská zkušenost v obou ohledech. V Africe uvidíte věci, na které v Evropě prostě nenarazíte. Není to až takový šok, jaký by člověk čekal, protože v dnešní době televize a internetu už každý aspoň trochu tuší, jak Afrika vypadá a do čeho se to vlastně pustil. Zažít si to na vlastní kůži je ale nezapomenutelná zkušenost. Nejcennější pro mne asi byla míra samostatnosti, se kterou jsme v Itibu jako studenti pracovali a která se nedá se stážemi v ČR srovnávat. Co se týče konkrétních diagnóz, tak malárie, tyfus, brucelóza nebo útoky mačetou jsou v Keni na denním pořádku.
 
Jak jste trávili volný čas?
D. S.: Krátké procházky po okolních čajových plantážích. Hry s místními dětmi. Dlouhé diskuse na řadu vážných i úplně stupidních témat. Humor v Keni byl opravdu hodně černý.
 
M. S.: Většinu volného času jsme trávili na terase před domem. Tam jsme si povídali, četli nebo si prohlíželi fotky z našich cest. Aleš nás během našeho pobytu vzal na několik úžasných výletů, třeba za hrochy na Viktoriino jezero nebo na safari do Masai Mary.
 
Co byste vzkázali těm, kteří o pobytu uvažují?
D. S.: Jeďte.
 
M. S.: Rozhodně se přihlaste. Stačí se zapsat na Tropické nemoci a pak se trochu snažit při psaní motivačního dopisu a na pohovoru. Určitě tam rádi uvidí víc lidí od nás a Keňu, Keňany a Alešovo lékařské i kuchařské umění se každopádně vyplatí zažít na vlastní kůži.