Všechna ta moderní technika má smysl, jen když někomu pomůže
Všechna ta moderní technika má smysl, jen když někomu pomůže
Žádnou filozofickou úvahu o poslání lékaře ode mě nečekejte, na to jsou jiní machři. K medicíně mám profesionální vztah,“ říká se svým typickým skromným úsměvem doc. Milan Cholt. Expert na sonografii cév letos oslavil devadesátku, ale stále si ve čtvrtek a v pátek obléká bílý plášť a usedá na svoje křeslo v týmu lékařů Kliniky zobrazovacích metod 2. LF UK a FN Motol.
Doc. MUDr. Milan Cholt, CSc (1933). Narodil se v Čáslavi, maturoval v roce 1952. Po promoci na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1958 nastoupil do nemocnice s poliklinikou v Písku, kde pracoval jako sekundář nejprve na chirurgickém a interním oddělení a od roku 1960 až do konce roku 1969 na oddělení radiodiagnostickém. Atestaci 1. stupně získal v roce 1963, 2. stupně v roce 1970. Kandidátskou disertační práci na téma transumbilikální portografie obhájil v roce 1977 a docentem pro radiodiagnostiku byl jmenován v roce 1987. Od 1. ledna 1970 pracoval na tehdejší fakultě dětského lékařství nejprve jako asistent a od roku 1987 jako docent pro radiodiagnostiku: do roku 1986 na plný úvazek, poté (s výjimkou let 1988–1990) v částečném vedlejším úvazku. Současně pracoval jako radiodiagnostik v tehdejší Fakultní nemocnici Pod Petřínem, kde byla klinická základna fakulty pro dospělé pacienty. V roce 1986 se stal primářem radiodiagnostického oddělení Fakultní nemocnice Pod Petřínem a tuto funkci zastával i po převzetí nemocnice Milosrdnými sestrami sv. Karla Boromejského až do května 1996, kdy odešel do penze. Od roku 1996 až dosud působí na Klinice zobrazovacích metod 2. LF UK a FN v Motole. Na počátku svého působení v Motole se podílel i na některých výukových akcích fakulty, Od počátku své činnosti na lékařské fakultě se v odborné a vědecko-výzkumné stránce věnoval nejvíce problematice diagnostiky žilních onemocnění a chorob žlučových a pankreatických cest. Na KZM v Motole se věnuje převážně ultrazvukové diagnostice cév. Z těchto oblastí je také většina z 56 publikací tiskem (včetně tří monografií) a více než 80 odborných přednášek. Až na několik výjimek byly všechny práce publikovány i předneseny v tuzemsku. Podílel se na několika klinických studiích s tematikou prevence hluboké žilní trombózy. Jeho kniha Sonografie velkých krčních cév z roku 2009 získala Prusíkovu cenu České angiologické společnosti. V květnu tohoto roku vyšla jeho další monografie Cévní sonografie s repetitoriem ultrazvukové cévní diagnostiky a atlasem nálezů na DVD. Docent Cholt je vynikajícím odborníkem a trpělivým vyučujícím. V kolektivu je velmi oblíben zvláště pro svou vstřícnost a lidský přístup. Stále je vyhledáván studenty a lékaři i z jiných odborností a žádán o přednášky. (Převzato ze sborníku Radiologická klinika 2. LF UK a FN Motol, 50. výročí / The 50th anniversary of „Czechoslovak Radiologic Congress“.)
Pane docente, jak často se dnes ještě dívají radiologové na klasické rentgeny a prohlížejí si je proti světlu? Dělá se to ještě?
Klasická skiagrafie, rentgenový snímek, je stále základem oboru. Díváme se do tmy organismu, rozkrýváme tajemství. Když si zlomíte nohu, nepůjdete na CT, které stojí pojišťovnu 1 500 Kč, ale na rentgen za 200. Rentgenové záření umožňuje ve své podstatě to samé jako magnetické záření, něco nějakým způsobem zobrazuje. A to nikdy nevyjde z módy, kdo ví, jaké další záření ještě objeví.
Rentgenologie ale nebyla vaše první volba, je to tak?
Každý dospělý člověk jednou dospěje do bodu, kdy se musí rozhodnout, čím bude. Jestli bude studovat, jestli se něčím vyučí… ale ono to nezávisí jen na jeho schopnostech, ale i na době, ve které žije. Moje generace nastupovala na základní školu za německé okupace. Vysoké školy byly zavřené, a abych šel na gymnázium a učil se německý přírodopis, to by můj otec nepřežil. Začal jsem tedy chodit normálně do měšťanky a až po válce přešel na gymnázium. Když jsem se pak rozhodoval, co dál, byla zrovna doba, jaká byla, plná bolestivých zážitků z války, moje matka byla nemocná… A nastal Vítězný únor. Nějaké filosofické obory, literatura, to už pro normálního člověka nebylo. Otec by tou dobou po smrti, ale můj nástup na nějakou filosofii by asi stejně nepřežil. Na techniku jsem byl přihlouplý, matematika mně moc nešla. Tak na mě zbyla už jen ta medicína, to se rovnou přiznávám. A nebyl jsem sám, ve třídě nás bylo 21, na medicínu jsme šli čtyři. Takže opravdu nezáleží jen na každém z nás, čeho je schopný a co si myslí… ale také na tom, co mu dovolí ti ostatní.
Nejdůležitější jsou lidé, které po cestě potkáte, a jak vás k oboru připoutají a na ty já měl štěstí. A těch ostatních jsem si moc nevšímal.
Maturoval jsem v roce 1952 a nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství. Během studií mě zaujala interna. Na interně pracoval asistent Korbelář, který měl na starosti náš ročník. Byl to fantastický chlap, živý, hodně s námi komunikoval a velmi nám tu internu přiblížil. Říkal jsem si, že musím být internista! A když jsem odpromoval, začala ta správná odysea.
Předpokládám, že jste si v 50. letech obor sám vybírat nemohl…
Po promoci jsem se vydal na děkanát, že chci umístěnku na interní oddělení nemocnice v Mnichově Hradišti, kde pracovala moje žena, absolventka Institutu tělesné výchovy. „Dáme ti místo do Písku,“ sdělili mi. Já jsem v Písku nikdy nebyl, ale nemohl jsem si vybírat, nikdo se vás neptal, co byste chtěli, nebo ne. Stěhovali jsme se nakonec i s mojí ženou. Milující žena vám tak usnadní život během podobných voleb a vy zase jí. Pokrčila jen rameny a řekla mi: „No tak dobře, půjdeme do Písku.“
Přijeli jsme s jedním kufrem a v nemocnici se ukázalo, že žádné místo na interně nemají a poslali mě na chirurgii. „Uděláš si takové to kolečko a pak se uvidí,“ uklidňoval mě ředitel. K ubytování nám nabídli pokoj pro lékařskou službu, prozatímně. Bydleli jsme na něm s manželkou čtyři roky. Holý pokoj bez příslušenství, všechno bylo na chodbě společné. Během těch čtyř let se nám narodil syn. Až potom jsme dostali byt.
Po třech měsících chirurgického kolečka si mě zavolal ředitel, že už to stačí a že konečně můžu jít na internu. Mně se mezitím začalo na chirurgii líbit, seznámil jsem se s dalším inspirativním člověkem, primářem Macháčkem. Mám ale v životě kliku, protože i na písecké interně jsem se dostal pod křídla primáře. A znovu jsem si internu zamiloval. Jenže když jsem byl v nejlepším, šel jsem na vojnu. Moje žena zůstala i s dítětem v pokojíku, učila už na gymnáziu. Po návratu z vojny pro mě místo na oddělení nebylo a přesunuli mě jako neatestovaného lékaře do Albrechtic na obvod. To jsem se ale vzepřel, že nebudu obcházet předpisy. A tak nakonec ředitele písecké nemocnice napadlo, že mě pošle na rentgen. O ten já jsem vůbec nestál, rentgen není medicína! Rentgen je úředničina, říkal jsem si. Medicína, to je, když se někomu zastavuje krvácení, pomůže hned, nesedí se nad nějakým spisem, jako to dělá rentgenolog. Na rentgenu mě ovšem čekal nový primář a nové oddělení a mě ten obor najednou chytil, je to vlastně taková vědecká práce. Začínal jsem od píky, učil se dělat snímky. Primář mě zavřel s mladou laborantkou do komory, já jsem tehdy neuměl ani moc fotografovat, a pořizoval jeden snímek za druhým.
Když se seznámíte s někým, od koho se můžete učit, pak jde všechno snadno. I já dnes potkávám řadu studentů, kteří mi říkají, že šli na rentgen díky mně, protože jsem je učil.
Jak jste se dostal z Písku do Prahy?
Po atestaci jsem odešel pracovat na polikliniku k rentgenu, to už nebylo tak zajímavé jako velké případy ve špitále. Přicházejí k vám pacienti s podvrtnutým kotníkem a podobně, v nemocnici jsme prováděli například skiaskopie, aktivní prohlížení pacienta. Zajímavé případy, nad kterými pořád přemýšlíte i doma.
Začal jsem si tedy dělat druhou atestaci. V kurzu se mnou byl doc. Abrahám, asistent subkatedry radiologie na fakultě pediatrické u prof. Houšťka. A na tomto pracovišti vypsali konkurz na asistenta pro dospělou část, který vyhrál jeden lékař. Jenže 14 dní před nástupem místo odmítl a zůstal na své fakultě. Já jsem říkal, že mít takovou nabídku nastoupím hned. Docent Abrahám se o mě tedy zmínil prof. Šnóblovi, svému nadřízenému. Druhý den jsme se potkali na přednášce a řekl: „Tak to máš zařízené.“ Tak jsem nastoupil na fakultu dětského lékařství jako asistent pro dospělou část. 1. 1. jsem si sbalil kufry a nastoupil do Nemocnice pod Petřínem (dnešní Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského) a ženu nechal v Písku, protože musela jako učitelka dokončit školní rok. Začal jsem působit v klinické části, což mě moc bavilo, a učil jsem absolventy dětské fakulty, ale dospělou rentgenologii. Habilitoval jsem tam, pak jsem se i stal primářem a najednou mi bylo 63 a já šel do penze a těšil se, že už nic dělat nebudu. Doma jsem vydržel asi dva měsíce a ozval se mi spolužák z fakulty, prof. Tůma a říkal: „Pojď za mnou do Motola, potřeboval bych tu pomoci s rozběhnutím dospělé části Kliniky zobrazovacích metod.“ To bylo v roce 1995. Dohodli jsme se, že zůstanu dva, tři měsíce. A jsem tu dodnes. Pracuji na popisech, které nikdo nechce dělat, mladé zajímají CT, magnety, počítače… a mně ty popisy nevadí, dělám to celý život. Jsem rád, že to takhle dopadlo, představa, že bych skončil někde na obvodě, ta není nic moc.
Zase taková pěkná náhoda, koho člověk v životě potká. Kolik klinik nebo pracovišť v 70. letech a později po Praze působilo?
Vždycky mě fascinoval název mého pracoviště: subkatedra pro dospělou radiologii na fakultě pediatrické, dnes jednoduše: Klinika zobrazovacích metod. Po Praze existovalo několik radiologických klinik, jednou z nich byla ta na dětské fakultě pod vedením profesora Houšťka na Vyšehradě, kde byla primářkou dr. Kolihová. Budova nemocnice se ale bourala, protože se na jejím místě stavělo metro. V Motole pak působil prof. Věšín, který v nemocnici rentgen dospělých velice zvelebil. Před moderní nemocnicí tu stály dřevěné baráky, do kterých se za 2. světové války ukrývali i lékaři z různých jiných nemocnic, měli tu takové skrýše. Po něm přišel dr. Holík, který vedl dospělou část a dr. Šnóbl, který měl na starosti subkatedru dětské rentgenologie, rovněž v Motole. Nakonec vše spojili a v Motole vznikla jedna velká klinika, kterou dostala na starost primářka Kolihová, co měla velmi průbojnou povahu. Po paní primářce se ke slovu dostal prof. Tůma a já mu s chutí začal pomáhat na pozici obyčejného rentgenologa v nové velké budově, která byla dokončena v roce 1997 a je vybavená moderní technikou, která podrobně umožňuje zobrazovat lidské tělo. A to je dobře, když se všechno spojí, když se nedíváte jen do jednoho výřezu. Jako mladý lékař jsem například netušil, že vůbec existuje nějaký ultrazvuk, ale mám příbuzné v Americe. V 60. letech jsem psal bratrancovi, že ze mě je rentgenolog. A on mi odepsal: „To se máš! To už žádný rentgen nemáte, už jen samý ultrazvuk.“ V té době jsem si říkal, ha, co nějaký ultrazvuk, v tý Americe, to jsou pitomci (smích).
Šťastná povaha… Jsem založením optimista a za všeho si spíš dělám legraci, raději, než abych plakal.
Co podle vás přinese radiologii umělá inteligence?
Svět někam směřuje a nevyhneme se jí. Medici se ptají, zda se nebojíme, že nám za pár let vezme práci… my říkáme: „Už aby tu ta umělá inteligence byla!“ Jen ta možnost nemuset diktovat nálezy, že umí vytipovat místa, na která se lze zaměřit, je velká pomoc. Ale třeba je to slepá cesta, to ale ukáže až budoucnost.
Na které období svojí lékařské praxe nejraději vzpomínáte?
Vždycky to je a bylo prima, na to špatné zapomínám a těším se do budoucna. Ano, když jsem byl na poliklinice, stýskalo se mi po nemocničním prostředí. A teď jsem šťastný tady, popisuji snímky, což mladí dělat nechtějí, a já zase nepotřebuji dělat magnetické rezonance. Libuji si, že je to taková pěkná, poklidná práce přesně pro mě.
Říkáte o sobě, že jste šťastná povaha… to je také štěstí, když se někdo narodí s takovou genetickou výbavou.
To není jen štěstí a genetika. Otec mi zemřel, když mi bylo 12. O syna jsem tragicky přišel, když mu bylo dvacet a před dvěma lety i o ženu. Vždycky se ale to špatné snažím překonat, říkám sám sobě, jak je důležité se umět zklidnit, vyrovnat se a smířit se stavem věcí.
Pane docente, co máte v životě rád?
Všechno! Snad jen kromě násilné politiky, kterou jsem zažil jako mladý, ale uměl jsem se jí vyhnout. Nemám také rád trápení a utrpení, které se snažím překonat větší pozitivností.
V lékařském světě se pohybujete 65 let, jak profesně neshořet jako papír?
Je životně důležité mít něco, čím člověk relaxuje, ideálně ne moc náročnou činnost. Nejde jen léčit a pomáhat. Já jsem měl třeba chalupu na Šumavě. Je nutné mít možnost ten popel z vyhoření do něčeho vysypat. Starost o člověka, jak já mu jen pomůžu, musí zůstat v nemocnici. Medicíně se věnuji od roku 1958, kdybych si s sebou měl nést všechny velké úspěchy a neúspěchy, to bych nemohl…
O radiologii se říká, že jde o ideální obor pro introverty, protože nemusíte být tolik v kontaktu s lidmi… jednou jsem měl konflikt s kolegou chirurgem a primář mě konejšil slovy: ‚Nech ho být, má všechnu inteligenci v konečcích prstů.‘ Kolega se moc nesmál a opáčil: ‚A vy se zase schováváte za tím svým skiaskopickým štítem!
Mají to podle vás dnes medici snazší nebo spíše těžší?
Dnešní studenti mají snazší podmínky v tom, že je nikdo nepošle do Písku dělat chirurgii jako mě. A složitější v množství možností, které mají, a také nároků na ně je mnohem víc. Na druhou stranu moderní doba přinesla do rentgenologie homeoffice. Matky lékařky s malými dětmi sedí doma, mají počítač a popisují naše snímky. A na Západě často už ani žádné popisy nedělají, snímky ráno pošlou do Indie nebo do Japonska a tam je někdo popíše a pošle zpátky. Kdyby mi tohle někdo vykládal, když jsem v 60. letech začínal, klepal bych si na čelo. Nebo těch metod, například PET nebo ultrazvukové zaměřování, to už se nestíhám naučit.
Jak vidíte budoucnost medicíny jako takové?
Musí být taková, že bude pořád lidem pomáhat. Nemůžete se stát vědcem jen proto, abyste říkal: „Jo, ten je nemocnej! Hodně nemocnej…“ a dál se o pacienta nestarat. Medicína musí vždy směřovat k pomoci člověku. Tak to bylo vždycky a myslím, že to ani jinak nejde. Takové ty suché nosy, kterým je zatěžko pomáhat, ty do medicíny nepatří… A mluvit o nějaké nové technice nebo umělé inteligenci nemá smysl. Kdo ví, jak bude svět vypadat za 50 let a co se nakonec ukáže jako slepá cesta. Všechna ta moderní technika má smysl, jen když někomu pomůže.
