Fotografie: Baylor Medical College
Vzpomíná Adamův žák a dlouholetý spolupracovník doc. Milan Macek sr. z Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK a FN Motol.
Ve věku úctyhodných 101 let zemřel dne 21. března 2024 v Houstonu pan prof. MUDr. Ervín Adam, DrSc. Pan profesor od konce šedesátých let působil na Baylor College of Medicine v Houstonu v Texasu. Před svým odchodem do USA byl asistentem Kliniky infekčních nemocí tehdejší Fakulty dětského lékařství (FDL; nyní 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy) ve Fakultní nemocnici Na Bulovce.
Pan profesor má neuvěřitelný životní příběh popsaný ve strhující autobiografii Všechno je jinak, kterou nám, svým žákům a spolupracovníkům, věnoval s osobní dedikací. Byl jedním z našich posledních žijících pamětníků, kteří byli v dospělosti deportování do Osvětimi. Přežil i další koncentrační tábory: Auschwitz-Birkenau, Gleiwitz, Buchenwald, Bisingen a Dachau, včetně pracovního tábora Monowitz-Buna a opakovaných hrůzných pochodů smrti.
Vymýcení obrny v tehdejším Československu a tehdejší Fakulta dětského lékařství
Pan profesor byl význačným epidemiologem, přičemž na „Bayloru“ (jak jsme spolu tuto instituci kolokviálně nazývali) vyloučil patogenetický význam herpetických virů při vzniku lidských nádorů. Jeho práce významně přispěla např. k objasnění virové patogeneze nádorů děložního čípku a tím ke zdokonalení jejich prevence, mimo jiné i díky spolupráci s pracovištěm prof. Vladimíra Vonky, který v sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století působil v tehdejším Ústavu sér a očkovacích látek (ÚSOL) na Vinohradech, v areálu bývalé Orionky.
Příběhy 20. století: Popsat pochod smrti je nemožné. Příběh lékaře a vědce Ervína Adama, který přežil holocaust
- Český rozhlas Plus (31. 3. 2024) – rozhlasový pořad Adama Drdy Jitky Andrysové
- iRozhlas (6. 4. 2024) – reportáž
Jako vynikající epidemiolog se v ÚSOL podílel na projektu vakcinační prevence dětské poliomyelitidy, vedeném prof. Vilémem Škovránkem z Ústavu epidemiologie FDL. Prof. Adam významně přispěl k úspěchu tohoto projektu veřejného zdravotnictví tím, že ověřil možnost úspěšného klinického využití parenterálně aplikované Salkovy vakcíny k prevenci dětské obrny aplikací její snížené dávky u 250 tisíc dětí. Na základě těchto zkušeností ověřil rovněž kvalitu zdokonalené Salkovy vakcíny, což umožnilo její nezávislou produkci v tehdejším Československu. Připravil a zajistil i její široké populační využití, takže se naše republika stala prvou zemí, kde byla takto vymýcena tato těžká, do té doby nevyléčitelná, infekční choroba!
Při svém studiu na FDL jsme jako studenti velmi oceňovali pana asistenta Ervína Adama jako vynikajícího učitele, který na základě svých klinických zkušeností dokumentoval význam kombinace klasických metod „symptomatické“ klinické medicíny s antibiotickou léčbou, společně s preventivní vakcinací k prevenci závažných infekčních chorob. Obdivovali jsme jeho zápal a organizační schopnosti, protože nám ukázal, jak lze zachránit i děti s obrnou dýchacích svalů při poliomyelitidě pomocí sofistikovaného dýchacího přístroje, takzvaných „železných plic“, který se mu podařilo už v této době získat zpoza železné opony. V současnosti tyto věci naši mladší kolegové považují za samozřejmé, ale v tehdejší „pionýrské době“ novinky ze západního světa přicházely se zpožděním nebo byly finančně nedostupné.
Baylor College of Medicine
K dalšímu profesnímu setkání s prof. Adamem došlo až po celé dekádě, po srpnové invazi v roce 1968. Tehdy jsem získal stáž na Baylor College of Medicine, kde jsme pracovali společně s prof. Vladimírem Vonkou v rámci našich odborných stáží na projektu virové patogeneze lidských nádorů. Nyní to zní skoro neuvěřitelně, ale na jaře 1968 se stalo skoro nemožné – získali jsme možnost oficiálních stáží v USA společně s dalšími spolupracovníky. Toto krátké „okno příležitosti“ se však rychle uzavřelo od podzimu téhož roku.
S prof. Adamem jsme tedy začali spolupracovat na Department of Virology & Epidemiology and Department of Pediatrics, vedeném prof. Josephem L. Melnickem, zakladatelem moderní virologie, který se celosvětově zasloužil o eradikaci dětské obrny. Prof. Adam, který emigroval po srpnu 1968, v tomto centru začal pracovat na pozici epidemiologa s ohledem na jeho dřívější „československé zkušenosti“. Do USA přiletěli Adamovi z Kanady, prof. Adam se ženou MUDr. Vlastou Adamovou a dvěma školačkami, Alicí a Karolinou. Z první se stala význačná právnička města Houston, specializující se na oblast energetiky, druhá je přední odbornicí (docentkou) na oblast prenatální diagnostiky a fetální medicíny. Paní docentka v posledních dvou dekádách učí na naší fakultě v rámci povinně volitelných předmětů reprodukční genetiky, vedených při Ústavu biologie a lékařské genetiky. Sama si platí cestu z USA do Prahy a zpět (!), nechce od nás žádný honorář a nadšeně nám předává nejnovější poznatky z oboru fetální medicíny. Jejího nezištného přístupu si mimořádně vážíme a naši studenti ji velmi oceňují!
Pan profesor nám později vyprávěl, že do Houstonu přiletěla celá rodina s jedním kufrem. Vše ostatní zůstalo v Praze a nenávratně se ztratilo v opuštěném bytě při jejich urychlené emigraci po srpnu 1968 do Rakouska. Odtud posléze odjeli do Kanady. Adamovi se po sovětské invazi rozhodli okamžitě emigrovat, aby nezažili další okupaci podobně jako za druhé světové války, kdy z Adamovy velké rodiny přežilo jenom několik členů. On sám měl štěstí, že přežil nacistické vyhlazovací tábory a přišel „pouze“ o veškerý rodinný majetek.
Přesto jeho historickou vlastí zůstalo Československo a Praha, v níž prožil velkou část svého života a kterou si vybral pro svůj osobní a profesní život po válce. Do konce svého života udržoval úzké odborné i lidské kontakty se svými spolupracovníky a přáteli, do nedávna jsme si telefonovali nebo se setkávali online přes Skype. Svůj vztah k naší zemi potvrzoval v USA také tím, že všem jako nejlepší čokoládu doporučoval čokoládu českou (dnes již málokdo ví, že Československo bylo dříve „čokoládovou velmocí“ srovnatelnou se Švýcarskem). Prof. Adam rovněž všem zdůrazňoval, že Koh-i-noor–Hardtmuth, nejlepší, nyní sběratelsky ceněné tužky, pocházejí z Českých Budějovic.
V Houstonu jsme byli se svými rodinami. Moje manželka Věra, středoškolská učitelka biologie, začala pracovat jako laborantka na pracovišti prof. Melnicka, syn Milan začal v Houstonu chodit do Mark Twain Elemenary School. Prof. Vonka byl na stáži také s rodinou: manželkou Jarmilou, zubní lékařkou, a synem Richardem. Od té doby se všechny tři rodiny velmi sblížily a navázaly celoživotní přátelství! Společně jsme cestovali, setkávali se na zahradních slavnostech, akcích krajanských sdružení v Texasu atd., ostatně to sám prof. Adam uvádí ve své autobiografii, profesionálně zpracované paní redaktorkou Jirků.
Dva roky jsme společně pracovali v jednom ústavu a bydleli nedaleko od sebe. Ale jen postupně jsem zjišťoval, co všechno prožil, a až po čase jsem uviděl na jeho ruce vytetované číslo vězně z Osvětimi. Pan profesor nám vždy vše řekl jaksi mimochodem a často sebeironicky, poučně a přitom často s veselou nadsázkou.
Nakonec jsme se s prof. Vonkou po nelehké úvaze rozhodli vrátit zpět do Prahy. Nechtěli jsme opustit naše rodiče, kteří by bývali byli režimem diskriminováni. S prof. Adamem jsme se mohli osobně setkat zase až po dvaceti letech, v roce 1990.
Vztah pana profesora k 2. lékařské fakultě
Prof. Adam si velmi vážil možnosti pracovat na Univerzitě Karlově a zvláště na Fakultě dětského lékařství, kde začal jeho odborný růst a kde dosáhl na poli epidemiologie celostátních priorit. Dále proto rozvíjel odbornou spolupráci s 2. lékařskou fakultou. Velmi si vážil, když naše fakulta ocenila jeho vědeckou práci, ale i vyznamenání Česká hlava, kterého se mu dostalo. Byl i externím členem Učené společnosti. Všechna uznání bral skromně a především jako závazek další odborné práce, kdy publikoval významné články i ve velmi pokročilém věku! Jeho vitalita a nezlomnost, spojená s laskavým humorem, nás všechny inspirovala! Do konce jeho života jsem měl možnost získávat jeho cenné rady a vynikající profesní doporučení. Byl mým učitelem a vzorem!
Po roce 2013 společně se svou ženou Vlastou věnovali obě své české penze naší fakultě k podpoře výzkumné práce studentů a mladých vědeckých pracovníků a na jejich studijní pobyty na špičkových klinikách Baylor College of Medicine. Díky každoročně udílené Ceně Ervína a Vlasty Adamových mohli naši studenti vycestovat nebo získat diplom spojený s finančním ohodnocením za významnou publikační činnost
Osobní vzpomínky
Jeho milovanou písní byla píseň ze šedesátých let o zpěvákovi, který s kytarou zpívá pod oknem své milé, aby jí udělal radost. Ta souzní s jeho láskou a úctou k jeho ženě Vlastě, kterou nazýval Andělem a která ho provázela celým jeho životem. Byl proto i vzorným otcem, který dokázal zajistit a podporovat obě dcery, a později se stejnou láskou se věnoval svým vnoučatům: Johaně, Jonathanovi a Joshuovi.
Svou práci miloval, byla pro něj posláním. Pokračoval proto ve své práci na témže pracovišti až do svých pětadevadesáti let. Všem doporučoval být takto aktivní, dokud je to užitečné a dokud „to jde“ po zdravotní stránce. Vždy nás upozorňoval na to, abychom sledovali nové trendy okolo sebe, i když jim i vzhledem k našemu věku nemusíme úplně rozumět.
Obdivovali jsme jeho cílevědomost a duševní aktivitu. I po dvaceti letech od promoce na Univerzitě Karlově dokázali on i jeho žena úspěšně složit velmi náročné nostrifikační zkoušky v USA, aby mohli být zapojeni i do klinických služeb a zajistit svou rodinu. Pochopitelně nejisté výzkumné prostředky i tehdy nepostačovaly. Zastával však zásadu, že „rubáš nemá kapsy“, a je proto nutno rozumně zajistit rodinu tak, aby důstojně žila a aby peníze byly užitečně využity, ale se jejich pouhé hromadění nestalo cílem života! Hon za profesní kariérou rovněž nebyl cílem jeho života. Poznal, že vědecká sláva a úspěchy jsou dočasné. Vždyť málokterý ze současných studentů ví, komu vděčíme za to, že virus poliomyelitidy už neohrožuje život a zdraví dětí a nás dospělých.
Třikrát jsem přišel o všechno a pořád tu straším, říká prof. Ervín Adam. V listopadu slaví sto let
Rozhovor s virologem, mikrobiologem a donátorem 2. lékařské fakulty
Přes vše, co prožil, opakované ztráty majetku a nové začátky, zůstal nezlomným optimistou, a dokázal vždy úspěšně překonat všechny problémy. Pomáhal, poradil, okouzloval svou rozvahou, širokým vzděláním, laskavostí a svým specifickým humorem.
Svědčí o tom i příhoda, kterou nám vyprávěl: Jeho soused si jej velmi vážil a obdivoval ho tak, že mu řekl, že po své smrti by byl velmi šťasten, kdyby se s ním mohl setkávat i nadále v království nebeském. Avšak dodal, že je mu to velmi líto, protože to bohužel nebude možné… s tím, že pan profesor není křesťan. Z toho prof. Adam pochopil, jak hluboce ho tento pravověrný a zbožný křesťan ocenil!
Pan prof. Adam se svou celoživotní prací zařadil mezi spravedlivé mezi živými a národy. Nyní, když už není mezi námi, žije ve vzpomínkách všech, kteří měli to štěstí se s ním osobně setkávat. Bez nadsázky se stal nesmrtelným tím, že svou prací pomáhal udržovat život současný i budoucí a dle Talmudu tak pomáhal zachraňovat tento svět.
Praha 26. března 2024
doc MUDr. Milan Macek, CSc.
