Vstupuji do země nikoho

Věnujete se výzkumu ve více vědních disciplínách a také kritickému myšlení, o kterém jste napsal stejnojmennou knihu (2021, 2024). Jak byste popsal vztah vědeckého a kritického myšlení? Vzhledem k tomu, že kritické myšlení nezbytně čerpá z vědeckých poznatků a věda obsahuje svoji vlastní reflexi, nejde v posledku o totéž?

Příprava knihy Kritické myšlení, na které měl jako mentor a recenzent lví podíl také doktor František Koukolík, mě opravdu bavila. 

​Kritické myšlení a věda jsou spojené nádoby, byť každá s trochu jiným tvarem. Pokud vědec nebude rutinně používat a aktivně rozvíjet kritické myšlení, snadno podlehne dojmům, pocitům, falešným autoritám, heuristikám, argumentačním faulům, statistickým i jiným metodickým chybám. 

Pokud při používání kritického myšlení nerespektuje relevantní vědecký výzkum, budou mít jeho výsledky výrazně nižší úspěšnost, respektive v řadě případů bude nucen konstatovat, že nemá k dispozici dostatek relevantních faktů, na jejichž základě se můžeme rozhodnout. Což je sice legitimní výsledek kritické analýzy, pokud se však vyskytuje velmi často, příliš nás neposune.

Španělský filosof a logik Antonio Duarte ukazuje na rozboru dokumentů WHO, že ani medicína není zdaleka prosta argumentačních klamů, které se, jak říká, šíří jako sociální virus. Jaké pěkné příklady bychom našli v naší kotlině? 

To není těžké hledání. Jak říkal americký investor Charles T. Munger: „Když budete sbírat lidskou iracionalitu, nebudete mít nikdy nedostatek materiálu.“

Plejádu argumentačních chyb, ať už heuristik, argumentační faulů, rétorických triků, logických klamů, myšlenkových chyb nebo předpojatostí, najdete například v rámci covidové pandemie, a to napříč celou společností od metaře až po vysokoškolské profesory, byť jednoznačnými vítězi byli jistě politici. Kombinace extrémního stresu a strachu vyprodukovala v krátkém čase takovou masu iracionality napříč celou společností, že bude těžké ji v budoucnu překonat.

Z denní praxe lékařských fakult nabízím jako příklad všeobecně rozšířený, avšak mylný předpoklad, že lékařské fakulty potřebují především výstavbu center špičkového vědeckého výzkumu a publikace v prvním kvartilu. V kontextu toho, že odborný asistent po šesti letech vysokoškolského studia a pěti letech praxe má často nižší plat než skladník, respektive zhruba třetinový plat než elektrikář, lze bohužel konstatovat, že se jedná o typický příklad kombinace heuristiky reprezentativnosti a heuristiky dostupnosti, které vedou k jevu označovanému jako katastrofální krátkozrakost. Výuka, jejíž kvalita by měla být dominantním zájmem fakult, totiž stále nějak „běží“ a není proto tolik „cool“. Čest výjimkám.

Další častá chyba se děje při plánování a implementaci vědeckých poznatků. Trápíme studenty všeobecného lékařství genetikou, molekulární biologií a vzácnými vývojovými vadami, ale na konci šestiletého studia si nikdo z nich neumí správně vyčistit zuby. Přitom zubní kaz a parodontitida postihují v různé intenzitě prakticky celou populaci. To je skutečná pandemie, na to máte tisíce vědeckých důkazů – ale opět to není tak „cool“ jako genetika. Pokud chcete název této argumentační chyby, má nejblíže k „ignorování oprávněných důkazů“.

Sám jsem byl svědkem těchto argumentačních faulů: „Já to takto dělám už léta a funguje mi to“, „Je to tak, protože jsem to řekl“, „Já už to třicet let učím takto“, „To vás nemůže bolet“, „Pokud vás to bolí, když si tam tlačíte, tak si tam netlačte“ nebo „Dětské zuby se neopravují“.

O bruxismu, skřípání zuby, píšete jako o jedné z nejčastějších orofaciálních poruch. Zasahuje do vícero medicínských i nelékařských oborů, vy ale v monografii upozorňujete, že každý z nich má tendenci vidět ho příliš úzce…

Bruxismus trpí tím, že je „zemí nikoho“, nepatří celý do žádného oboru, je to až děsivě interdisciplinární problém. Ono „skřípání zuby“, nebo dnes častěji „zatínání zubů“, a další příbuzné fenomény často způsobuje kombinace více faktorů. Jednak jsou to problémy pohybového aparátu, od nichž může pomoci rehabilitační lékař nebo fyzioterapeut. Nebo gastroezofageální reflux, s tím pomohou gastroenterolog a fyzioterapeut. Anebo spánkové poruchy, to je záležitost pro neurologa, kouče životního stylu či instruktora jógy. Jakož i psychické obtíže, se kterými se chodí k psychologovi nebo psychiatrovi, a řada dalších. A nakonec pacient skončí u stomatologa, protože zuby jsou v názvu a na zubech jsou následky nejlépe vidět. Ten je však schopen řešit pouze důsledky, nikoliv příčinu. A když řešíte jen důsledky, vaše léčebné výsledky nebudou dobré, což ani v realitě často bohužel nejsou. 

Pokud se k tomuto problému, který se šíří jako lavina, nepostavíme čelem, a nevytvoříme týmy ve specializovaných centrech, budeme mít jako společnost zaděláno na velký problém. Důsledky bruxismu totiž nejsou pouze na zubech: po čase začnou ovlivňovat řadu dalších systémů a z pacienta bude „chronik“, který bude až do smrti obcházet nejrůznější specialisty.

Jste velmi psavý člověk, o čemž svědčí už dvě desítky vašich knih. Jak psaní prožíváte?

V knížkách ležím už od svých pěti let, kdy mě dědeček naučil číst. V určité chvíli ve vás začne vznikat přetlak a máte pocit, že byste měl něco taky vytvořit. Psaní mě vždycky bavilo a nepotřeboval jsem k němu vnější motivaci. Pomáhá mi zformovat myšlenky – články jsou samozřejmě výsledkem výzkumu, ale knihy jsou v podstatě moje výpisky převedené do knižní formy. Vnímám, jak se někteří kolegové při psaní trápí – pro mě je to relaxace. Píšu, kdykoli mám chvilku a nemůžu být s rodinou. 

Souhlasil byste, že lidská medicína je v podstatě humanitní věda, která k výzkumu člověka a společnosti „jen“ používá přírodovědnou metodu?

V principu ano. Záleží ovšem, jak definujete humanitní vědu! (úsměv) 

Medicínu vnímám spíše jako primárně biologickou vědu, která kromě biologie – přírodovědných věd – využívá výsledků výzkumu i celé řady dalších oblastí, jako jsou humanitní, společenské, matematicko-fyzikální a řada dalších. 

Je zrádné i krásné, že to vždy bude kombinace jak vědy, která poskytuje „tvrdé“ důkazy jako kontrolované zaslepené studie a meta-analýzy, tedy medicíny založené na důkazech, epidemiologie a genetiky, tak věd, které poskytují „měkké“ důkazy, čili etiky, morálky, behaviorální ekonomie, etikety, velké části psychologie a tak dále. Spojnicí těchto dvou oblastí je právě všeobecně vzdělaný a moudrý lékař, který ovládá jak své řemeslo, tak rovněž ars medica, umění lékařské. 

Často si nicméně přeju, aby medicína spíše než „humanitní“ byla více humánní.

Co tím myslíte?

Podle mé zkušenosti ubývá lékařů, kteří jsou ochotni si s pacienty jen tak popovídat, strávit s nimi určitý čas, rozebrat s nimi podstatu jejich obtíží, vysvětlit jim, co vše mohou pro své zdraví udělat, provést podrobné somatické, tedy fyzikální, vyšetření. Přitom to jsou nesporně jedny z nejdůležitějších nástrojů prevence, diagnostiky i léčby řady onemocnění. Čest a úcta výjimkám. Není to v žádném případě jen chyba lékařů, kámen úrazu je v tom, že systém je nastaven výkonově a snad kromě psychologie příliš nebonifikuje čas strávený konverzací s pacientem či podrobnějším somatickým vyšetřením, které může zabrat i hodinu. Oslněni superspecializovanými a supermoderními metodami také někdy zapomínáme, že v centru zájmu medicíny není jen dokonalé odstranění patologického ložiska či jiné organické nemoci, nýbrž především individuální lidská bytost. Hovoří o tom řada autorů, velmi dobře to zpracovává například tematicky zaměřená řada vynikajících monografií editorů doc. Petra Bartůňka a nedávno zesnulého prof. Radka Ptáčka.

Pacientce vašeho literárního hrdiny doktora Kariese se v narkóze zdá, že jí vytrhali všechny zuby. Proč se lidem zdají zubní sny? Co si myslíte o psychologických vysvětleních typu, že když vám někdo ve snu spravuje chrup, znamená to, že potřebujete pomoc, že ztráta zubů ve snu naznačuje, že jste o něco důležitého přišel i v životě?

Jedna z poměrně plauzibilních teorií tvorby snů říká, že se jedná o stavy, kdy mozek zpracovává „nedořešené“ problémy z bdělého období, tedy dne. Sem by jistě šlo zahrnout i nejrůznější strach či obavy. Ač se situace ve stomatologii stran obav pacientů z ošetření – odontofobie – se zavedením lokální anestezie a mnoha pokroků v přístrojovém vybavení výrazně zlepšila, stále se jedná o relativně méně populární formu ošetření v rámci medicíny. Tedy žádný div, že se pacientům o stomatologii zdá, typicky před trháním osmiček či před dosud neznámým výkonem. Řada pacientů má stále stomatologické ošetření zažité jako „vůbec nejděsivější“. S trochou nadsázky se dá ale říct, že jsou to většinou jedinci, kteří dosud neabsolvovali gastroskopii, kolonoskopii či tonzilektomii.

Výklad snů ovšem považuji spíše za pseudovědu na úrovni dianetiky či astrologie, vhodnou čistě pro pobavení publika. Nijak seriózně o tom nepřemýšlím.

Téma zubaře se nabízí, jak povídky vznikly?

Doktor Karies vznikl na popud mého tehdejšího nakladatele. Byl jsem ve skupince amatérských autorů hororů, sdružených okolo události dodnes zvané Horrorcon. Zeptal se mě, proč píšu o nemrtvých a podobně, když většina lidí má strach ze zubaře – což je téma, ve kterém jsem jako ryba ve vodě. A že vlastně žádný „pěkný“ stomatologický horor nemáme. Tak jsme ho s kamarádkou napsali. 

Proč jste s psaním beletrie přestal?

Mám v sobě exaktnost, raději píšu o reálných věcech. Při vymýšlení příběhů mi docházela fantazie a stálo mě to mnoho energie. A zpětná vazba od čtenářů tomu odpovídala. Vyzkoušel jsem si to, ale už je to pro mě uzavřená kapitola. I když dobrou beletrii stále čtu.

Zdají se vám také zubní sny?

Zdají se mi spíše sny o mých pacientech, u kterých mě další den čeká nějaký obtížnější výkon či složitější diagnostika. Jsou to ale spíše analytické sny než hororové. Metaforicky řečeno, večer hlavě zadám problém a ráno se probudím s řešením. 

Stephen King na otázku,  zda se mu zdají hororové sny, když píše tak hrozné věci, odpověděl, že ne, že všechnu hrůzu ze sebe přece vypsal a hodil ji na své čtenáře, takže sám spí klidně. Tedy možná že i já se z řady věcí „vypíšu“, takže žádné zlé sny nemívám, ač materiál by občas byl.

I před svou profesorskou přednáškou jste spal dobře? Jak jste se připravoval?

Ano, i tehdy, před oběma koly. Na první přednášku na lékařské fakultě jsem se připravoval zhruba šest měsíců, na druhou přednášku, která se odehrává před univerzitní vědeckou radou a je velmi krátká a obecná, již poněkud méně. Ale bral jsem to velmi vážně, přeci jen každý den nestojíte před sálem naplněným desítkami takových osobností.

Co vám utkvělo z průběhu přednášek?

Jelikož 2. lékařská fakulta nemá akreditaci pro jmenovací řízení v oboru Anatomie, histologie a embryologie, obhajoval jsem první kolo na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Velmi mile mě překvapila kombinace velmi přátelské až rodinné atmosféry a současně velmi vysoké odborné úrovně diskuse i celého průběhu řízení. Celý proces mi pomohl zvládnout zejména pan profesor Tonar, předseda mé jmenovací komise.

Při druhém kole, před vědeckou radou univerzity, patřil můj neskonalý obdiv všem jejím členům. Když v červnu dosahovaly venkovní teploty třiceti stupňů a v aule bez klimatizace možná čtyřiceti, vydrželi celé, přibližně pětihodinové jednání. A byli rovněž velmi přátelští i vysoce korektní.

Celková délka jmenovacího řízení –  v mém případě celkem dvacet čtyři měsíců od prvního podání dokumentace po jmenování prezidentem – je ovšem poněkud absurdní.

Na klinice 3DK se s kolegy věnujete hlavně léčbě onemocnění temporomandibulárního neboli čelistního kloubu – jaká je vaše role v týmu kliniky? 

Na této klinice, kterou založili a provozují vynikající stomatologové dr. Streblov a dr. Tomeček a kde působím, se snažím vyplnit „zemi nikoho“, o které jsme už mluvili. Velmi si zde cením možnosti spolupráce jak s lékaři a dentálními hygienistkami, tak fyzioterapeuty v rámci jednoho pracoviště. Externě pak spolupracujeme s řadou dalších odborníků včetně vynikající psycholožky, paní Mgr. Kučové.

K čemu se vám při tom hodí vaše anatomické a neurovědní specializace napříč lékařskými disciplínami?

Anatomická i neurovědní specializace je velmi výhodná zejména jako základ pro pochopení funkce i dysfunkce čelistního kloubu i souvisejících struktur. Velmi nápomocná je také z hlediska hodnocení výsledků zobrazovacích metod: například je zajímavé, že většina pacientů má od neurologa zhotovenou magnetickou rezonanci hlavy, ale jen velmi málo neurologů a radiologů se také dívá na oblast čelistního kloubu, která je zde rovněž zachycena. Já si pak od pacienta tyto snímky vypůjčím, často i s další dokumentací, které bývá mnoho, a rázem mám plán na „hezký večer“. Zjistím však často velmi mnoho cenných údajů. 

Smutnou realitou bývá, že pacienti často říkají, že se dosud nikdo takto podrobně jejich zdravotnickou dokumentací nezabýval – takže se často vyšetření opakují bez znalosti předchozích výsledků a podobně. Přitom často v historii anamnestických rozhovorů a předchozích vyšetření pacienta často naleznete odpověď na to, co pacientovi je, případně není, takže mnoho dalších vyšetření už nepotřebujeme. Jde jen o ten čas.

Jaký zvlášť těžký případ jste v poslední době řešil?

Paní středního věku, kterou trápily bolesti zubů vlevo nahoře. Zuby jsme opravili, ale bolest nezmizela. Zkoumali jsme krční páteř, zjistili řadu funkčních problémů, provedli fyzioterapii, ale stále nic. Nakonec jsme nechali udělat magnetickou rezonanci a zjistili jsme nezhoubný nádor v křídlopatrové jámě, kde se větví druhá větev trojklaného nervu. Ten zuby této oblasti zásobuje, přičemž nádor svým tlakem na nerv způsoboval bolesti zubů. Dobrá zpráva byla, že nádor je nezhoubný, špatná, že je velmi špatně přístupný. Nyní se řeší strategie chirurgické léčby.

A jaké případy jsou z vašeho hlediska obecně nejnáročnější? 

Jsou to případy, kdy má pacient závažný progredující medicínský problém, ale hledá všechny možné způsoby, jak to udělat, aby nemusel odstranit příčinu, která ten problém způsobuje. Typický je pacient s chronickou parodontitidou, lidově „parodontózou“. Vymýšlí nejrůznější ptákoviny, od bizarní diety přes ústní vody až po alternativní medicínu, jen aby nemusel přestat kouřit a začít si čistit pořádně zuby. 

Další velkou skupinou pacientů jsou bruxisté. Hlavní faktor, který vede k jejich stavu anebo je v tomto stavu udržuje, tkví zpravidla ve zhoubném životním stylu. Jedí dráždivé a leptavé potraviny, pijí hektolitry kávy a energetických nápojů, trpí nedostatkem pohybu, otřesnými spánkovými návyky a podobně. Všichni, rodina i ošetřující lékaři, problém vnímají, ale pacient si nutnost změny životního stylu nepřipouští a raději se nechává donekonečna vyšetřovat dalšími a dalšími specialisty s touhou po „zázračné pilulce“, která by jeho problém vyřešila. 

To jsou nejkomplikovanější a nejnáročnější případy. Frustrovaní jsou z nich ve výsledku všichni. Oproti tomu spolupracující a motivovaný pacient se závažnou diagnózou je obecně méně náročný, a byť prognóza nemusí být dobrá, má naše úsilí smysl.