Vy medici, tvoříte novou historii medicíny

Zakladatel Kliniky zobrazovacích metod prof. Stanislav Tůma je s 2. lékařskou fakultou spojený po celý svůj život: patřil k prvním studentům, kteří nastoupili na tehdejší pediatrickou fakultu, a zároveň k prvním lékařům, kteří začali působit v roce 1970 v nově postavené dětské nemocnici v Motole. „1. 10. 1970 jsem nastoupil do nové budovy do Motola, do bílého mrakodrapu a přebíral, instaloval a vyzkoušel přístroje,“ vzpomíná dnes odborník na angiografii, který publikoval přes 200 studií v odborných časopisech.

Pane profesore, vy jste k 70 letům fakulty napsal vzpomínkový materiál (najdete ho na konci rozhovoru, pozn. edit.), ve kterém připomínáte několik známých jmen z historie 2. lékařské fakulty. Jak se vám na ně vzpomíná? 

Nejde o žádnou hagiografii, někteří z nich nebyli žádní svatouškové, a ne všichni jsou a byli uznáváni dodnes. Například na profesora Mentla, který koupil v Norsku dřevěnou nemocnici, předchůdkyni dnešní FN Motol, na toho se téměř zapomnělo. I na ty další, často spojené s komunistickým režimem. Ředitelkou odboru Matka a dítě na ministerstvu zdravotnictví po roce 1945 byla například Zdeňka Nedvědová Nejedlá, dcera ministra Zdeňka Nejedlého (přední ideolog kultury za vlády prezidenta Gottwalda, pozn. ed.) a manželka neurologa Nedvěda, rovněž komunisty, kterého za války popravili. Ten už za protektorátu připravoval koncepci socialistického zdravotnictví po válce. Po válce u nás byla téměř 30% úmrtnost kojenců do jednoho roku, což je dnes nepředstavitelné, například nebyla dostupná kojenecká výživa. Za zlepšení situace má zásluhy právě trojice profesor Švejcar, profesor Houštěk, který se zasloužil o pediatrickou fakultu, a výše zmíněná Zdeňka Nedvědová. Chtěl jsem shrnout poznání, že to, co my teď slavíme, někdo musel vymyslet a musel svoje nápady i prosadit. A my je musíme nadále rozvíjet. Současní medici tvoří novou historii. 

Nedávno jsem slyšela myšlenku jednoho historika, že bychom byli rádi, kdyby historie byla černobílá, ale ona není. Není jen dobro a zlo, ale i lidé, kteří jsou někde mezi tím.

Ano, historie není a nemůže být černobílá, neboť je vytvářena lidmi. 

Jak jsem měl v nedávné minulosti možnost poznat medicínu i jako pacient, tak je přesně taková, jakou jsme si vysnili.

Na tehdejší dětskou lékařskou fakultu, dnešní 2. lékařskou fakultu, jste nastupoval v roce 1953, tedy v prvním roce po rozdělení na tři fakulty, je to tak?

Myslím, že jsem byl asi ve druhém ročníku. Zrovna jsem seděl v posluchárně na Albertově a probíhala přednáška profesora biologie Sekly, zakladatele české lékařské genetiky a profesora takového toho mendelovského typu. I když do toho jsme se učili i o sovětské škole, která popírala mendelismus a morganismus z politických důvodů. Do té přednášky přišel profesor Houšťěk a doprovázel ho proděkan docent Svatý, dětský neurolog. Na hodině nás sedělo asi 250 z ročníku, byli jsme rozděleni na dvě paralelky. Profesor Houštěk nám vyprávěl o špatné situaci v péči o dítě, a že je nutné fakultu rozdělit na tři. Jediná lékařská fakulta, stará několik set let, se rozdělí a jednotlivé fakulty se už od praktických demonstrací rozdělí na téma dětí, hygiena a infekční nemoci a všeobecné lékařství s o rok kratší stomatologií. Fakulta dětského lékařství sídlila v České dětské nemocnici na Karlově. V areálu stály čtyři budovy do čtverce, už téměř na hraně nuselského údolí. Sídlily zde dvě kliniky, první vedl profesor Švejcar a druhou profesor Brdlík. Do nově vzniklé fakulty nastupoval jako děkan profesor Houštěk. 

Ve vašich podkladech se v této době objevuje další jméno, ředitelka Kazimourová. 

Lékařka Věra Kazimourová se stala 3. ředitelkou Dětské fakultní nemocnice, takzvaného Nalezince. I ona se k funkci dostala z politických důvodů, její manžel byl šéfem tehdejšího statistického úřadu, což byl vysoký post, účastnil se i zasedání vlády. A jsme zpátky u politiky. Manželé Kazimourovi byli předváleční komunisté, členové Kostufry, Komunistické Studentské frakce, což byl takový komunistický intelektuální dorost, který pak přebila Gottwaldovská klika. Právě doktorka Kazimourová urychlila díky svému postavení dokončení dětské nemocnice v Motole. Že se postaví nemocnice, se rozhodlo už v roce 1950, v rámci jedné z pětiletek; vznik fakulty byl vlastně součástí tohoto plánu. Už se vědělo, že se původní dětská nemocnice bude bourat. Fakulta se rozběhla, dětští lékaři existovali a já mezi nimi. Už v osmnácti/devatenácti letech jsem věděl, že chci pracovat s dětmi. 
 

Co vás motivovalo vybrat si zrovna pediatrii?

Měl jsem bráchu o 12 let mladšího, takže když mi bylo 18, jemu bylo 6 a já jsem se o něj staral, když se matka vrátila do práce. Vedl jsem také skauty a měl jsem kolem sebe spoustu mladších dětí. Vystudoval jsem a dostal místo v Šumperku, kluk z Mělníka samozřejmě musel s umístěnkou až na Moravu. Pak mě pozvali zpět do Prahy, že je potřeba vycvičit zálohu pro novou nemocnici, do které, až se postaví, tak tam tento personál rovnou přejde. 1. září 1960 jsem nastoupil jako sekundář k profesoru Houšťkovi do dětské nemocnice a udělal si kolečko přes všechna oddělení od kojenců po neurologii nebo kardiologii. V té době neexistovala specializovaná rentgenologická oddělení, každé oddělení mělo svoji skiaskopii. To se změnilo až s novým atomovým zákonem v roce 1953. Někteří chirurgové, ortopedi, internisté a neurologové uměli dělat vyšetření pod rentgenem. Dr. Kazimourová vytvořila novinku, rentgenové oddělení, které vedl dr. Rubín a po něm dr. Šnobl, oba vynikající rentgenologové. Šnobl byl nuceně nasazený a myslím, že dr. Rubín byl jako studentský vůdce z roku 1939 v koncentračním táboře. Oba dokončili medicínu po válce ve zrychleném režimu a s oběma jsem se znal ze studií. Po atestaci z pediatrie jsem si udělal ještě atestaci z rentgenologie a nastoupil na nové oddělení, do kterého přibyla ještě doc. Kolihová z 1. lékařské fakulty, byla jen o něco málo starší než my. Psal se rok 1962. V roce 1970 mě pak primářka Kolihová pověřila jako nejstaršího z rentgenologů, abych 1. 10. nastoupil do nové budovy v Motole, do bílého mrakodrapu, a přebíral, instaloval a vyzkoušel přístroje na psech.

V 70. letech se přístroje zkoušely na psech?

To byla taková doba. A co s tím psem potom… Musel se uspat a pak usmrtit. 

Nově vzniklé oddělení tedy bylo určené k přesunu do Motola…

Ano, na fotografii z roku 1970 (viz příloha na konci rozhovoru, pozn. edit.) jdu od dolní vrátnice k jedinému vchodu do nemocnice, který byl zespoda, jediný funkční do doby, než se z druhé strany postavila poliklinika, kde je nyní hlavní vchod. 1. 10. tady byla oranice, vedle mě stojí koňský povoz, který veze hlínu. Za měsíc jsme dali dohromady jedno ukázkové rentgenové pracoviště s do té doby nevídaným zařízením. Měli jsme například skiaskopický rentgen s promítáním obrazu na televizní obrazovku. Tehdy byla televize vzácností i v domácnostech, a my jsme jich měli dokonce hned několik. Měli jsme dva rentgeny, které šly kolmo na sebe, a mohli jsme tak snímkovat ve dvou projekcích současně. Obraz jsme snímali kinematograficky na film, ale současně televizním řetězcem zachycovali na videomagnetofony. Okamžitě jsme měli rychlý záznam archivovaný a mohli jsme si ho přehrát hned a vidět na obrazovkách. Kardiopulmonální laboratoři šéfoval tehdy docent Šamánek, pozdější šéf Dětského kardiocentra. A aby to vše dostatečně předvedl novinářům, odborníkům a politikům v čele s paní prezidentovou Svobodovou, nechal při slavnostním zahájením provozu nové dětské nemocnice v Motole 9. listopadu 1970 postavit akvárium, koupit před Vánocemi dva kapry, kteří plavali uprostřed laboratoře a snímali se. Kolem dokola toho akvária stála politická delegace a svítily na ně rentgeny ze dvou stran. 

Prostě se koukali jakoby nic na ty rentgeny a na ty ryby, jak tam plavou, a vysílalo se to v přímém přenosu na prvním kanálu.

Pane profesore, vy jste byl tedy u úplných začátků, když se u nás etabloval obor jako takový… jak se například lékaři před atomovým zákonem z roku 1953 na rentgenu chránili před zářením?

Snažili se, ale například zakladatel oboru ze začátku 20. století prof. Jedlička, chirurg, přišel o prsty a zemřel částečně i na následky ozáření. 
 

Když se vrátíme zpátky k 70. letům 20. století: Jaké novinky jste tehdy ještě ve FN Motol mohli využívat?

Také se například začalo s vstřikováním kontrastní látky do cév. Během 60. let začala nová éra rentgenové diagnostiky, kdy se nejenom zobrazovalo tělo nebo orgány, ale do srdce nebo cév se vstřikovala kontrastní látka. Všechny obory viděly najednou něco jiného, než mohly sledovat jen při operaci. Například jsme zkoumali, jak jsou krví zásobované nádory a z kolika cév. A pomocí zavedených katétrů jsme mohli cévy zprůchodňovat či uzavírat a podobně léčebně ovlivňovat postupně i jiné duté systémy. Vznikla intervenční radiologie s přímým terapeutickým účinkem. A já jsem měl to štěstí, že jsem nastoupil do této angiografické éry. Dostal jsem se do nového pole zobrazování a končil jsem v době, kdy se objevila ultrasonografie. Na tu jsme se jezdívali dívat do Polska. A přidalo se CT, česky výpočetní tomografie, což je výraz, který vymyslel právě motolský rentgenolog profesor Věšín. Dnes už se zase vše zobrazuje trojrozměrně, všechno je digitální a o slovo se hlásí artificiální inteligence. To je asi nejčastější heslo, které se dnes v našem oboru zmiňuje. Sám sebe vnímám jako dětského radiologa, v péči jsem měl hlavně pediatrické pacienty s vrozenou srdeční vadou. Dětská radiologie v sobě má něco speciálního. I náš obor se v čase mění, například s množstvím nových chorob, které se se objevují. 

Kdo další na vás ještě zapůsobil?

Všichni, které ve svých vzpomínkách zmiňuji. Už jako medika mě velmi zaujala patologie, učila nás profesorka Benešová. Spousta lidí se jí bála, ale já ne. Je pravda, že mě ten obor hodně bavil. Už jako rentgenolog u docenta Šnobla jsem zažil případy, kdy nám na klinice zemřel pacient s komplikacemi na plicích. Vzal jsem si snímky a chodil jsem k pitvě a to ona ocenila, že se přišel klinik podívat, co to vlastně diagnostikoval. Dagmar Benešová se stala šéfkou patologie v Motole a později profesorkou na dětské fakultě. Už za války zde popisovala anomálie cév. Já jsem ale měl rád i tu Kazimourovou. Jak jsem říkal, byl jsem pediatr, pracoval se skauty, pořádal tábory. Když se v létě vždy malovala dětská nemocnice, sehnala se firma, oddělení se zavřelo, všichni si brali dovolenou. Lůžka ale nebyla obsazená, ovšem nemocnice dostávala peníze za takzvaný lůžkoden, což je za celý měsíc bez provozu spousta peněz. Doktorka Kazimourová nechala tedy v Toušeni u Labe postavit stany, tam pozvala 30 diabetických dětí. To byly děti, které nikdo nechtěl vzít na tábor, u nich musil být lékař. Děti s touto diagnózou musely šestkrát za den dostávat kvalitní stravu, což bylo nákladné, tak k nim přidala 90 obézních dětí. A ty nedostávaly k jídlu téměř nic a k pití Šaratici. A já jsem tento tábor vedl. 

V kterém to bylo roce?

Dva roky za sebou, v létě 1962 a 1963. Kromě lékařů se o děti starali sestry s kvalitním kuchařem. Obézní děti i diabetici museli cvičit, takže se zařídila ještě spolupráce se studenty rehabilitace. Už jako medici jsme také všichni milovali doktorku Padovcovou. Výrazně modrooká dáma, pocházela z pražské smetánky, byla dcerou známého architekta, který postavil spoustu známých budov. Když vyprávěla o srdci a nebála se použít jadrnějšího výrazu, velice nám imponovala. Ona byla tím, kdo dělal první angiografie ve střední Evropě. Nejprve se ale po válce vypořádala s dětskou revmatickou horečkou, kterou jsem také jako lékař zažil ve svých začátcích. Revmatická horečka se léčí penicilinem a postihuje také srdce. Pamatuji si děti s obrovskými hrudníčky, hrbaté. Až ona teprve prosadila penicilin, kdo měl spálu, musel na speciální oddělení na sedm dní, dr. Padovcová naučila správný postup pediatry v celém Československu. Má obrovský podíl na snížení dětské úmrtnosti u nás. A když pominuly tyto vady, pustila se do vrozených srdečních. Vybrala si ze starších studentů Šamánka a toho poslali do Ameriky, aby se dovzdělal o jejich vědeckých poznatcích o hemodynamice a naučil se ji interpretovat a věděl, jak její patologii léčit. On začal tím, že se začínalo s léčbou přes plíce, které jsou mezistupněm v okysličování krve. Vzniklo tak kardiopulmonální centrum, které začala docentka Padovcová a profesor Šamánek v její práci pokračoval. Na základě jeho poznatků se dnes operuje a chirurgové už vědí, kterou krev poslat do plic a kterou do těla… a děti takto léčené žijí do dospělosti. 
 

Echo přišlo později, to už nepotřebovali rentgen a angiografii ode mě. A začala nová éra kardiologie.

Následovalo CT?

Ano a na to skočili zase neurologové, kteří do té doby mohli využívat maximálně kladívka a špendlíky. CT s kontrastem zobrazilo nádor včetně jeho zásobení krví, viděli iktus, ucpané cévy… (u nichž například ???) umíme dnes rozpustit trombus, vznikla z toho intervenční, urgentní medicína. To jsem zažil sám na vlastní kůži: prodělal jsem covid, po nemoci jsem nastoupil do trolejbusu, udělal tři kroky a nemohl dýchat. Proč, já zdravej člověk, který běhá po lese, se nemohl pohnout? Podstoupil jsem urgentní vyšetření, hned do Motola. Je to infarkt nebo ne? Nebyl. Hned na rentgen? Tam nic neuvidíme, tak cétéčko – a už byla vidět ucpaná céva. Řešení bylo jednoduché: rozpustit tromb lékem. Celá medicína se mění, už nejde jen o jednotlivé základní obory, o internu, porodnictví, dětské nebo chirurgii, ale dělí se na urgentní a na následnou. A zobrazovací metody se dostávají ke slovu i u psychiatrie, pod magnetickou rezonancí se zkoumá, co je psychická variabilita a co už je nemoc, porucha a co norma. K tomu se ale ještě nikdo nedostal, co je to ta norma.

Já doufám, že norma nebude nikdy tabulkována.

No právě! Ale všechno v mozku se i díky technice snažíme zkoumat.