Yurii-Luka pochází z Ukrajiny a nyní je v 1. ročníku Všeobecného lékařství. Rozhovor o životě v České republice, i když zbytek jeho rodiny je i teď během války na Ukrajině, nebo o práci tlumočníka na urgentním příjmu Fakultní nemocnice v Motole.
Jak jste se dostal do České republiky? Bylo to až kvůli studiu na vysoké škole?
Do České republiky jsem dorazil před rokem a půl. Už jsem vystudoval jednu vysokou školu na Ukrajině a chtěl jsem pak nastoupit na medicínu. Kvůli administrativním komplikacím jsem musel hledat možnosti studia v zahraničí. V Česku žije moje ukrajinská kamarádka. Ta mi poradila přípravný kurz k přijímacím zkouškám od Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, který probíhá v Mariánských Lázních. První týden jsme na kurzu mluvili rusky, pak už se přešlo na češtinu. Sám jsem se začal učit česky půlroku předtím.
Odkud z Ukrajiny pochází vaše rodina a kde jsou teď během války?
Pocházím přímo z Kyjeva. Těsně před začátkem války odjela moje maminka na venkov za babičkou, která dostala covid, a už tam zůstala, můj tatínek je v Kyjevě. Rodiče tedy teď nejsou spolu. Jsem ženatý a moje manželka žije s rodiči v Charkově, během války jednom z nejvíc ohrožených měst. Zatím se ale nemuseli nikam stěhovat. Moje maminka říká, že nikdy neopustí babičku, která už nemůže chodit. Bavil jsem se s ní o tom, aby se schovali do sklepa, když by vojáci začali střílet. Ona mi na to ale pověděla, že si jenom stoupne před babičku, aby ji ochránila. A jestli to dopadne dobře, nebo ne… Můj tatínek má stejný názor, je doma zase se svou maminkou.
Jak vás zasáhla válka? Ovlivnila třeba vaše soustředění na učení?
První dva týdny války jsem vůbec nestudoval, byl jsem myšlenkami někde jinde. Snažím se víc věnovat škole, dělám to, co dělám obvykle. Je to ale těžké. Jsem tady, kde se nic neděje, a předstírám, že jsem v pořádku a můžu studovat.
Jste na dálku v kontaktu s rodinou?
S rodinou jsme přes internet pořád v kontaktu, ale moje manželka o válce mluvit nechce. Nechce, abych se každých deset minut ptal, jestli je v pořádku. Někdy mi manželka nebo rodiče hned neodpovídají, tak všechno ostatní nechám být a hledám na internetu, jestli se nestalo něco v okolí jejich bydliště. Na tělocvik si teď vždycky beru s sebou mobil, což jsem nikdy předtím nedělal. Když bych psal test a někdo z mých rodičů by mi volal, odejdu, ten test není tak důležitý.
Máte čas sám pomáhat v souvislosti s válkou na Ukrajině?
Právě jsem přišel z dětské pohotovosti motolské nemocnice, kde tlumočím, někdy jsem na dospělém urgentu. Někdy taky tlumočím na třetím bloku koleje Větrník, kde jsou ubytování uprchlíci.
Jak to ve Fakultní nemocnici v Motole probíhá?
Sedím na urgentu, a když slyším, že někdo mluví rusky nebo ukrajinsky, tak za pacienty sám přijdu. Sestřička mi také dává informace, které tlumočím pacientovi, a pak se domlouváme na postupu. Mám určitou praxi v tom, že využiju lékařskou latinu – a samozřejmě češtinu –, ale přímo k medicíně se tady na urgentu nedostanu.
S jakými případy ukrajinští pacienti přicházejí?
Někdy se jedná i o banality. Má práce spočívá nejen v tom, že tlumočím, ale také v tom, že Ukrajincům vysvětluju, jak funguje pohotovost v České republice. Oni si myslí, že jde o polikliniku, a poliklinika na Ukrajině je obrovská budova, kde je všechno, a většinou můžete dorazit bez objednání. Na motolský urgent proto přijdou třeba s rýmou. Vysvětluju jim, že si musí najít praktického lékaře.
Říkáte, že s pacienty mluvíte ukrajinsky nebo rusky. Jaký je váš rodný jazyk?
Můj rodný jazyk je ukrajinština, ale rozumím rusky i ukrajinsky. Moje manželka používá jenom ruštinu, i když umí také ukrajinsky, její tatínek totiž přijel z Ruska.
Jste během studia v kontaktu se studenty z dalších východoslovanských zemí, ať už s Rusy, Bělorusy, nebo dalšími Ukrajinci?
Studuje se mnou jedna dívka z Ruska, kterou jsem potkal na přípravném kurzu. V prvním ročníku je také několik studentů z bývalého Sovětského svazu. Máme skupinu na messengeru a jsme spolu v kontaktu. Ale válka není téma, o kterém bych s nimi chtěl mluvit. Spíš se bavíme o testech.
Ovlivnila válka váš vztah k Rusům a Rusku?
První dva týdny jsem byl moc naštvaný. Teď jsem taky naštvaný, ale snažím se o tom přemýšlet jinak. Přeju si, aby všichni Rusové pochopili, že je to teď v jejich rukou. Vím, že v Rusku žije spousta hodných lidí, a mám tam i kamarády. Když s nimi mluvím, chápou můj kritický vztah k Rusku. Vědí, co se děje, používají internet. Protože jsou mladší, nebojí se ztratit to, co mají teď. Nechtějí ale opouštět Rusko.
Jak vnímáte to, že teď hodně lidí pomáhá Ukrajině a Ukrajincům?
Myslím si, že to, co teď všichni dělají, znamená hodně. Lidé se zapojují jako dobrovolníci – třeba zařizují nějaký transport – a jsou aktivní i na sociálních sítích. Ani jsem neočekával, že bude pomáhat tolik lidí. Myslel jsem si, že to bude stejné jako v roce 2014 při ruské invazi na Krym, kdy lidé mlčeli a bylo jim to jedno. Češi, ale i lidé v jiných zemích chodí na demonstrace a je jich spousta, víc než v Rusku. Všichni kromě Ruska chápou, co musí dělat, a dělají to spolu.
Jste v prváku, teprve na začátku. Pomohli vám v prvních měsících studenti z vyšších ročníků? Ozývají se vám studenti teď kvůli válce?
Většina studentů pomáhá, a to i lektoři na cvičeních, kteří jsou z vyšších ročníků. Kvůli válce se mě teď spolužáci ptají, jestli jsem v pořádku. Cítím, že jim záleží na tom, jak mi je.
Foto: Michal Hladík, 2. LF UK
