Zveřejňujeme pokračování článku o tom, jak naše studentky a studenti pomáhají v nemocnicích a zdravotnických zařízeních po celém Česku. Ondřej Žižka z 5. ročníku Všeobecného lékařství oslovil několik svých kolegů mediků ze čtvrtých a pátých ročníků, aby napsali o svých zkušenostech ve vztahu k výuce a tom, jak zvládají (zvládali) spojit pracovní povinnost či dobrovolnou pomoc s výukou.
Fotografie na této stránce: archiv studentů
Liza Husak
5. ročník
Do Nemocnice na Homolce jsem se přihlásila po vyhlášení pracovní povinnosti. Přiřadili mě na „oxy jednotku“, kde leží covid pozitivní pacienti, kteří potřebují podporu dýchání, jako jsou kyslíkové brýle nebo maska. Přijali mě na pozici ošetřovatele, ale dělám vlastně vše, co je potřeba. Jde hlavně o práci sanitářskou a sesterskou. Skloubit se školou se to dá pouze proto, že nám omluvili absence, ale bohužel přicházím o semináře a někdy i o praktickou výuku, která bude pak u zkoušky a i v budoucí práci rozhodně chybět a těžce se zpětně nahrazuje. Je to náročné období, co se organizace času týče, jelikož jsem, stejně jako mnoho dalších studentů, už měla jednu stálou brigádu, do které musím také chodit. Za tuto zkušenost jsem sice ráda, ale už se těším, až se všechno vrátí do normálu a budu se moct věnovat znovu škole a i sobě jako předtím.
Zuzana Válová
4. ročník
Nečekala jsem na neodmítnutelnou nabídku práce v Praze dle mého bydliště, raději jsem sama oslovila Nemocnici Písek. Smlouvu jsem podepsala právě včas, jménem primátora mi volali ještě během cesty z personálního. Naštěstí Praha chtěla jen „nezaměstnané“ studenty. A proč Písek? Protože příteli lékaři, u nějž zde bydlím, už riziko nákazy nezvýším. Ale nechci doma ohrozit kontaktem mamku, babičku a dědu, dokud budu na covid jednotce. Dojíždění do školy bylo nepohodlné, ale dosud zvládnutelné. V práci mám velké štěstí, že stačí, když chodím ve volnu a jinak se můžu věnovat studiu. Čtvrťák jsem si představovala jinak. Že budu pracovat na svém vzdělání i mimo rozvrh, sbírat lékařské zkušenosti, že budu mít lépe placenou brigádu. A určitě jsem si nepředstavovala, že se mi uleví, že si můžu odpočinout, když jsem dostala před pár dny pozitivní výsledek covid testu. Ale taková je už pandemie. Tak jsem alespoň ráda, že můžu pomáhat tak skvělým lidem, jako jsou moji kolegové z píseckého ONP.
Andrea Zamborská
5. ročník
Jelikož situace na podzim byla alarmující, jako studentka medicíny jsem již nevydržela jen tak nečinně sedět. Zavolala jsem do FN Královské Vinohrady se zájmem o výpomoc, a tak jsem se dostala na Kliniku pracovního a cestovního lékařství. Pomáhám tam lékařům s vyšetřováním pacientů pro nedostatek lékařského personálu. Chodím tam třikrát týdně a hodně jsem se toho naučila jak odborně, tak i v komunikaci s pacienty. Každopádně výuka nám pořád běží, i když převážně online, proto po večerech doháním zameškané učivo, abych se stihla připravit na zkoušku. Na naučení se jsme víc času nedostali, jelikož většina klinik nechtěla vypsat víc termínů. Docházku nám nikdo nekontroloval, ale nenazvala bych to výhodou, protože to prakticky znamenalo, že se to musím naučit sama. Vyučující sice souhlasili s nahráváním přednášek, ale nahrávky skončily na nemocničních počítačích a často se k nám nedostaly. Za mě osobně je dlouhodobě nezvladatelné pracovat a do toho stíhat tempo ve škole, které se od nás očekává.
Ester Jurečková
4. ročník
O náplni práce v nemocnici a o tom, že je to skvělá zkušenost, již zde několik mých spolužáků z nižšího ročníku psalo. Přínos do budoucí praxe je to bezpochyby obrovský. Má to ale i stinné stránky. Pro mě osobně toto období není časově, fyzicky ani psychicky jednoduché. Pracuji na covid JIP Pneumologické kliniky FN Motol. Pracovat 12hodinové směny – přijít domů – dohnat pětihodinový seminář. Po noční nejít spát a sledovat aktivně výuku. Dohánět učení na neúspěšné zkoušky na měsíc předem naplánovaných nočních. Tak vypadá moje realita. Přístup vyučujících k neobvyklé situaci byl různý. Tímto děkuji všem, kteří se nám snažili vyjít maximálně vstříc. Zkušenost ale nebyla vždy pozitivní. Někteří se bohužel i posměšně vyjadřovali k naší – mimochodem státem nařízené – práci. Konkrétní rozpis výuky nedostáváme s dostatečným předstihem. Jediná možnost tudíž byla rozepsat směny a doufat, že se zrovna ten jeden den praxe nebude krýt se službou. Murphyho zákony nám ale zajistily, že přesně to se stalo. V této situaci nezbude jiná možnost než si vybrat mezi školou a pracovní povinností – volba, před kterou by medik, dle mého názoru, nikdy neměl být postaven. Pracovní povinnost nám sice skončila, plánuji ale pomáhat dál, jelikož mi přijde nekolegiální vykašlat se na směny a celý kolektiv, když už konečně funguji jako plnohodnotný člen týmu.
Ondřej Žižka
5. ročník
V říjnu jsem se přihlásil jako dobrovolník na oddělení JIP cévní chirurgie Nemocnice Na Homolce. To mělo sloužit jako záloha pro případ, že by se na covid ARO obsadila všechna místa. Taková situace naštěstí nenastala, na oddělení byli lehčí mobilnější necovidoví pacienti a pomáhal jsem sestrám, kde bylo třeba. Vzhledem k nižší vytíženosti JIP jsem tak měl více času věnovat se studiu. O to více mě mrzelo, že i po zkušenostech z jara nebyla výuka klinických předmětů lépe, včas, a hlavně jednotně zorganizována s přihlédnutím ke krizovému režimu. Mnoha klinikám patří velký dík za snahu připravit výuku způsobem, že i pracující studenti si odnesli maximum, co bylo v dané situaci možné. V některých případech jsme ale byli odkázáni z velké části na naši iniciativu a bez našich opakovaných snah a hovorů bychom se k informacím a třeba nahrávkám přednášek pro spolužáky dostávali těžce. Rozsah praktické výuky a jejího omezení se také diametrálně lišil předmět od předmětu za stejné epidemiologické situace. Vidím tedy v tomto velký prostor pro zlepšení a doufám, že tomu bude v nadcházejícím semestru fakulta věnovat hlavní pozornost, včetně lepší komunikace se studenty. Již brzy z nás budou lékaři a naše připravenost může být v další podobné krizi rozhodující.
Klára Westfálová
5. ročník
S příchodem druhé vlny jsem nastoupila na výpomoc do FN Motol na covid ARO oddělení. Chtěla jsem pomoci, ale zároveň s hrozbou pracovní povinnosti jsem rychle nastoupila dobrovolně právě do Motola, abych zvládla skloubit případné služby s výukou. I přesto se mi začaly ozývat jiné nemocnice, jestli nechci svůj úvazek zrušit a přejít k nim, případně vzít další úvazek. Měla jsem štěstí, že jsem nastoupila na oddělení, které jsem si vybrala, a můžu sbírat zkušenosti do budoucí praxe v oboru. Aby pro mě ovšem tato práce byla co nejpřínosnější, tak není vůbec jednoduché ji skloubit se školou. Chodím do nemocnice téměř na plný úvazek se stálou směnou, abych mohla být opravdu nápomocná a personál mohl vědět, co ode mě čekat. Sice se nám ústavy většinou snaží vyjít vstříc, ale i přesto dohánět látku po večerech/nocích, dokoukávat několikahodinové přednášky a učit se na zkoušky, které jsou každé tři týdny, je neskutečně náročné. O to náročnější je nynější situace, kdy se v podstatě ze dne na den přešlo na zcela normální výuku, ale zároveň se mnou stále počítají v nemocnici. Takže momentálně chodím z noční služby do školy, zpět na noční, znovu do školy, víkendy trávím v nemocnici a nezbývá mi čas na nic jiného. Je to neskutečně vyčerpávající, přesto práci na tomto oddělení momentálně ukončit nechci. Stala jsem se plnohodnotnou součástí týmu, což se na takovém oddělení nestane za pár dní a nerada bych najednou všechno zrušila, když jsme i přes ukončenou pracovní povinnost ještě stále potřeba. Navíc tolik zkušeností, kolik mi dala práce na tomto oddělení, jsem nezískala za celé studium medicíny. Za to patří mé velké díky všem, kteří se na tom podíleli.
Jitka Ludvíková
4. ročník
Na začátku září jsem začala pracovat v odběrovém centru FN Motol. Náročnost práce se sice neustále zvyšovala s narůstajícím počtem odběrů, ale práce to byla stále rutinní. Se zhoršující se epidemiologickou situací jsem se rozhodla, že jako medik 4. ročníku bych mohla být užitečnější na oddělení. Bohužel jsem se od spolužáků dozvěděla, že v pražských nemocnicích je práce medika často pouze sanitářská. Mrzelo mne to, nemohu říct, že mám velké́ praktické dovednosti, ale po 3 letech studia jsem, alespoň doufám, prokázala schopnost se učit nové věci a po krátkém zaučení bych mohla zvládnout vypomoci i sestrám. Rozhodla jsem se tedy pracovat na ARO v KN Liberec. Personál zde byl vstřícný a trpělivý. Ukázali mi svou práci a neměla jsem obavu se na cokoli i opakovaně zeptat. Po prvních pár směnách jsem již většinu úkonů znala a uměla je provést. Po měsíci zde stráveném pacientů ubývalo a oddělení se postupně vracelo do běžného provozu. Tím se s ním rozloučila i část mediků. A proč? Medik je sice dobrá výpomoc v krizi, ale bohužel v legislativě ČR nemá student medicíny (v jakémkoli ročníku) v podstatě žádné kompetence. Nemáme tedy možnost se lépe zapojit do nemocniční péče, neboť za velkou část výkonů, které bychom zvládli, nemůžeme nést zodpovědnost.
Petr Stojčev
5. ročník
Od začátku listopadu jsem se přihlásil na výpomoc na plicní klinice v Motole, na nově vytvořené oddělení pro covid+ pacienty. V té době jsem už o nástupu do nemocnice nějakou dobu přemýšlel, ale jak mě, tak i velké množství mých spolužáků popohnala hrozba povolání, protože bychom museli odjet do mimopražských nemocnic a nemohli bychom se účastnit klinické výuky. Na oddělení provádíme sanitářskou práci od dezinfekcí povrchů až po přípravu těl na převoz. I přes flexibilitu v plánování směn a snahu ústavů fakulty o přizpůsobivost rozvrhu jsem se nevyhnul situacím, kdy jsem šel z noční směny přímo do nemocnice na klinickou výuku (absence jsou při výpomoci omluvené, ale s blížícím se závěrem studia o ní nechceme přijít) a večer ještě doháněl teorii, co se probírala v předchozích dnech. Během prosince se situace už uklidňuje a směn ubývá a já jsem za to velmi rád, jelikož si nedokážu představit tento styl života trvající v dalších měsících bez toho, aby se to promítlo negativně na mém studiu.
