Založíš genetické oddělení. Přečti si o tom něco!

Jaký byl okamžik, kdy jste pod mikroskopem poprvé viděl chromozom?

Na to nezapomenu, když jsem v září 1961 poprvé viděl lidské chromozomy z lidských nádorových buněčných linií. Učil jsem se na nich metody chromozomálního zpracování buněk ke spolehlivému chromozomálnímu vyšetření.

Abych získal buňky pro chromozomální vyšetření, bylo nutné vypracovat metodu jejich kultivace in vitro. K tomu musíte mít sterilní box ve sterilním prostoru, aby kultivované buňky nezničila kvasinková či mikrobiální kontaminace a aby jich bylo možné namnožit dost pro chromozomální či biochemické vyšetření.

Na Ústavu výzkumu vývoje dítěte jsem získal pouze jednu místnost o velikosti asi jedenapůlkrát čtyři metry, vešla se tam židle, malý stůl a skříň. V Praze tehdy nebyla žádná laboratoř, která by mohla derivovat lidské diploidní buňky, protože se používaly pouze heteroploidní linie nádorových buněk. Dozvěděl jsem se o laboratoři v Ústavu sér a očkovacích látek, která připravovala kultivační média pro výrobu vakcíny proti poliomyelitidě. Zde jsem se díky doktoru Michlovi po skončení běžného provozu seznamoval se základními metodami práce. Tady jsem mohl vypracovat jednoduché a spolehlivé metody kultivace lidských buněk in vitro nejenom od živých dárců, ale i z tkání do tří dnů po smrti. Tak jsem zajistil nejenom chromozomální vyšetření, ale i diagnostiku a léčbu těžkých dědičných poruch metabolismu na živých buňkách. Využití bylo i ve virologii a ve výzkumu.

Byl jste první v Československu, kdo vyšetřoval lidské buňky z buněčných kultur u nás.

Ano, už v listopadu 1961 jsem na pediatrické společnosti prezentoval u nás první diagnózu Turnerova syndromu u dvou dětí – na základě prodloužené kultivace buněk kostní dřeně.

Konec šedesátých let jste strávil na stipendiu ve Spojených státech, na Baylor University College of Medicine v Houstonu. Čím jste je zaujal, že si vybrali zrovna vás?

Do Spojených států mne pozval profesor Joseph Melnick na doporučení profesora Vladimíra Vonky. Ten měl tehdy svou virologickou laboratoř v ÚSOL, kde jsem s ním spolupracoval při detekci rizik virové kancerogeneze. Vyšetřovali jsme chromozomální aberace takto experimentálně infikovaných buněk. V Houstonu studovali rizika onkogeneze u viru Epstein-Barrové a k tomu jsem mohl přispět právě vyšetřením chromozomálních aberací lymfoblastoidních buněk EB pozitivních. Stipendium mi bylo nabídnuto v roce 1965, ale do Ameriky jsem se kvůli panujícímu politickému napětí dostal až v roce 1968.

Jaká byla Amerika šedesátých let?

Na univerzitě v Texasu byla třetím nejpoužívanějším jazykem čeština. V autě si zapnete stanici, která hraje oblíbené staré české písně, 28. říjen se v Houstonu slavil na počest našich krajanů, kteří založili slávu texaského zemědělství. Pomoc po příjezdu mně telefonicky nabídl majitel pojišťovny, kterého vychovávala česká chůva – na její památku se chtěl takto odvděčit.

Na univerzitě panovalo kritické, ale zároveň přátelské a tvůrčí prostředí, kde se ani profesor nestyděl říci, že něco neví. Kritika a diskuse výsledků stimulovala kreativitu, ale i vděčnost – za to, když vám někdo ukáže, v čem chybujete.

V univerzitní společnosti mě ohromila nesmírná svoboda v projevování a tolerování různých, i politických názorů a také tenkrát nesmírný obdiv k naší republice v době pražského jara a postojům našich lidí při srpnové invazi a po ní.

Jaké jste měl výsledky jako stipendista?

Napsal jsem tři publikace, které později vyšly i jako monografie. I když jsem nenašel specifické chromozomální aberace, bylo prokázáno, že přítomnost viru Epstein-Barrové snižuje stabilitu genomu. Zvyšuje se riziko aneuploidie a vzniká selektivní růstová výhoda pro určité trisomie, jako například u chromozomu 8, častá u dětských leukemií.

Vzpomenete si, jak jste v roce 1971 provedli první prenatální diagnózu?

Už v USA jsem zaznamenal snahu zajistit prenatální diagnostiku chromozomálních aberací z kultivace buněk plodové vody in vitro. Využít tuto metodu by znamenalo, že do 24. týdne je možné přerušit těhotenství, má-li se narodit těžce postižené dítě. Osobně jsem poznal, jaké utrpení to přináší: Rodiče dítěte s Downovým syndromem ze studu jezdili na procházky až po setmění.

V nových vinohradských laboratořích profesora Vonky jsem mohl okamžitě po návratu z USA vypracovat úspěšnou metodu kultivace buněk plodové vody. To umožnilo provést chromozomální vyšetření a biochemickou diagnostiku, abychom mohli detekovat dědičné poruchy metabolismu. V Motole, kam jsme se tehdy přestěhovali, to možné ještě nebylo.

Ve spolupráci s Gynekologicko-porodnickou klinikou a profesorem Fuchsem, který amniocentézou odebral plodovou vodu, jsme mohli v roce 1971 provést první úspěšnou prenatální diagnostiku u nás a na evropském kontinentě. Bylo to v rodině se zvýšeným rizikem Downovy choroby a už s jedním takto postiženým dítětem. Matka se rozhodla pro graviditu pouze s možností prenatální diagnostiky. Naštěstí byl prokázán vývoj nepostižené holčičky. Naše metody se pak šířily na další pracoviště.

Když jste v roce 1980 vypracoval a uvedl do praxe Koncepci lékařské genetiky, co to znamenalo pro pacienty – těhotné ženy, děti, rodiny?

​Na konci sedmdesátých let výsledky prenatální diagnostiky a prevence prokázaly, že lékařská genetika se vyplatí: lidsky, eticky, společensky i finančně. Vyšetření však musely zajišťovat a financovat samotné kliniky, což bylo omezující. Moje koncepce zařadila lékařskou genetiku do celostátní léčebně preventivní péče jako její integrální část – s kompletní úhradou nákladů, s předepsaným počtem pracovníků, místností, přístrojů a tak dále. Tím se tyto služby staly dostupnými pro celou republiku.

Zmiňoval jste, že Niccolò Paganini mohl hrát na housle jako nikdo jiný, protože měl mimořádně ohebné prsty v důsledku Marfanova syndromu a poruchy pevnosti vaziva.

Na Marfanovu syndromu ukazuji, že díky pěstování lidských buněk in vitro můžeme studovat jejich metabolismus, což přispívá k objasnění patogeneze některých těchto dědičných chorob. V buněčných kulturách vyrůstají převážně fibroblasty, které syntetizují kolagen – ten zajištuje optimální pružnost a pevnost například vazů nebo šlach. Navrhl jsem proto svým kolegům Hurychovi a Chvapilovi, aby na vypěstovaných buňkách provedli svá vyšetření. Zjistili jsme poruchu vyzrávání kolagenu, díky níž Paganini získal svou geniální virtuozitu. K závažným komplikacím oproti tomu patří riziko ruptury aorty či luxace oční čočky.

Znáte nějaké další takové mimořádné případy z umění nebo sportu?

Obdobně u chondrodystrofie, dominatně děděné choroby, vyroste člověku tělo typicky do výšky dítěte, zatímco hlava do dospělé velikosti. Takto postižení pacienti jsou však nadprůměrně inteligentní a manuálně velmi zruční. Anebo některé recesivně dědičné poruchy metabolismu, jako například těžká neurodegenerativní Tay-Sachsova choroba. Dětem, které zdědily od každého z rodičů tuto mutaci, se brzy po narození progresivně zhoršuje klinický stav a následuje fatální konec, zatímco děti, které ji zdědily pouze od jednoho z rodičů, se stanou nepostiženými nosiči s nadprůměrnou fyzickou a duševní úrovní.

Jak vnímáte zprávu, že vědci z amerického Telomere-to-Telomere konsorcia přečetli celý lidský genom včetně posledních osmi procent? Zpráva o tom oblétla svět letos v dubnu.

Je to nesmírně důležitý výsledek dvacetileté práce téměř tisíce vědců. Umožňuje to nejenom zdokonalení molekulárně genetické diagnostiky monogenních chorob, ale i chorob s dědičnou dispozicí – ty spolu s epigenetickými faktory zevního prostředí zvyšují instabilitu našeho genomu a tím zvyšují dispozici k vrozeným vývojovým vadám a chorobám, poruchám prenatálního a postnatálního vývoje, včetně nádorů.

Tyto výsledky otevírají cestu k cílené individualizované terapii, prevenci a léčbě i metodami genové terapie. Rozšíří se využití farmakogenetiky, která zohledňuje různé reakce různých pacientů na stejné léky – abychom věděli, co někomu pomáhá a jinému škodí.

Kde vidíte hranici mezi pomocí a šlechtěním? Co by přinesla pomoc potomkům muže, který svůj vzrůst 150 centimetrů pokládá za nedostatečný?

Šlechtění je metoda, jak uspíšit vznik nových odrůd zemědělských produktů nebo zvířat pro určité zemědělské práce. Cílem lékařské genetiky je snížit v rizikových rodinách hrozbu vzniku geneticky podmíněných vrozených vad a chorob, a to zdokonalením jejich prevence, screeningu a léčby v prenatální a postnatální fázi života. Pokud je příčnou nízkého vzrůstu například porucha syntézy růstového hormonu, je to možné úspěšně vyléčit časnou diagnózou s podáváním tohoto hormonu. Výška člověka je však geneticky regulována výškou rodičů – v rámci rodiny se drží vždy určitá průměrná výška.

Jak vnímáte dění na Ukrajině? Vidíte nějaké historické paralely?

Jak píše Tolstoj ve Vojně a míru, válka je zločinem proti lidskosti. Jsem hluboce zklamán, že přes nesmírný pokrok lidstva a techniky, lety na Mars, neumíme nalézt kompromis. Kolik zahyne lidí, jaké nastanou hmotné škody, kolik se zničí kulturních památek, kolika lidem to přinese utrpení a chronický stres? Následné psychické poruchy a zvýšená instabilita DNA v genomu pak zvýší genetická rizika i v další generaci.

Je nutné si vážit mírového rozdělení naší republiky – i když mi je dodnes líto, že k tomu došlo. Jak mi řekl jeden můj přítel židovského vyznání, když jsem se ho ještě před začátkem konfliktu zeptal, jestli se dohodnou: Mohli by, ale holt jsme jenom lidi. Je to stejné jako v manželství: Jeden nemůže prosazovat jenom to, co chce on sám, bez ohledu na to, co chce druhý.

Zeptám se vás na vašeho syna Milana Macka, který po vás převzal štafetu a vede Ústav biologie a lékařské genetiky, u jehož počátku jste stál. Pane docente, nezlobí vás trošičku, že váš syn-junior je profesor, zatímco vy – ve velkých uvozovkách – jen docent?

​V USA jsem také zjistil, že není důležité, jaký máte titul, ale jaké špičkové granty jste získal a jak hodnotný výzkum děláte. Profesorem jsem se mohl stát už před rokem 1990, ale dal jsem přednost přípravě a využití prenatální diagnostiky a rozvoji genetického oddělení. Když jsem před více než dvaceti lety požádal děkana o možnost zahájení profesorského řízení, odmítl to slovy: K čemu by ti to bylo? Přiznám se, že bych si vážil velice tohoto ocenění své práce. Byl jsem však šťastný, že jsem mohl jako zdravotnický pracovník ÚBLG založit a řídit Centrum reprodukční genetiky a medicíny s Kryocentrem FNM a z mnohamilionových grantů Výzkumného záměru Ministerstva zdravotnictví a EU, které jsem získal a koordinoval. Díky vynikající spolupráci s novým vedením FNM bylo možné dobudovat ústav a dovybavit i další klinická pracoviště fakulty a nemocnice. Výsledky prokázaly jejich špičkovou úroveň.

Můj syn Milan si výsledky své vědecké práce doma a v zahraničí hodnost profesora plně zasloužil. Významně přispěl k tomu, že ÚBLG v současnosti plní úspěšné pedagogické, vědecky výzkumné  úkoly a služby genetické léčebně preventivní péče. Jsem mu vděčný, že mi svou prací významně pomáhal, tak jako své dceři Alici, která svou prací v USA pomohla objevit prvý gen lidského stárnutí na mém souboru, i své ženě a své matce, že mi svou prací a pomocí umožnily, abych se plně věnoval své práci.

2. lékařská fakulta má ve vaší osobě primát v zavedení metod lékařské genetiky a jako první zavedla lékařskou genetiku v pediatrii a pak jako povinný předmět. Co byste vzkázal studentům, kteří uvažují, že se vydají tímto směrem?

Lékařská genetika hraje stěžejní roli ve všech oborech moderní medicíny a v nových lékařských oborech, jako je reprodukční genetika, reprodukční medicína a fetální medicína. Když musíme léčit, tak ideálně po individualizované a cílené diagnostice, individualizovanou léčbou, pokud možno ještě před objevením prvých příznaků choroby, a nejlépe zajištěním spolehlivé prevence v geneticky rizikových rodinách.

Studentům bych chtěl vzkázat, aby si vážili svého oboru, snažili se svou práci dělat co nejlépe, byli k sobě kritičtí, nebáli se kritiky své práce a byli za ni vděční jako za užitečnou pomoc, spolupracovali se svými kolegy, učili se naslouchat jim a svým pacientům, s radostí se odborně vzdělávali, snažili se žít harmonicky se svými kolegy a životními partnery, naučili se odpouštět, volili zdravý životní styl, jak doporučovali již dávní Řekové.