MUDr. Matěj Kučera z Národního ústavu duševního zdraví se specializuje na duševní zdraví dětí a adolescentů. Kromě výzkumné činnosti vykonává praxi praktického lékaře. V současnosti je také doktorandem pod společným vedením na Univerzitě Karlově v Praze (Ústav epidemiologie 2. LF UK) a Svobodné univerzitě v Amsterdamu.
Jakou metamorfózou procházejí mladí lidé 21. století?
Pokud se budeme bavit o duševním zdraví či vnitřním světě, tak ty do určité míry reflektují, co se děje ve společnosti. Nemáme k dispozici evidenci, která by mapovala změny stavu mladé generace ve 20. století ve srovnání se stoletími dřívějšími. Nicméně vidíme, že se v 21. století zrcadlo toho, co se děje ve společnosti, rapidně mění. Frekvence událostí, se kterými se mladá generace musí vyrovnávat, se zrychluje.
Dřív byl čas vypořádat se například s válečným konfliktem v řádu let, ale teď můžeme vidět v období čtyř let dva velké, celosvětové konflikty. Mladí lidé na to buď vědomě, nebo podvědomě reagují. Postupně se vyvíjejí a přizpůsobují tomu, aby přežili, aby jejich vnitřní svět reflektoval, co se děje.
Doba se zrychluje a zároveň lidé umírají později.
Žijeme déle a kvalitněji, ale to s sebou nese další výzvy. Problém dlouhověkosti, že místo dvaceti nebo třiceti let tu budeme žít dalších třeba padesát let, může v individuálních případech přinášet i existencionální otázky, jako například: „Opravdu chci, aby za půl století země vypadala vyprahle a spotřebovaly se základní přírodní zdroje?” To je jedním ze základních stresorů, které mladá generace často vnímá – ekologická sféra života.
Po pandemii covidu-19 vzrostla potřeba psychiatrické péče o děti a teenagery. Čemu všemu to přičítáte?
Momentálně vidíme nárůst využívání odborné psychologické a psychiatrické péče. Nemáme bohužel specifické záznamy o tom, jak situace vypadala před covidem a během covidu. Nyní ale trošku tušíme, jak to vypadá po něm.
Pokud to můžu takto říct, covid přinesl i něco dobrého, a to určité vyšší uvědomění a citlivost vůči duševním onemocněním. V důsledku toho se péče vyhledává častěji, roste poptávka. Nicméně skutečně víme, že mladá generace – děti, adolescenti, ale i mladí dospělí, což jsou také dle WHO vysokoškoláci až do dvacátého pátého roku věku – na tom v současné chvíli s duševním zdravím není úplně nejlíp. Doufáme, že do budoucna se situace bude zlepšovat, ale až teď dostáváme dostatečnou evidenci, abychom to mohli hodnotit.
Jak je na tom skupina mladých mužů? Mluví se o tom, že dochází k jejich radikalizaci. Jsou k tomu data?
V České republice dat zase tolik nemáme, a tím pádem v této problematice hodně kloužeme po povrchu. Teprve pootevíráme dvířka do světa duševního zdraví mladých. Máme ale zkušenosti ze zahraničí, a když se díváme zvláště do západních zemí, bohužel vidíme, že do České republiky přicházejí scénáře spojené s duševním zdravím, jako je například nárůst sebevražednosti právě u mužů, asi s deseti- až patnáctiletým zpožděním. Uvidíme, jak to bude vypadat do budoucna.
Mění se nejenom mladí lidé, ale i vztahové vzorce. Leckdo z nás už má ve svém okolí někoho, kdo žije v jiném než klasickém monogamním, párovém uspořádání. Co to dělá se samotnou povahou vztahů?
V současnosti máme digitální technologie a možnost seznámit se je daleko rychlejší. Lidé se seznamují jinými způsoby. Otevírají se i další formy vztahů. Mně se líbí zjištění, že mladá populace je citlivá k vnitřním procesům, anebo k nim alespoň jinak přistupuje. Můžeme vidět, že „vztahovost“, stejně jako sexualita představuje určité spektrum. Pokud to zúčastněným vyhovuje, tak je to za mě naprosto v pořádku. Důležitá je otevřená komunikace a její forma se také v současné mladé generaci mění.
