Tamara Fořtová z 5. ročníku Všeobecného lékařství stála spolu s dalšími dvěma mediky u zrodu neziskovky EMOTER. Hlavním posláním organizace je přinášet lékařskou péči do Ugandy. Zapojit se můžou i další dobrovolníci.
Podrobnější informace naleznete na webu neziskovky EMOTER.
V kterém ročníku nyní studujete? Proč jste šla na 2. LF UK a vybrala byste si tuto fakultu znovu? Jak vnímáte podporu studentským aktivitám ze strany fakulty?
Aktuálně studuju Všeobecné lékařství v 5. ročníku. Fakultu jsem si vybrala jednak proto, že mě lákalo komornější prostředí s méně lidmi v ročníku a možnosti velké nemocnice, jako je FN Motol. A také z čistě praktických důvodů – přijímačky byly první v pořadí a já už chtěla mít po maturitě prázdniny a necítila jsem potřebu zkoušet štěstí i na dalších fakultách. Rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, na fakultě jsem spokojená. A to i ohledně podpory studentských aktivit ze strany fakulty – myslím, že pokud se člověk ozve a chce svůj nápad či projekt prosadit, potřebnou podporu nakonec získá.
Co bylo impulzem pro vznik EMOTERu a proč a kdy jste se do něj zapojila vy osobně?
EMOTER vznikl na popud medičky, dnes už doktorky, Lenky Karahutové, medika Petra Janoty z 3. LF UK a mě na začátku minulého roku. Lenka se tehdy vrátila ze své již několikáté stáže v Ugandě, kde poznala koncept tzv. „medical outreaches“ neboli lékařských výjezdů, což zformulovalo stěžejní myšlenku našeho projektu. Během studia mě vždycky lákala urgentní medicína, medicína v rozvojových zemích a podobná problematika. I proto jsem opravdu vděčná, že jsem se mohla angažovat v EMOTERu už od samotného vzniku organizace. Myslím, že jsme se s Petrem a Lenkou vzájemně rychle sladili a motivovali v dalším posunu organizace – dnes už nás funguje společně přes dvacet dobrovolníků z Čech i Ugandy, čemuž vlastně pořád nemůžu moc uvěřit!
V úvodním představení EMOTERu na webu je napsáno: „EMOTER je neziskovka, která přináší lékařskou péči do Ugandy.“ Proč zrovna Uganda, resp. konkrétně region Nebbi?
Čistě pragmatický důvod je, že se Lenka během studií vydala na stáž právě do Ugandy a mohla tedy na vlastní kůži zažít místní situaci a medicínské prostředí. Okres Nebbi jsme si vybrali proto, že zde aktuálně žije 350 000 lidí na skoro 2 000 km2, na které připadají pouhé dvě nemocnice, o jejichž kvalitě bychom mohli polemizovat. Pro porovnání – například v Praze máme na čtvrtinovou rozlohu asi patnáct nemocnic.
Pomáháte více přímo v Ugandě? Nebo spíše „na dálku“, např. sháněním financí? Jaký je poměr přímé pomoci na místě vs. fundraisingu?
Tohle je docela těžká otázka, přestože zní poměrně přímočaře (úsměv). V EMOTERu si zakládáme na tom, že chceme fungovat dlouhodobě a udržitelně. Nechceme působit jako „další neziskovka, která jen posílá peníze do Afriky“, jak už jsme si také přečetli na našich sociálních sítích. Máme tedy v týmu kombinaci dobrovolníků z ČR i z Ugandy. Během výjezdů je na místě lékařský tým tvořený převážně Uganďany a doplněný o české dobrovolníky – Lenka by se chtěla do budoucna do Ugandy přesunout natrvalo, až covidová situace dovolí. V Čechách poté zajišťujeme zmíněný fundraising, marketing, účetnictví a další posty důležité pro chod celé organizace. Pokud tedy jde o českou část EMOTERu, rozhodně zabere větší část naší práce shánění financí a organizace. Ugandská pobočka je ale plnohodnotnou částí týmu, která zastává spolu s Lenkou dlouhodobou práci s místní komunitou a přímou lékařskou pomoc.
Jaké jsou vaše hlavní projekty? Který je nejnáročnější a proč?
Celkově se věnujeme čtyřem projektům, které se vzájemně propojují. Alfa a omega celého našeho fungování jsou právě již zmíněné lékařské výjezdy, které pořádáme pravidelně každý měsíc. To je rozhodně nejnáročnější, znamená to totiž předem zmobilizovat místní komunity a zajistit prostory a dobrovolníky na tři až čtyři dny výjezdu. Následně nakoupíme potřebný materiál a náš tým se den předem vydá na místo, kde už od brzkého rána čeká plno zájemců o ošetření. Během výjezdu pak poskytujeme ošetření, základní laboratorní testy, očkujeme (dle platného očkovacího kalendáře, samozřejmě), vydáváme základní léky. Tím už jsem nakousla náš další projekt – prevence. Sem spadá zajištění očkování, ale také odčervení a podávání potřebných vitaminů. S prevencí souvisí také náš edukační program, který probíhá jednak formou vysílání v rádiu, ale i formou workshopů, jakmile epidemiologické podmínky opět dovolí. Zaměřujeme se na edukaci všech věkových kategorií – mluvíme tedy o všech tématech od výživy a hygieny, až po sexuální a reprodukční zdraví a prevenci infekčních chorob. Poslední je program charitativní, v rámci kterého shromažďujeme dárce a organizace, kteří dále poskytují v sirotčincích a jiných místech školní a hygienické pomůcky, oblečení a další potřebné věci. Tento program je kvůli koronavirové krizi aktuálně nejvíc utlačen, ale určitě nezůstane zapomenut.
Už jste v Ugandě byla vy osobně?
Já osobně se přímo na místo vydám poprvé až letos v září – mělo to být už loni, ale kvůli pandemii a celostátnímu lockdownu v Ugandě jsem musela plány posunout. Mám v plánu být letos v Ugandě tři až čtyři týdny, během kterých se jednak zúčastním jednoho z našich výjezdů, zbytek času pak budu trávit na stáži v nemocnici Galilee v Kampale a snad i trochu cestovat. Vlastní historky budu tedy moct nabídnout až později (úsměv).
Jak zvládáte kloubit EMOTER a studium? Kolik času vám aktivity v EMOTERu zabírají?
Někdy je to snazší, někdy nestíhám, ale to asi patří obecně ke studiu medicíny! Práci v EMOTERu věnuju spoustu času, museli jsme se ze začátku s Petrem a Lenkou naučit samostatně vyznat ve věcech, se kterými jsme se dříve pracovně vůbec nesetkali. Třeba co všechno je potřeba k registraci neziskovky v Čechách, co v Ugandě, jak nastavit ideální business model, jak správně sepsat a podat grantovou žádost nebo taky jak nastavit naší neziskovce účetnictví. Času mi to zabírá spoustu, ale všechna ta práce mě baví a dává mi smysl, takže si rozhodně nestěžuju. A myslím, že na mém studiu se to taky negativně nepodepisuje, spíš naopak!
Už víte, jakým směrem byste chtěla pokračovat po absolvování fakulty? Jakou roli ve vašem rozhodování hrají zkušenosti z EMOTERu a v čem jsou pro vás cenné?
Po škole bych se chtěla věnovat anestezii a intenzivní medicíně, možná i s úvazkem třeba na urgentním příjmu nebo u záchranky. Věřím tedy, že zkušenosti z výjezdu a ze stáže v nemocnici v rozvojové zemi, jako je Uganda, určitě hojně využiju. Jasno o svém směřování jsem měla už „před EMOTERem“ a jenom se v něm stále víc utvrzuju!
Kolik vás nyní v EMOTERu aktivně působí? Vítáte další dobrovolníky? Jakým způsobem se můžou zapojit?
Aktuálně má náš tým 21 dobrovolníků, z toho čtyři jsou místní zdravotníci v Ugandě, zbytek z nás je v Čechách. Nejdříve se k nám přidávali stejně nadšení spolužáci z lékařských fakult, teď už máme v týmu ale i lidi mimo medicínu, kteří si nás našli třeba skrz sociální sítě a napsali nám, že se chtějí do týmu zapojit. Z celého týmu mám neskutečnou radost, měli jsme opravdu štěstí na lidi, na které jsme narazili, bez nich bychom rozhodně nemohli fungovat tak, jak momentálně fungujeme! Aktuálně nám v týmu chybí hlavně někdo, kdo by nám pomohl s údržbou webu, právními záležitostmi nebo účetnictvím. Snažíme se teď také dát možnost zapojení medikům či jiným zdravotníkům během našich výjezdů, přes léto máme už ale termíny zaplněné a dál uvidíme, jak se nám podaří spolupráci nastavit. Do budoucna bychom ale určitě chtěli nabízet i tuhle možnost – věřím, že to je zkušenost k nezaplacení!
