Kde jste shledali slabá místa v psychosociální péči o zdravotníky? Chápu to správně, že pandemie je spíše odkryla?
Ano, nějaké systémy péče o duševní zdraví a psychosociální péče pro zdravotníky již samozřejmě existují, včetně takzvaného SPISu – Systému psychosociální intervenční služby. Podle nás ale chybí – a snažili jsme se ni zaměřit v intervenční části studie HEROES – skupinová podpora a podpora středního managementu.
V čem jsou dosavadní systémy naopak silné?
Většina v současnosti nabízené pomoci se zaměřuje na individuální programy, je tu peer podpora nebo podpora při krizových situacích. Méně se zaměřujeme na to, co můžou udělat jednotlivé týmy či nemocnice – toto zaměření na střední management má smysl rozvíjet. Do určité míry ho navíc mohou rozvíjet i jednotlivá pracoviště, aniž by muselo být ukotveno vyhláškou či směrnicí.
Systém podpory zdravotníků by bylo vhodné rozšířit o nezdravotnický personál, neboť například management, který musel řídit nemocnice a adaptovat se na krizi, měl také poměrně vysoké riziko depresivní symptomatiky. Stejně jako pracovníci v sociálních zařízeních. Zkrátka nezapomínat, že zdravotnictví je komplexní systém a nesestává pouze z doktorů a sester.
V čem ještě se lišila zátěž managementu ve srovnání s lékaři a nižším personálem?
Management musel rozdělovat zdroje, vymýšlet organizaci nemocničních postupů, třeba zda a kde se vytvoří specializovaná covidová jednotka, jaké oddělení se naopak zruší, odkud kam se převede personál. My jsme vliv těchto často nelehkých a nepopulárních rozhodnutí pozorovali zase u zaměstnanců, kteří to, že byli převedeni jinam a dostali nové úkoly, vnímali často poměrně negativně, a to mělo vliv na jejich duševní pohodu. Management se tak ocital pod dlouhodobou zátěží a kritikou jak ze strany veřejnosti, tak z pracovišť. V druhé fázi už ale byla jejich zátěž nižší, adaptovali se, otestovali si, co funguje, a již měli zavedené nové postupy.
A samotní lékaři?
Ti často jako stresový faktor zmiňovali nutnost prioritizace pacientů. Dále pro lékaře, a často nejvíc pro ty mladší, bylo náročné komunikovat s příbuznými, sdělovat jim špatné zprávy či je informovat o úmrtí pacientů, a samozřejmě také mají zátěž doma. Někteří lékaři jsou také primáři, kteří spadají do zmiňované střední role. Pro ty dalším zdrojem stresu byla zodpovědnost za personál a to, že jsou středobodem mezi zaměstnanci a personálem.
Co sestry?
Sestry mají méně rozhodovacích pravomocí, a tím pádem větší limity toho, co můžou nabídnout – nemůžou dělat všechny úkony. Pacienti jim neprojevovali takovou důvěru, častěji mohly prožívat stigma a diskriminaci, která byla spojena až s trojnásobných rizikem depresivní symptomatiky. Jedna z mezinárodních HEROES studií, do které byly zahrnuti i čeští zdravotníci, ukázala rozdíly mezi ženami a muži. Dopady na duševní zdraví žen byly větší. Častěji podléhaly i rizikovým faktorům.
Proč?
Z různých důvodů. Ženy obecně častěji reportují symptomy duševního zdraví. Může zde být společenské stigma, které vede muže k tomu, že o svých emocích nehovoří. Musím to zvládnout sám, navíc jsem doktor a vedoucí. Jsem přece v pohodě. O to hůře se ale mužům o emocích mluví nebo odpovídá v dotazníku.
Jak se lišila zátěž žen?
Ženy byly méně často v kontaktu s covidovými pacienty než muži-lékaři. Oproti tomu byly častěji svědky úmrtí a více je to zasáhlo. Je možné, že doktor rozhodl o léčbě, ale nestrávil s pacienty tolik času a mohl si zachovat větší profesionální odstup než ti, kteří s nimi byli s užším kontaktu. Ovšem celková trajektorie zhoršení a zlepšení duševního zdraví byla stejná mezi muži a ženami.
Zmiňovala jste i pomocný personál, na který se zapomnělo, ale jehož stav byl relativně nejhorší. Ale přece kdyby tito lidé byli spokojenější, projevilo by se to i na spokojenosti lékařů a lékařek?
Do této kategorie spadali například laboranti, kteří museli dělat mnoho různých covidových testů najednou, naprosto se jim změnila pracovní zátěž. Nebo pracovníci v sociálních službách, ale i zaměstnanci IT oddělení nebo úklidové služby a další. Na ně se zapomnělo, nebyli oslavovaní, nikdo jim nic nesliboval. Pracovali těžce, a ještě si jich nikdo nevšímal. Je ale důležité, aby byly v pohodě všechny složky a odváděly kvalitní práci.
Lišily se odpovědi generačně?
Ano, mírné rozdíly se ukázaly ve vnímání stigmatu a násilí, starší lidé reportovali méně těchto negativních zážitků.
Jaká je vaše představa konkrétních řešení, která by psychosociální pohodu zdravotníků podpořila?
Je důležité nenechat to na jednotlivci. Zavést strukturální změny vedoucí k tomu, aby manažeři měli dobré podmínky pro vedení týmu. Zdravotníci jsou obecně nahlíženi jako ti, co pomoc poskytují, a tak i oni sami si vytváří tento sebeobraz. Proto je zdravotníkům potřeba ukázat, že takováto pomoc je pozitivní a neohrožuje je. Dále je důležitý dlouhodobý sběr dat, sledování toho vývoje během doby, aby nabídka odpovídala potřebám.
Dr. Jana Šeblová, lékařka urgentní medicíny a vědecká pracovnice na projektu, k tomu dodává:
Aby systémy pomoci byly skutečně užitečné, musejí být variabilní. Někdo se rád obrátí na kolegu-peera, jiný chce někoho mimo vlastní pracoviště, další zavolá na anonymní linku pomoci. Ta mimochodem vznikla za covidu, není finančně náročná jako třeba supervize a naštěstí se ji podařilo udržet.
Jaké organizace nebo instituce se mohou zapojit do větší míry?
Otázka duševního zdraví zdravotníků je zodpovědností mnoha organizací a institucí. Kromě zmíněných nemocnic a ministerstva zdravotnictví se v této problematice také angažují odborné společnosti a v neposlední řadě odbory, které vyjednávají o kolektivních smlouvách.
Jak budete pokračovat ve výzkumu?
Jsme ve třetím roce. Na poslední rok projektu, abychom měli dopad do praxe, připravujeme kromě vědeckých výstupů i aplikovanou výzkumnou zprávu, adresovanou hlavně zdravotnickým zařízením a managementu. Plánujeme také přednášky v nemocnicích, jak pro zdravotníky, kteří nám věnovali svůj čas, tak pro management. Budeme se účastnit expertní evropské sítě sedmi zemí; v jejím rámci podáváme nový grant, týkající se tvorby infrastruktury pro výzkum této problematiky.
