MUDr. Barbora Vakrmanová, Ph.D., z Kliniky dětské hematologie a onkologie (skupina CLIP) získala Cenu Vlasty Adamové za vynikající práci v oboru onkologie a hematologie za rok 2021. 19. ledna ji na zasedání fakultní vědecké rady převzala z rukou děkana prof. Marka Babjuka. První z obou cen, Cena Ervína Adama, byla udělena na zasedání vědecké rady 8. prosince 2022 – rozhovor s výhercem, dr. Karlem Koubským, si můžete přečíst zde.
Donátorem cen, nesoucích jméno manželů Vlasty a Ervína Adamových, je prof. Ervín Adam. Imunolog a virolog, který v 50. a 60. letech minulého století působil na Fakultě dětského lékařství (nynější 2. lékařské fakultě) a od roku 1968 žije ve Spojených státech, vloni 7. listopadu oslavil sté narozeniny. V rozhovoru pro 2. lékařskou fakultu mluví mimo jiné o stabilně vysoké úrovni oceňovaných prací.
Jak se máte a co v těchto dnech děláte?
V září se mi podařilo úspěšně obhájit postgraduál, takže se nyní soustředím především na klinickou praxi. Pracuji na Klinice dětské hematologie a onkologie, takže se věnuji stejným onemocněním jako při svém doktorském studiu, pouze z jiného úhlu. Ve volném čase po práci ještě dopisuji jeden článek na téma dětských leukémií, tak uvidíme, jak to půjde.
Co vás v oboru zajímá a čemu se věnujete?
Na doktorátu jsem se věnovala dětským akutním leukémiím, především formám ležícím na pomezí akutní lymfoblastické a myeloidní leukémie a vlivu imunoterapie na změny fenotypu leukemických buněk.
Můžete nám přiblížit výzkum, který jste předložila v oceněném článku Blast clearance after one week of corticosteroids correlates with outcome and genetics but does not justify adding a residual disease time point in acute lymphoblastic leukemia treatment?
Zhodnotili jsme retrospektivně data získaná ze vzorků kostní dřeně po prvním týdnu léčby u pacientů s akutní lymfoblastickou leukémií. Do tohoto časového bodu pacienti nedostávají systémovou chemoterapii a jsou léčeni kortikosteroidy. Zjistili jsme, že již v tomto časovém bodě je hladina leukemické nálože ve dřeni prognosticky významná.
Jak se mění vaše představa o profesní dráze těsně po skončení doktorátu?
Myslím, že moje představa byla od začátku stejná: získat doktorát a pak navázat klinickou praxí. Výzkumný tým v CLIPu a jeho práce mi ale opravdu přirostla k srdci, takže se i po ukončení doktorátu snažím pracovat na dalších projektech a vnášet klinický pohled do daných problémů. Musím ale přiznat, že dělat oboje naplno úplně nelze, vždycky někde ztrácíte.
Jaká je podle vás největší potíž, s níž se potkávají doktorandi medicíny během studia?
Myslím, že je potřeba se dopředu připravit, že nepůjde vše hladce. Všichni doktorandi, které znám, si prošli stádiem zoufalství. Tím, že bádáte nad novým problémem, je výsledek vždy nejistý. Experiment může opakovaně nevyjít, projekt může skončit s negativními daty. Je proto důležité najít si zkušený tým a školitele, který vás zapojí do více projektů, takže takříkajíc nesázíte vše na jednu kartu. Myslím, že výběr školitele je opravdu zásadní pro úspěšné dokončení doktorského studia. Já jsem do CLIPu docházela již během studia medicíny a věděla jsem, do čeho jdu – že mám zkušenou školitelku, jejíž doktorandi studium úspěšně dokončili a publikovali v dobrých časopisech.
A co se vám zdá jako největší přínos, o kterém jste ale nevěděla, když jste se na doktorát hlásila?
Doktorát mi dal určitě hodně. V průběhu studia jsem se kromě výzkumu věnovala i rutinní diagnostice dětských hematologických nemocí, což se mi nyní hodí i v klinické praxi. To, že člověk porozumí metodice a sám se věnuje výzkumu, mu pomůže lépe se orientovat v nových poznatcích. Doktorát mi navíc mi umožnil hodně cestovat a potkat na konferencích světové špičky v oboru. Takové možnosti bych jako běžný sekundární lékař určitě neměla. V neposlední řadě jsem získala skvělé přátele. Určitě bych do toho šla znova.
Jaký je váš názor na specializační vzdělávání? Budete se atestovat?
Do atestace mám ještě daleko, na druhou stranu pro mne brzká atestace nebyla nikdy prioritou. Věděla jsem, že když se pustím do doktorátu, budu se atestovat později než moji spolužáci. Na klinice mám štěstí na skvělé kolegy, kteří se mi věnují a učí mě, takže musím přiznat, že se mi na povinná kolečka moc nechce – navíc na některých odděleních začínají pracovat dřív a vstávání není moje silná stránka. Jestli je specializační vzdělávání nastavené správně je komplikované téma, ale myslím si, že spíše než rotace po různých odděleních v rámci českého zdravotnictví by bylo přínosnější pro mladé lékaře odcestovat na stáž do zahraničí, abychom zjistili, jaký systém práce mají a kam lze naši práci posunout.
Co vás čeká v nejbližší době?
Nyní bych chtěla získat co nejvíce zkušeností v klinice a proniknout i do jiných témat, než jsou dětské leukémie. Po získání zkušeností z klinické praxe bych ráda kombinovala obě činnosti – výzkum i kliniku. Možná je to ale moc ambiciózní cíl – uvidíme, jak to půjde.
